Botho Strauss

Marlenina sestra, Teorie hrozby 

2014, Dauphin, přeložila Alice Rahmanová

 

Laskavý život, pomyslela si, laskavý život. Zkusila to ještě jednou. 

O trochu později sklouzla vyčerpaná a skleslá zpátky do polospánku. Moje krajina stínů, dřímám a žasnu... 

V těchto posledních dnech vyšla ještě jednou jedinkrát, opustila svůj pokoj i dvůr a vystoupala až na okraj lesa. Podél bramborového pole, na kterém zemědělci, její hostitelé, minulý týden sklidili. 

Vypálená, půda je vypálená. Jak zvláštní je vzpomínka na ty přepjaté pocity! Špičkou nohy šlápla na vyboulený kámen a hluboce vdechla horký srpnový vzduch.

Podrážka boty zavrzala jako pod zvýšenou vahou. Sledovala jemně zvlněnou linii luk. Její pohled však sotva zachytil, co viděla – neodpoutal se od jejích myšlenek. Proč ta ledová mrtvola v tom žhnoucím horku neroztaje? Inu, tady tělo ztuhne suchem jako prádlo ve větru. 

Příroda ji obtěžovala, nesnesla ji, začala být dotěrná jako lidská tlačenice. Tihle stromolidé, pomyslela si, tihle nespočetní trávolidé, tihle brázdolidé, tihle lidé lískových keřů, tihle lomozící cvrčkolidé... zlá pohádka. 

Do vesnického hostince už nevstoupila od té doby, kdy o ní jedna turistka u vedlejšího stolu utrousila pohrdavou poznámku.

"Jen blázni nosí v uzavřených místnostech tmavé brýle."

Ostatně už neměla žádné peníze, ani halíř. Třicet osm let, kdysi učitelka němčiny, naposledy bytem v jedné venkovské komuně poblíž Aschaffenburgu, zcela bez prostředků.

Mladí zemědělci ji bez okolků přijali a zařídili jí malý pokoj ve vedlejším traktu selského stavení. Nechávají mě na pokoji, dávají mi čas. 

Dostávala najíst, když si to přála. Nebo byli ve skrytu duše přece trochu netrpěliví? Jestli se to brzy nestane? Kdyby to už bylo skončené – lékař, odvoz, pokoj vyčištěný a na nějaký čas zavřený. 

Ať mi proboha nezouvají boty! 

Často teď litovala, že by jí ten násilný čin nebyl ulehčen očarováním smyslů v euforii, jak se údajně stává přirozeně umírajícím. Osvobozen od všeho utrpení, tak se tomu říkalo, a tento stav by opravdu ráda pocítila na vlastní kůži.

Dotknout se na okamžik úplně jiného myšlení, osvíceného zmatky, možná, všeho najednou, před skromným odchodem.

Já to ale budu mít namáhavé až do konce. A nic nenáviděla víc než tyto těkavé předrážděné stavy paměti, kdy kolem ní život proletěl roztrhaný na tisíc cárů. Kéž by přece přišlo to moře...

Je mi špatně, jako bych snědla popel z cigaret předešlého dne. 

Nechce se ti udělat lépe? Marlen jí položila ruku na čelo, podepřela jí hlavu, když zvracela. Marlen nabrala vodu z pramene u moře: napila se z Marleniných dlaní. 

Marlenino milostivé poskytování. Marlenina tajuplná krása. 

V polospánku vytahovala dlouhé bílé červy jako nitě z pusy. Utrhli se a ona vyzvracela několik hub, bez obtíží. 

Také měla jednou při mluvení pocit, jako by se nerozkousané jídlo vracelo pomalu zpátky do pusy, zasouvalo se mezi zuby. Kašlala. Zvracela, zvracela, jako malé dítě, bez utrpení a s údivem v očích. Zlo vyteče. 

Živit smrt jako dítě v těle, vychovat ji, ale nikdy nevypustit. 

Vábí mě. 

Brýle smrdí, hodinky smrdí, zahoď je! Často teď pociťovala vypuzení výkalů ze střev jako stahy, jako porod. Jaké to vlastně je – rodit? Zkušenost, kterou neprodělala. Marlen teď možná rodí dítě, zatímco já tady chcípám. Milá Marlen, napsala na list papíru. 

Jakže? Na vodě leží prach? 

Moře vypadá mnohem spolehlivěji než zem, řekla Marlen, neúnavně pátrající po skrytém výrazu pro pocit, který je starší než lidstvo.

Zjevně se ve vodě cítila opravdu chráněná. Nenucenými pohyby při plavání a potápění se tělo zotavovalo z ustavičných útrap, které představovala chůze na zemi, jí proklínaná chůze, která se jako písmo zapisuje do prostorů, ulic a krajin, pro každého spratka poznatelná, i když se snaží chodit co nejnečitelněji.

Ani sebedelší koupel ji nemohla unavit. Když konečně vystoupila zpátky na zem, začala okamžitě třepat a škubat svými nahými údy. Hrála si na jednorukou, těhotnou, souchotinářskou, na tu s nohama do o. Nepřetržitě tropila šašky. Znetvořovala přirozenost svého těla, komolila slova běžného jazyka, vymýšlela k nim nová, nesmyslná.

"Teď se ale půjdeme najídlovat". 

Marlen bylo tenkrát ke třiceti a její rozpustilost byla určena pouze mně, její sestře. Vábí mě. 

("Podívej, ta ohromná spousta smrtníků, kteří tu rostou ze země." – "Ano" – "My dvě si ale vytáhneme kafradí." – "Co?"– "Vychováme mladou skálu!") 

A to je Michel, řekl Julien a vzal svého průvodce za paži, znáš ho přece. Ne, řekla Marlenina sestra a přátelsky pozdravila.

Ale ano, to je ten Michel z mého příběhu, který jsem ti vyprávěl v Paříži. Přece jsi ho nezapomněla? Michel je jediný, který vyvázl se zdravou kůží.

Vyděšená k smrti se narovnala a upřeně zírala na Michela. To je tedy konec, pomyslela si, konec začíná. 

Musím si uvázat boty na nohy tak pevně, aby se nedaly sundat. Ať mě nesvléknou. Ať mi šaty vrostou do kůže, jako rostlina, až k udušení.

Oběma rukama si objala prsa. To tedy bylo vše? Málo. Málo. Málo. K tomu se proboha nemuselo tak důkladně stavět celé tohle tělesné ústrojí, tohle tělo. To, co bylo, ta troška, bylo beztak jen v hlavě, v očích. 

Žena, která si občas ráda nesáhne na svá prsa, není zdravá, tak ji poučovala její ješitná matka, a přitom se jí od smíchu tvořily malé frivolní vrásky pod vyhořelýma očima.

Znepokojivý obraz na pár vteřin, při míjení otevřeného hotelového okna: trpící žena se chytala za čelo, zatímco štíhlý chlapík se zrovna vrtal v jejím těle, jako by jí to všechno působilo jen bolesti hlavy, nic jiného, ani potěšení, ani beznaděj. 

"Tělení", řekla Marlen a naklonila se na stranu, jako by se musela hrozně smát. 

Žena se zabije, dobře. ale žena se přece nezastřelí, to by tak scházelo. 

Neustále cítila svoji vůni. 

O milém S. se vyprávělo, že když byla jeho štítná žláza prokvetlá rakovinou, potuloval se celé dny po městském lese se svojí pistolí a ucházel se o ni v něžně šeptaných rozhovorech, jako o svou milou. A opravdu, ona ho vyslyšela, podvolila se mu.

Její tmavá, teplá hlaveň se přimkla k jeho rtům a vnikla jemně do úst. Tam se hrdě vztyčila a vyprázdnila se krátkou mohutnou ranou do mozku.

Když ho našli, vypadal prý mrtvý S. celkem spokojeně – "Jsem si jist, že jsem nezanechal odpudivou podívanou".

Snila jsem, jak čtu, čtu, čtu. Na stránkách knihy však vzniká tlumené mumlání lidu. Shromážděný dav čtenářů promlouvá z románu a šeptem ho přetřásá. Ohlušující neklid diváků, který náhle propukne v očarovaném tichu šachového turnaje, když obhájce titulu zahájí nepatrným nehlasným posunem jedné dřevěné figury svoji senzační prohru.

"Mezinárodní zvuky", pomyslela si nadšeně a chtěla si tuhle poznámku pořádně vštípit.

Tu ji někdy ze strany oslovil. Ten starší pán zvedl svůj velký šedý klobouk z hlavy a vyslovil svoje jméno – ona se ho však zaraženě zeptala: "Co to znamená? Co je to za výraz?"

Poté se domnívala, že zaslechla svůj vlastní hlas.

"Já?" – trhla sebou a probudila se... Já jsem Marlenina sestra. 

Zkusila to ještě jednou. 

(Kdyby to byla jen jedna silná rána do hlavy, čím by člověk zase přišel k sobě...)

Související