Paul Auster

V krajině posledních věcí 

2014, Prostor, přeložil Jan Jirák

 

Tyhle věci jsou poslední, psala. Jedna po druhé mizí a nikdy se nevrátí. Můžu ti vyprávět o těch, které jsem viděla a které už tu nejsou, ale pochybuju, že na to zbude čas. Všechno se teď odehrává nějak moc rychle a já nestačím držet krok.

Nečekám, že to pochopíš. Sama jsi nic z toho neviděla a představit si to nedokážeš, i kdyby ses snažila sebevíc.

Jsou to poslední věci. Takový dům tu jeden den je a další den je pryč. Ulice, po které jsi včera šla, dneska už není. Dokonce i počasí se v jednom kuse mění. Po slunečném dni další den proprší, jeden den sněží a další den padne mlha, nejdřív je horko, pak zase zima, jednou fouká vítr, pak je bezvětří, byla vlezlá zima a dnes, uprostřed zimy, je najednou světlem provoněné odpoledne, teplé tak, že člověku stačí svetr.

Když žiješ v tomhle městě, naučíš se, že nic není jisté.

Na okamžik zavřeš oči, pak se rozhlídneš, a věci, co tam před chvilkou ještě byly, jsou pryč. Nic tu nemá trvání, víš, dokonce ani myšlenky v tobě nevydrží. A nemůžeš ztrácet čas tím, že po nich budeš pátrat. Jakmile jsou pryč, je po všem.

Takhle já žiju, pokračoval její dopis. Moc nejím. Jen tolik, abych zvládla příští krok, víc ne. Někdy jsem strašlivě unavená. Mám pocit, že ten příští krok už neudělám. Ale nakonec to zvládnu. Občas je to na draka, ale pořád ještě funguju. Měla bys vidět, jak dobře funguju.

Ulice města jsou všude kolem a každá je jiná. Položím jednu nohu před druhou a pak tu druhou nohu před první a potom jen doufám, že se mi to celé podaří zopakovat. O nic víc nejde. Musíš pochopit, jak na tom teď jsem. Jsem v pohybu. Dýchám takový vzduch, jaký tu mám. Jím co nejmíň. Ať si říká, kdo chce co chce, jediná věc, na které záleží, je udržet se na nohou.

Vzpomeň si, cos mi říkala, než jsem odjela. William zmizel, prohlásila jsi, a ať ho budeš hledat sebevíc, nikdy ho nenajdeš. To jsou tvoje slova. A já na to odpověděla, že je mi fuk, co říkáš, že brášku najdu. A pak jsem nasedla na tu šílenou loď a nechala tě tam. Jak už je to dlouho?

Nevzpomenu si. Roky a roky, řekla bych. Ale jen to tak odhaduju. Je mi to fuk. Ztratila jsem představu o světě a s tím už nikdo nic nenadělá.

Jisté je jen tohle. Nebýt toho, že mám hlad, nedokázala bych jít dál. Musíš se naučit vyjít s málem, co nejlíp to jde. Když míň chceš, míň ti stačí, a čím míň potřebuješ, tím líp přežíváš.

Tohle s člověkem udělá město. Vyžene z tebe všechny myšlenky. Přinutí tě, abys chtěla žít, a současně se tě snaží připravit o život. Před tímhle není úniku. Buď to zvládneš, nebo ne. A když ano, nemůžeš si být jista, že se ti to podaří i příště. A když to nezvládneš, žádné příště nebude.

Ani nevím, proč ti to tak najednou píšu. Abych byla upřímná, od chvíle, co jsem tady, jsem si na tebe sotva vzpomněla. Teď, po té dlouhé době, najednou cítím, že potřebuju něco říct, a když to rychle nenapíšu, hlava se mi rozskočí.

Je mi fuk, jestli to budeš číst. Je mi dokonce fuk, jestli ti to pošlu – pokud by něco takového šlo vůbec udělat. Možná jde jen o jediné. Píšu to, protože ty nic nevíš. Protože jsi daleko ode mne a nemáš o ničem ani páru.

Lidi jsou tu tak vyzáblí, psala, že je občas odfoukne vítr. Větry jsou tu děsivé, vždycky udeří od řeky a skučí ti v uších, pořád člověkem cloumají sem a tam a vhánějí mu papíry a odpadky do cesty.

Je docela běžné, že ti nejhubenější se pohybují po dvou nebo po třech, někdy celé rodiny, svázaní k sobě provazy a řetězy, aby byli proti poryvům větru stabilnější. Jiní se radši úplně přestanou pohybovat a krčí se ve dveřích a výklencích, dokud není obloha úplně čistá a nebezpečí zcela nepomine. Je lepší tiše čekat někde v koutě, myslí si, než aby to s člověkem praštilo o kameny. V omezování jídla je totiž možné se vypracovat natolik, že nakonec už člověk nemusí jíst vůbec nic.

Pro ty, co s hladem bojují, je to ale ještě horší. Když člověk příliš myslí na jídlo, nekouká z toho nic jiného než trable. Někteří lidé jsou tím přímo posedlí, prostě se nedokážou smířit s realitou. Bez ustání se potloukají po ulicích, přehrabují odpadky, aby našli něco k snědku, a strašlivě riskují kvůli sebemenšímu soustu.

Je jedno, kolik se jim toho podaří najít, protože toho nikdy nebude dost. Jedí, ale nikdy se nenasytí, zakusují se do jídla se zvířecím chvatem, hubenými prstíky je trhají, jejich přežvykující čelisti se nikdy nezastaví. Většina jim toho sklouzne po bradě a to, co se jim podaří polknout, zpravidla po pár minutách vyzvracejí. Je to pomalá smrt, jako by jídlo bylo oheň, šílenství, které je spaluje zevnitř.

Myslí si, že jedí, aby zůstali naživu, ale skončí tak, že se sami stanou potravou.

Jak se ukazuje, jídlo je složitá záležitost, a pokud se člověk nenaučí smířit se s tím, jak se věci mají, nikdy nebude mít sám před sebou klid. Nedostatek potravy je tu běžný a jídlo, které ti dnes přineslo potěšení, velmi pravděpodobně zítra už neseženeš.

Asi nejbezpečnější, nejspolehlivější místa, kde se dá nakupovat, jsou městské tržnice, ale tam jsou vysoké ceny a výběr mizerný. Jednou nemají nic jiného než ředkvičky, podruhé zase jen okoralý čokoládový dort. Měnit takhle rychle a drasticky jídelníček, to může mít na žaludek hodně špatný vliv.

Městské tržnice mají ale tu výhodu, že je hlídá policie, takže člověk alespoň ví, že to, co si koupí, skončí v jeho žaludku, a ne v břiše někoho jiného. Na ulicích je kradení jídla tak běžné, že už to nikdo ani nepovažuje za zločin. Navíc jsou městské trhy jediným místem, kde zákon dovoluje jídlo nabízet.

Po městě je spousta soukromých prodavačů potravin, ale jejich zboží jim můžou kdykoliv zabavit. A ti, co si můžou dovolit uplatit policii, aby mohli dál obchodovat, musí počítat s neustálou hrozbou, že na ně zaútočí zloději. Ti navíc okrádají i zákazníky soukromých tržnic, statistiky dokázaly, že každý druhý nákup končí loupeží.

Takže podle mě nestojí za to tak strašně riskovat kvůli pomíjivé radosti z pomeranče nebo požitku z vařené šunky. Jenže lidé jsou nenasytní: hlad je prokletí, které přichází každý den, a žaludek je bezedná jáma, díra veliká jako celý svět. Soukromým obchodníkům se proto přes všechny obtíže dobře točí kšefty, přesouvají se z jednoho místa na druhé, neustále jsou v pohybu, někde se na hodinku či dvě vynoří a pak zase zmizí z dohledu.

Před jednou věcí tě ale musím varovat. Když už ti nezbude než pořídit si jídlo v soukromé tržnici, určitě se vyhni odpadlíkům, protože ti v podvádění neznají míru a jsou mezi nimi takoví, co ti prodají úplně cokoliv, jen aby na tom něco trhli: vajíčka a pomeranče naplněné pilinami, láhve s močí předstírající, že je to pivo.

Kdepak, není nic, co by tihle lidé neudělali, a čím dřív ti to dojde, tím líp na tom budeš.

Když takhle kráčíš po ulicích, pokračovala v psaní, musíš si pamatovat, že můžeš vždycky udělat jen jeden krok. Jinak nevyhnutelně upadneš. Musíš mít neustále otevřené oči a dívat se nahoru, dolů, dopředu i za sebe, hlídat si, jestli nejde někdo jiný, dávat si pozor na nepředvídatelné věci.

Srážka s někým jiným může mít fatální následky. Dva lidé se srazí a vzápětí se začnou bít pěstmi. Nebo pro změnu upadnou na zem a vůbec se nepokusí vstát. Dřív či později totiž přijde chvíle, kdy už se prostě nepokusíš vstát. Tělo tě bolí, víš, a nedá se proti tomu nic dělat. A tady je to mnohem horší než kdekoliv jinde.

Zvláštní problém představují sutiny. Musíš se naučit zvládat neviditelné průrvy, nečekané hromady kamení, mělké vyježděné koleje, abys nezakopla nebo si neublížila. A pak jsou tu místa, kde se vybírá výpalné, takové celnice, ty jsou ze všeho nejhorší, to musíš být pořádně mazaná, aby ses jim vyhnula.

Když se někde zřítí baráky nebo nahromadí odpadky, vyrostou uprostřed ulice obrovské kupy a zablokují všechny přístupové cesty. Lidé staví tyhle barikády ze všeho, co mají po ruce, pak na ně vylezou s holemi, puškami nebo cihlami a vyhlížejí z těch hradeb případné kolemjdoucí.

Mají ulici pod kontrolou. Když chceš projít okolo, musíš dát strážcům všechno, o co si řeknou. Někdy jsou to peníze. Někdy je to jídlo. Někdy sex.

Bití je tu na denním pořádku a čas od času člověk slyší i o vraždě.

Související