Má-li být poezie nečekaná, vytrhávající ze všednosti, nemusí to být v českém literárním prostředí roku 2014 zrovna jen poezie nejčerstvější, ještě neetablovaná, nekatalogizovaná. Může to být i objevná archeologie z první poloviny dvacátého století, znějící uprostřed vší dnešní poetické produkce najednou jinak a dráždivě.

Přesně to je poezie z knihy Koncert samoty Maurice Blancharda.

Najednou se objeví výbor z díla básníka, kterého v Česku nikdo nezná, a přitom ho třeba kapitán surrealismu André Breton považoval za jednoho z nejlepších ze své generace.

A to se francouzský autor Blanchard (1890–1960) surrealismu sice obdivoval, a jak se vyjádřil, po přečtení Éluardovy sbírky v roce 1927 začal uvažovat i o vlastním psaní, jinak se ale k surrealistům do party nikdy nedal. Možná pro něho platilo to, co Samuel Beckett kdysi vyjádřil suchým sdělením: "Nerad zpívám ve sboru."

A tak Blanchard zůstal celý život nezávislý, přestože evidentně ovlivněný na jedné straně prokletými básníky, především Rimbaudem, na druhé straně tvořící pod nadreálným heslem Všechnu moc imaginaci.

...

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé. Děkujeme za vaši přízeň.
Obsah starší než měsíc je součástí archivu a do článků zdarma se nepočítá. Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.
Předplatit od 199 Kč / měsíc
Máte již předplatné?