Ve věku sedmaosmdesáti let zemřel v noci na neděli překladatel, esejista a literární historik Jindřich Pokorný.

S odvoláním na jeho rodinu to uvedl magazín Revolver Revue, k jehož dlouholetým spolupracovníkům Pokorný patřil.

Pokorný je autorem řady esejů a překladů, zejména poezie, a to z němčiny, francouzštiny a latiny.

V roce 1998 obdržel Státní cenu za překladatelské dílo, letos na jaře byl vyznamenán francouzským rytířským Řádem akademických palem.

Za minulého režimu se Pokorný také významně podílel na činnosti disentu, založil například tajné Kolegium pro podporu nezávislé vědy, umění a vzdělání. To se podílelo na rozvoji samizdatu, roku 1986 též iniciovalo založení Ceny Jiřího Ortena.

“Převrat v roce 1948 pro nás znamenal železný strop, nad který se mohl dostat jen ten, kdo se přizpůsobil, což jsme odmítali,” vysvětlil Pokorný roku 1998, když přebíral Státní cenu za překladatelské dílo.

“Prostor pod stropem měl ovšem velmi omezené rozměry, začínal někde u lopaty a končil u překladatelství.”

Částečně i z politických důvodů, kdy kvůli kádrovému posudku mohl pracovat pouze ve výrobě, začal Pokorný překládat klasickou literaturu.

“V rámci své germanistické a romanistické odbornosti jsem přišel k závazku přeložit z latiny Horatia, a nakonec ze středověké němčiny Nibelungy. Prostě 'nebyli lidi'. A taky chyběla kuráž,” dodal.

Právě hrdinský epos Píseň o Nibelunzích, jenž později vyšel v nákladu 12 tisíc výtisků, Pokorný překládal v době, kdy pracoval u čerpačů v maringotkách.

“Týden se montovalo od rána do noci, ale pak přišly dva, tři, čtyři měsíce, kdy se jen čerpalo a pouze každé dvě hodiny se k vrtu šlo, měřila se takzvaná vydatnost, a když se to člověk naučil, měl to za pět, za deset minut hotové, a pak si sedl k překladu,” popisoval Pokorný.

Známý je Pokorného překlad veršovaného dramatu Cyrano z Bergeraku francouzského dramatika Edmonda Rostanda. Ostatně právě inscenace Cyrana v Národním divadla překladatele “vysvobodila od maringotek”, jak říkal.

Do češtiny ale Pokorný přeložil také díla Voltaira, Huga, Racina či Rilkeho. Podstatný výběr z Rilkovy tvorby nazvaný Lodice času vydal Pokorný roku 1966, kdy mu bylo teprve devětatřicet let.

Právě během šedesátých let, v době částečné politické oblevy, také Pokorný našel zaměstnání jako redaktor Československého rozhlasu. Již v roce 1970 se ale musel vrátit zpět k ručním pracím.

Podařilo se mu přesto přeložit Goethova Fausta či dramata Heinricha von Kleist. Mimořádný zájem věnoval též středověkému písemnictví, kromě Písně o Nibelunzích do češtiny jako první převedl stěžejní epický román Wolframa von Eschenbach Parzival.

“S Parzivalem se naskytla příležitost v polovině osmdesátých let. Vydat ho chtěli v Odeonu. Pak ale přišel listopad 1989 a s ním kromě nových úkolů i zánik Odeonu a nesnáze s financemi,” vysvětlil autor Lidovým novinám, proč kniha vyšla až roku 2000.

V roce 2009 pak Pokorný vydal knihu o – shodou okolností podobně nazvané – odbojové skupině Parsifal, která působila během druhé světové války.

“Deset let po roce 1989 jsem začal mít určité pochybnosti, prošel jsem si všechny ročníky časopisu Soudobé dějiny a na téma Parsifal jsem v nich objevil jediný větší článek,” vysvětloval, co ho k sepsání knihy přimělo. “Rozhodl jsem se, že všechny ty statečné lidi nenechám zemřít podruhé, pádem do zapomenutí.”

Spolu se svým tchánem, literárním kritikem Bedřichem Fučíkem, napsal též knihu Zakopaný pes o původu a významu rčení a přísloví z Bible či z mytologie.

Související