Dorota Maslowska
Zabila jsem naše kočky, drahá
2014, Odeon, přeložila Barbora Gregorová
Na ulici před domem ležela kočka s bílým límečkem, přičemž se nevyhřívala na slunci ani nejevila známky života, soudě podle toho, že slunce nesvítilo a že neměla žádný jiný důvod, aby ležela mezi uhánějícími auty.
Nakonec přijede nějaká policejní hlídka a sebere ji, napadlo Farah v tom snu, popotáhla si kalhoty od pyžama, které se jí zařezávaly do třísel, a vrátila se k četbě časopisu.
Právě si dělala psychotest a... Ve svém životě také nejspíš někdy nemáte prostor a čas číst Sartra v originále odzadu a vzhůru nohama?
Toulala se po scénografii, nešikovně poskládané z kousků univerzitního kampusu a pozůstatků bývalých bytů, známých domovních chodeb, ulic a jiných střípků minulosti, když se jí do ruky dostal tamten Yogalife.
„Jé, nové číslo,“ napadlo ji s údivem, protože to poslední vyšlo sotva před několika dny. Zběžně si ho prohlédla (Jógomóda, Meditace – vybíráme nejlepší doplňky!) a narazila na ten test.
Jóga a ty – kamarádky nebo zarputilé rivalky?, Jsi sexy jogínka? a tak dále, sami to znáte nejlíp.
Sotvaže však zakroužkovala první odpověď, všimla si malého růžového lístečku, popsaného s nucenou nedbalostí, ve stylizovaném spěchu...
„Potkávám tě na středečních lekcích...,“ stálo na něm. Dále se písmo mírně změnilo a vše bylo napsáno naléhavým šeptem, jakoby francouzsky.
F. francouzsky neuměla, ale úplně jí to znělo v uších a cítila to ještě mnohem, mnohem hlouběji.
„Co kdybychom se potkali na kávě, víš kde... chci vidět, jak piješ cappucino a jak se ti ta legrační pěna mísí se rtěnkou na okraji hrníčku, přesně takhle“… „každý den si říkám, že ti do auta hodím kytici a zmizím, prostě uteču jako zbabělec, abys viděla pouze má záda mizící kdesi v davu, batoh poskakující trochu neohrabaně, trochu bezbranně...“
„Ale... ale já,“ říká Farah a obrací v rukou milostné psaní.
Zůstala bez dechu. Tak tedy všechny dny, které považovala za prázdné, nijaké a promarněné, dny, které ji vyhazovaly jako nemocnou rybu na břeh osamělého večera...
Fakt, že neměla auto, jí na vteřinu unikl.
… ty všechny příšerné dny, jejichž zvukovou stopu tvořil hvizd konvic či zvuk mikrovlnek od sousedů, oznamující přeložení jejich mražených hamburgerů do kategorie „hnusné, ale alespoň teplé“; rozhovory u oběda ozývající se zpoza zdí, které svým monotónním tónem připomínaly jazykový kurs, v němž se neustále a donekonečna probírá stále stejná lekce („co bylo ve škole?“, „podej mi, proboha, lopatku na sýr“), kvůli úspornosti nebo jako kdyby v jazyce těch ospalých, poraženeckých, pozdně zářijových odpolední neexistovala žádná jiná slova či problémy...
Dny, které považovala za ztracené; dny, kdy se cítila jako drobet hustší, anglojazyčné ovzduší, tak právě tehdy se na ni kdosi neustále díval, sledoval ji, byl omámen její existencí, přiváděla ho k šílenství a...
„V očích mi utkvěla linie švu na tvých punčochách... přemýšlím o chvíli, kdy konečně zjistím, jestli je to šev, nebo si ho prostě na to své lýtko lesknoucí se balzámem maluješ fixem, a jestli ji jednoho dne budu moct slíznout až k...“
„Ale já nenosím punčochy se švem,“ uvědomila si najednou, upustila lísteček, který se okamžitě roztočil a zapadl mezi podzimní listí, nedojedená kuřecí křidélka, psí hovna a zmačkané kelímky ze Starbucks. Odkud ho urychleně sebral Frank, ten chlapík z kursu jógy, ten, který se jí docela dost líbil.
Měl na sobě šedý, pěkný svetr a čisťoučký límeček, nádherné zuby se mu v zářijovém slunci leskly jako klávesnice nějakého drahého nástroje, a vítr od něj zavanul vůni Tide 1+1 s bělidlem bez chlóru.
Byla to vůně tenisové hry, léta stráveného na pobřeží a Farah měla dokonce pocit, že slyší šum oceánu, který se za ním nese, a křik rozdováděných dětí.
„No právě. Co myslíš, bude se to Joanne líbit?“
„Prosím...?“
„Nechtěl bych, aby mě měla za nějakého zvrhlíka... Promiň, ale jak se vlastně jmenuješ?“
„Farah. Ale říkají mi Fah,“ odvětila. Potom, když už jí ležel u nohou a šedá vlna jeho svetru prosakovala krví, napadlo ji, že nebylo příliš chytré představit se někomu, do koho právě střílíte; ještě že byla natolik prozřetelná a neřekla mu své příjmení.
Přikryla jeho mrtvolu Yogalifem, inu, jak jen to bylo možné, vzala si pyžamo, jehož nohavice už nasakovaly tekoucí krví, a vydala se směrem k oceánu, který bouřil v povzdálí, věčný, nekonečný, rozumný.
