Norman Manea
Doupě
2014, Argo, přeložil Jiří Našinec
Nové, dosud nenačaté jitro. Dlouhá, mocná paže kouzelníka spustí eskamotérství na pořadu dne. Žlutá lada zastaví při kraji příkopu.
„Na nádraží. Penn Station.“
Nad volantem řidičův snímek a jméno: Lev Boltanskij.
„Vy jste Rus?“
„Byl jsem.“
Ochraptělý hlas. Široký obličej, malá očka.
„Odkud?“
„Z Oděsy.“
„Oděsa je snad na Ukrajině?“
„V Sovětském svazu! Oděsa, tak jako já, to je Sovětský svaz. Teďka jsem tady. Málokdo zná rozdíl mezi Ruskem a Ukrajinou. Vy nejste Američan.“
„Teď jsem. Jako vy.“
Ne, to není nutně začátek dne… Na počátku byl ten neznámý, co natahoval drobnou bílou ručku a bílou, bělostnou kartičku se zlatými písmeny.
„Ptám se, jestli byste byl ochoten vystoupit v reklamě. V televizní reklamě. Je to dobře placené.“
A před ním maličký doktor Koch. A ještě před ním pomyšlení na Lu, na promarněné setkání.
„Přítomnost! Přítomnost,“ bručí chodec. Od jisté doby si opakuje heslo svého nového života: PŘÍTOMNOST. Jen tolik: PŘÍTOMNOST! V jeho předchozím životě existovala provinilá minulost a zářná, ale stále odkládaná budoucnost. Teď ale, teď… ohromeně stojí tváří v tvář neznámému, který mu podává drobnou bílou ručku.
„Nebojte se. Jednu otázku, nic víc. Jen jednu otázečku.“
To oslovení přišlo nenadále. Oslovení sice dychtivé, ale obezřetné.
Vetřelcem byl muž asi čtyřicetiletý. Dlouhý svrchník, béžový mohér. Bílá, běloskvoucí košile. Bez saka. Černé, nakrátko ostříhané vlasy, černé, nepokojné oči. Vlnivé pohyby baleťáka nebo eskamotéra. Ze zadní kapsy džínsů vyloví titěrnou peněženku z černé kůže. Odepne magnetickou kapsli, vyndá navštívenky. Nabídne bílou, bělostnou kartičku se zlatými písmeny: kód náhody.
Chodec nedává pozor, hypnotizován agresorovou obuví. Vysoké kovbojské boty! Elegantní pán nosí pod vypasovanými a drahými džínsy kovbojské boty.
„Jsem producent. Curtis. James Curtis.“
Tak to stojí na navštívence: James Curtis, producent.
„Ptám se, jestli byste nechtěl vystupovat v reklamě. V televizní reklamě. Je to dobře placené.“
„Já, v reklamě? V jaké reklamě?“
„Na Coca-Colu.“
„Já? Na Coca-Colu?“
„Jako hráč šachu.“
„Šachy a Coca-Cola?“
„Ano, něco na ten způsob. Šachista soustředěný na svou partii. V jednu chvíli natáhne ruku po sklenici na stole. Sklenici Cola-Coly.“
„Aha,“ usmívá se šachista. „Ne, je mi líto. Já na tyhle věci nejsem.“
„Jak už jsem říkal, je to dobře placené. Reklamy se pravidelně opakují, peníze chodí automaticky. Když to člověk ani nečeká.“
„Ne, já takové věci nedělám.“
„Ještě si to rozmyslete. Máte mou navštívenku. Zavolejte. Jestli si to rozmyslíte, brnkněte mi.“
„Díky. Už jsem vám řekl, že já ne-…“
„To se neví. Never say never, říkáme tady. Vy nejste Američan, že ne?“
„Proč bych nebyl…? Američané nehrají šachy? Cola-colu tak jako tak pijí. A pepsi taky. Já je nepiju, ale šachy jsem hrával. V mládí.“
„Vidíte? Já to věděl. Vypadáte na to. Podumejte. Máte moje číslo, brnkněte mi. Jak se jmenujete?“
„Peter.“
„Peter a jak dál?“
„Peter.“
„Fajn. Peter, budu si to pamatovat. Brnkněte mi.“
„Vypadáte na to!“ zamručí chodec Peter, opuštěný na rohu Broadwaye a 63. ulice. Tak si to myslí ten producent, jestli to vůbec producent je. Příjemný den, ne, doktore Kochu? James Curtis, producent reklam, mi přihrál reklamu dne, doktore! Podíval jsem se do zrcadla značky Curtis.
Úkrok doleva, ještě jeden. Sejde z chodníku, zvedne ruku. „Taxi!“ Žlutá lada přibrzdí při kraji příkopu.
„Na nádraží Penn Station.“
Nad volantem snímek a jméno řidiče: Lev Boltanskij.
„Vy jste Rus?“
„Byl jsem.“
Ruský přízvuk. Ochraptělý hlas kuřáka. Široký, dobromyslný obličej, velké zuby, čelo zbrázděné vráskami.
„Odkud?“
„Z Oděsy. Málokdo zná rozdíl mezi Ruskem a Ukrajinou. Vy nejste Američan.“
„Teď jsem. Jako vy… Líbí se vám tady na Měsíci? V hlavním městě běženců? Fantastů a náměsíčníků. Líbí? Hotový div. Jeden ze sedmi set sedmasedmdesáti divů světa.“
Ljova mlčí, ale vypadá pozorně.
„Ostrov Manhattan, v roce 1626 koupený za babku jistým Francouzem jménem Minuit. Za čtyřiadvacet dolarů! Vyplacených indiánům ve skleněných korálcích. Rostly tu lesní jahody a plané hrozny, kukuřice a tabák. Kolem dokola vlci, medvědi a chřestýši.“
Lev neboli Ljova mlčí, ale poslouchá. Neptá se, nevypadá to, že by ho řečný pasažér zajímal. Řídí uvolněně, pomalu, postrádá nervozitu newyorského řidiče. Na 34. ulici před nádražím klidně vypne motor a spolu s ním i taxametr.
„Kolik?“
„Osm dolarů.“
Cestující si prohledá kapsy u kalhot. Napřed jednu, pak druhou. Potom sako. Dvě kapsy u kalhot, čtyři kapsy u saka. Vysouká ze sebe:
„Dva dolary! Víc nemám, jenom dva dolary.“
„Jak to? Co tím chcete říct?“
Zrcátko nad volantem. Koukni, máme zrcadlo, doktore. Osud mi seslal zrcadlo, doktore.
„Říkal jste něco?“ zeptá se ukrajinský a sovětský Rus.
„Ne, nic jsem neříkal. Ale nemám peníze. Dva dolary! Víc nemám. Zajeďme do banky. Promiňte mi, neuvědomil jsem si to. Zaplatím i tu cestu do banky. Pobočka na 28. ulici. Je to kousek, na rohu. Pár minut.“
Ljova v zrcátku důkladně zkoumá zákazníka na zadním sedadle a něco si rusky či ukrajinsky mumlá. Taxík se rozjede, 28. ulice je blízko, banka na rohu ulice. Zákazník mlčí a čeká. Ljova se otočí, aby na toho cvoka líp viděl. Zrcátko ho neuspokojuje, chce vidět vykukovi do obličeje.
„Co to děláte? Vy si nevystoupíte?“
„Všechno jsem popletl. Jsem zmatkař. Platební karta je v peněžence. Zapomněl jsem ji. Nemám peněženku, teď jsem si to uvědomil. Zapomněl jsem peněženku v knihovně. V knihovní kavárně. Nebo možná u doktora. Byl jsem u doktora.“
„Ztratil jste peněženku s platební kartou, to chcete říct?“
„Neztratil, zapomněl. U doktora nebo v knihovně.“
„Zajedeme tam? Zaplatíte i tuhle cestu, z peněz, které nemáte? To chcete říct? Jedeme do knihovny, nebo k doktorovi? K psychiatrovi?“
Zákazník neodpovídá.
„K psychiatrovi? Byl ten doktor psychiatr? Na tom vlastně nesejde. Ani se člověka nezeptají, co mu schází, jenom jestli má pojistku. Na to se ptají. Máte pojistku? Ne co vás bolí nebo vám připadá, že vás bolí. Je to psychiatr, viďte?“
„Není to psychiatr. A nevím, kde jsem tu peněženku zapomněl. Možná v knihovně. Vraťme se na nádraží, ujede mi vlak.“
„Vlak je zadarmo?“
„Mám jízdenku. Koupil jsem si zpáteční lístek. Jízdenku mám.“
„Aha, tak se vrátíme. Na nádraží. Gratis? Ne, já zapomněl, máte dva dolary. Dáte mi poslední dva dolary, abych si šel svou cestou. A zbytek v barevných korálcích, ne?“
„Promiňte. Opravdu mi to, prosím, promiňte. Snažně vás prosím… Podívejte, mám metro-card. Novou, za dvacet dolarů. Dám vám ji. Koupil jsem ji dneska.“
„Kdy? Kdy jste ji kupoval? Před doktorem, nebo před knihovnou?“
„Koupil jsem ji, když jsem přijel na nádraží.“
„Co bych dělal s metro-card? Já nikdy metrem nejezdím.“
„Možná někdo z rodiny.“
„Tak vy mi teď ještě budete podporovat rodinu! Určitě je prošlá. Anebo na ní zůstaly dva dolary. Radši vzít ty dva dolary v hotovosti, co? To tím chcete říct?“
„Já neříkám nic. Jen vás prosím za prominutí. Věřte mi, je mi to hanba. Takové věci se stávají. Může se to stát každému.“
„A když se to stane, co uděláme?“
„Heleďte, zajdeme na stanici metra. Tady, vedle banky. Ověříme si tu kartu v automatu. Je nová, automat to ukáže. Neproježděná. Dvacet dolarů. Dá se to ověřit. Potrvá to jen minutu.“
„A kdo to udělá?“
„No já… nebo ne, radši vy. Ověřte to vy. Já zůstanu tady, ve voze, a počkám na vás.“
„Já budu ověřovat a vy mezitím prásknete do bot.“
Následuje krátká pisklavá věta v ruštině nebo ukrajinštině.
„Vezměte si s sebou mou aktovku. Bez aktovky neodejdu, věřte mi. Má pro mě význam. Koukejte, dám vám ji. Zůstanu tady a počkám.“
Cestující podá aktovku přes sedadlo. Ljova ji převezme, zasténá pod její tíhou.
„Co to v tý tašce máte, žulu? Rtuť? Rtuť je těžší, ne?“
„Knížky, nějaké drobnosti. Osobní věci.“
„Osobní! Proto ta tíha.“
Ljova zamíří ke stanici metra i s taškou. Jde jako kachna, má panděro. Ohlédne se a kvůli tašce se rtutí se převáží na levou stranu.
„Jo, je nepoužitá. Dvacet dolarů. Beru.“
Chce nastoupit do vozu, dvířka mu zastoupí snědý Ital. Sako, kalhoty, klobouk, všechno z černé kůže.
„Potřebuju hodit do Wescesteru. Naléhavě. Spěchám, dám vám sto dolarů.“
„Do Wescesteru? Nemůžu. Mám potíže. Tenhle pošuk nemá na zaplacení.“
„Kolik?“
„Osm dolarů. Vlastně dvanáct. Teď mi dluží dvanáct.“
„Dám vám těch osm dolarů. Nebo dvanáct, co to dělá. Dám vám dvacet. Sto dvacet do Wescesteru. Jedem. Rychle, honem.“
Ljova se na mafiána podívá, udělá krok k vozu, zvedne ruce k nebi, i s taškou, jako vzpěrač.
„Ne, já do žádného Wescesteru nepojedu, pane! Vezu kunčofta na nádraží. Na nádraží! Ujede mu vlak.“
„Na nádraží? Ať to dojde pěšky, je to kousek. Dám vám sto dvacet dolarů.“
„Nejedu. Nejedu, už jsem řek!“
„Vole! Seš vůl!“ rozkřikne se mafián.
Ljova nevypadá uraženě, přikývne, jo, pane, jsem vůl. Vrátí aktovku majiteli, zabouchne dvířka, vyplivne pár ukrajinských nebo ruských slov, usedne za volant. Nespustí motor. Chce se uklidnit. Celý bez sebe sleduje v zrcátku zákazníka.
„Proč jste byl u doktora? Máte nějakou nemoc?“
Nemocný neodpovídá.
„Houby s octem mám.“
„Tak proč jste šel k doktorovi? Pravidelná kontrola, jak říkají Američani? Vy přece nejste Američan. Co máte za nemoc?“
„Nic mi není, už jsem vám to říkal.“
„Tady jsme jenom čísla. Nic víc. Pojištění, konto, úvěr. Čísla, tak je to. Co jste dělal u doktora? Manželka? Je nemocná manželka? – Manželka…? The signifiant other, jak se tady říká. Manželka, přítelkyně, partnerka. Signifiant other. Je nemocná?“
„Ne, dělá u toho doktora. Čas od času se na ni zajdu podívat. Zjistí si, na kdy jsem objednaný. A když tam přijdu, vypaří se. Teď to taky věděla, jsem si tím jist. Nebyla tam.“
„Rozvedený? Tedy, rozešli jste se… Dolejzáte za ní, i když vás nechce vidět? To tím chcete říct?“
„Nejsme rozvedení.“
„Tak fajn, jedem na nádraží.“
Ljova spustí motor, auto sebou škubne, a už je tu nádraží. Zákazník vystoupí, taška jakbysmet.
„Počkejte, pane! Vemte si tu svou metro-card. Odneste si tu blbost.“
„Jak to? Přece jsme se dohodli, že…“
„Padejte! Padejte! Pa-dej-te!“ vykřikne Ljova a rusky nebo ukrajinsky zakleje.
Mraveniště. Vřava, zmatek. Cestující po čase objeví informační tabuli. Pak nástupiště číslo devět. Potom vlak.
PŘÍTOMNOST a nic víc. Není to tak zlé, není to tak zlé, odměřuje do taktu vlak a pomalu opouští metropoli.
