David Vann

Srub 

2014, Argo, přeložila Barbora Rozkošná

 

Moje máma byla jen iluze. Můj dětskej sen, naděje. Krajina. Studená a zasněžená krajina, jako tady ta kolem. Roubený stavení na kopci nad řekou.

Bylo zataženo, ale paprsky slunce i skrze mraky prosvětlovaly zašlej bílej nátěr na domech. Vracela jsem se ze školy. Bylo mi deset, šla jsem sama, brodila jsem se špinavýma ostrůvkama sněhu na dvoře, ke schodům a po nich nahoru na úzkou verandu.

Nevzpomínám si, o čem jsem přemýšlela, nepamatuju si, kdo jsem byla, ani co jsem cítila. To všechno je pryč, vymazaný.

Otevřela jsem vstupní dveře a uviděla mámu oběšenou na trámu. Promiň, řekla jsem, udělala jsem krok zpátky a dveře zavřela. Zase jsem se ocitla venku na verandě. 

Tos řekla? zeptala se Rhoda. Tys řekla promiň? 

Jo. 

Ježiš, mami. 

Je to už dávno, řekla Irene. Tenkrát jsem něco takovýho nebyla vůbec s to pochopit a stěží si to teď vybavím. Nevím, jak vypadala, když tam visela. Nic konkrétního si nepamatuju, jenom vím, že se to stalo. 

Rhoda se přisunula na pohovce, objala matku rukou kolem ramen a přivinula ji k sobě. Obě se zadívaly do krbu.

Vpředu kovová mřížka, drobné šestiúhelníčky, a čím déle se na ně Rhoda dívala, tím více se jí před očima proměňovaly v zadní stěnu krbu, zlacenou plamenem. Jako by oheň tu zadní stěnu zčernalou sazemi náhle svlékl, osvobodil. Potom pohnula pohledem a před sebou měla zase jen mřížku. Mrzí mě, že jsem ji nepoznala, řekla Rhoda. 

Mě taky, pravila Irene. Poplácala Rhodu po koleni. Musím jít spát. Čeká mě náročnej den. 

Tenhle dům mi bude chybět. 

Byl to dobrej domov. Ale tvůj otec mě chce opustit a přesun na ostrov bude jenom první krok. Aby to nevypadalo, že se nesnažil. 

To není pravda, mami. 

Všichni máme svoje pravidla, Rhodo. A tvůj otec si zakládá na tom, že nikdy není za toho špatnýho. 

Má tě rád, mami. 

Irene vstala a objala dceru. Dobrou noc, Rhodo.

Ráno se Irene chopila svého konce klády a jednu po druhé je pomáhala nosit z korby auta na člun. Ty nebudou lícovat, řekla svému muži Garymu.

Potřebujou jenom trošku ohoblovat, ucedil skrze sevřené rty. 

Irene se zasmála. 

Díky, řekl Gary. Už teď měl ten svůj ponurý a ustaraný výraz, který provázel všechny jeho nereálné projekty. 

Proč ten dům nestavíme z desek? zeptala se Irene. Musí to být zrovna srub? 

Ale Gary neodpovídal. 

Tak si posluž, řekla. Ale ty klády nestojí za nic. Jsou tlustý nanejvýš patnáct centimetrů. Bude to vypadat jako chajda ze sirek. 

Parkovali na horním tábořišti u jezera Skilak živeného světle zelenou vodou z ledovce. Jezero bylo zvrásněné naplaveninou a hluboké tak, že se voda nikdy dost neprohřála, ani v pozdním létě. Vítr nad jezerem ledový a neutuchající a na horách, vypínajících se od východního břehu, stále ještě přikrývky sněhu.

Z jejich vrcholků Irene za jasných dnů mnohokrát pozorovala bílé sopečné vršky hor Redoubt a Iliamna, Cookovu zátoku a v popředí širokou pánev poloostrova Kenai: nasáklé zelené a rudofialové mechy, zakrslé stromy lemující mokřiny a jezírka, i jedinou silnici klikatící se jako řeka, stříbrný had ve slunci.

Většinou země nikoho. Jejich dům a dům jejich syna Marka byly jediné stavby na břehu jezera. I ty se však ukrývaly za stromy, aby neupíraly jezeru jeho prehistorický, divoký ráz. Bydlet u jezera ale nestačilo. Museli dál, na Sobí ostrov. 

Gary zacouval pickupem ke člunu, který spočíval na břehu. Otevřená příď fungovala jako nakládací rampa a Gary musel s každou kládou nahoru a přes celý člun. Vrávoral, protože záď byla ve vodě a houpala se. 

Domeček ze sirek, řekla Irene. 

Tak to by stačilo, pravil Gary. 

Jasně. 

Vytáhl další tenkou kládu a Irene ji uchopila za druhý konec. Obloha trochu potemněla a světle zelenožlutá se změnila v tmavě šedou. Irene zvedla zrak směrem k horám, jedno úbočí bylo bílé. Déšť, řekla. A žene se k nám. 

Nakládáme dál, řekl Gary. Vem si bundu, jestli chceš. 

Měl na sobě flanelovou pracovní košili s dlouhým rukávem a pod ní tričko. Džíny a boty. Jeho uniforma. Vypadal mladší. Na to, že mu bylo kolem pětapadesáti, byl v dobré kondici. Irene se pořád ještě líbil. Neoholený a neosprchovaný, zato opravdový. 

Už by to nemělo trvat dlouho, řekl Gary. 

Stavět budou úplně od nuly. Neměli ani základy. Žádné plány ani zkušenosti nebo povolení a o rady taky nestojíme. Chtěl mít pocit, že jsou první dobyvatelé divočiny ostrova. 

Nakládali dál a déšť se blížil jako bílý stín nad vodou. Jako opona, lítá bouřková čára, první kapky poháněné větrem však dopadly ještě dřív, nespatřeny, jako předvoj viditelné smršti, a Irene to vždycky překvapilo. Poslední ukradené chvilky. A poté se rozběsnil vítr, bouřková linie udeřila a velké, těžké a vytrvalé kapky se vrhly k zemi. 

Irene popadla další kládu a vyrazila směrem ke člunu, obličej odvrácený od větru. Déšť teď šlehal ze strany, v ostrých nárazech. Neměla čepici ani rukavice. Vlasy zcuchané a z nosu jí kapala voda.

Ucítila první záchvěv zimy, košili na pažích, na rameni, nahoře na zádech a na krku promoklou. Nahrbila se a šla dál, položila kládu a vracela se shrbená zpátky, šaty promáčené i z druhé strany. Začala se třást. 

Gary šel před ní, ramena taky nahrbená, tělo odvrácené od náporů deště, jako by nechtělo poslouchat nohy a chystalo se utéct na jinou stranu.

Uchopil konec další klády, vytáhl ji, popošel dozadu, a déšť v tu chvíli udeřil ještě silněji. Vítr šlehal v nárazech a vzduch byl prosycený vodou, i zblízka měl bílou barvu. Jezero zmizelo a s ním i vlny. Linii mezi vodou a pobřežím bylo možné už jen hádat. Irene vzala kládu a následovala Garyho do neznáma. 

Vítr a déšť tvořily burácivou hradbu, která přehlušila všechny ostatní zvuky. Irene kráčela mlčky, našla příď, položila kládu a vracela se zpátky, tentokrát už vzpřímeně. Před deštěm už neměla co skrývat. Byla promáčená skrz naskrz. 

Gary prošel kolem ní, ptačí muž s rukama pokrčenýma, jako by poprvé rozpínal křídla. Držel si mokrou košili od těla? Nebo to byly instinktivní manévry před bitvou, ostření zbraní? Když se zastavil u korby dodávky, ze špičky nosu mu crčela voda. Oči měl nelítostné a zapadlé, pohled soustředěný. 

Irene došla k autu. Nenecháme toho? snažila se překřičet hučení deště. 

Musíme tenhle náklad dostat na ostrov, zakřičel a vytáhl další kládu. Pokračovala tedy s ním, ačkoli věděla, že to má být za trest. K tomuhle se Gary nikdy nedokázal postavit čelem. Spoléhal na déšť, vítr, zdánlivou nezbytnost projektu.

Dnes je den trestu. Dá si na něm záležet, bude ho prodlužovat celé hodiny, nepoleví, se zasmušilou odhodlaností jako osud sám. Činilo mu to přímo potěšení. 

Irene šla s ním. Až si vytrpí svoje, bude moct trestat i ona. Její chvíle přijde. A takhle se vzájemně trápili už desítky let, nemohli odolat. Dobrá, pomyslela si. Fajn. To znamenalo: jenom počkej.