Guitou – jak mu ještě pořád říkala máma – se díval ze schodiště nádraží Saint-Charles na Marseille. „Velký město“.

Jeho matka se tady narodila, ale nikdy ho sem s sebou nevzala. Přes všechny svý sliby. Teď tady je. Sám. Jako velkej kluk. 

A za dvě hodiny má sraz s Naïmou. 

To kvůli ní sem přijel. 

KNIHA

Jean-Claude Izzo

Chourmo 

2014, fra, přeložila Milena Fučíková, 242 stran, 242 korun

Pomalu začal scházet schody s rukama v kapsách džín a s kamelkou v puse. Tváří k městu. 

„Dole pod schodama,“ řekla mu Naïma, „je bulvár D’Athènes. Sejdi po něm na Canebière. Pak doprava. Směrem do Starýho přístavu. Až dojdeš dolu do přístavu, tak se dáš doprava a po dvou stech metrech uvidíš na rohu velkej bar. Jmenuje se La Samaritaine. Tam se sejdem. V šest. To nemůžeš minout.“

Uklidňovalo ho, že má před sebou ještě dvě hodiny. Bude mít čas si ten bar okouknout. Přijít přesně včas. Nechtěl, aby na něj Naïma čekala. Těšil se, až ji uvidí. Až ji vezme za ruku, obejme, políbí. Dneska v noci spolu budou spát. Poprvý. Mathias, jeden kámoš z Naïmina gymplu, jim půjčí garsonku. Budou jenom sami dva. Konečně. 

Při tom pomyšlení se pousmál. Nesmělým usměvem, jako když potkal Naïmu. 

Pak se ale zašklebil, když si vzpomněl na matku. 

Bylo mu jasný, že si to po návratu slízne. Vzal roha bez dovolení tři dny před koncem prázdnin, a ještě k tomu sebral tisíc franků z pokladny v obchodě. Z prodejny konfekce pro elegatní slušňáky v centru Gapu. 

Pokrčil rameny. Kvůli tisícovce se rodinnej obchod nezhroutí. Matka to nějak vyřeší. Jako vždycky. Z ní strach nemá. Ale z toho kreténa, co si hraje na jeho otce. Co ho už jednou zmlátil. Kvůli Naïmě. 

Když přecházel alejí De Meilhan, všimnul si telefonní budky. Řekl si, že matce přece jenom zavolá. Aby se o něj nebála. 

Sundal si batoh a sáhnul si do zadní kapsy. Do prdele! Peněženka nikde! Prohledal druhou kapsu a potom i kapsu od bundy, ale tam si ji nikdy nedával. Nic.

Kde ji tak mohl ztratit? Když odcházel z nádraží, ještě ji měl. Zastrkával si do ní jízdenku.

Pak se mu to vybavilo. Jak scházel po schodišti od nádraží, nějakej Arab ho požádal o oheň. Vytáhnul zippo. V tu chvíli do něj zezadu strčil další Arab, co utíkal ze schodů, div ho neporazil. Jako nějakej zloděj, pomyslel si. Jak stál na těch schodech, málem ztratil balanc a spadnul tomu prvnímu rovnou do náruče. Nádherně ho přesrali. 

Úplně se mu zatočila hlava. Vztekem a rozčilením. Bez občanky, bez karty, bez jízdenky na vlak a hlavně skoro bez peněz. Zbylo mu jenom pár drobnejch z vlaku a krabička kamelek. Tři sta deset franků. „Do prdele!“ ulevil si nahlas.

„Jste v pořádku?“ zeptala se ho nějaká stará paní.

„Ukradli mi peněženku.“ 

„Ach, božínku. To se nedá nic dělat. A takový věci se tady stávaj denně. (Soucitně se něj podívala.) No, na policii nechoďte. To ne! Ani nápad. Ti vám nadělaj ještě víc starostí!“ 

A šla dál s kabelkou pevně přitisknutou na prsa. Guitou se za ní díval. Ztratila se mu v barevném davu převážně černochů a Arabů. 

To mu to v Marseille pěkně začíná! 

Na zahnání smůly políbil zlatej medailonek Panenky Marie, co mu visel na hrudi, pěkně opálený z léta strávenýho na horách. Dostal ho od mámy k prvnímu přijímání.

Ráno toho dne si ho sundala a pověsila mu ho na krk. „Je z velký dálky. Bude tě ochraňovat.“ 

V Boha nevěřil, ale jako každej správnej italskej synek byl pověrčivej. A políbit Panenku Marii bylo jako políbit vlastní mámu. Když byl malej a máma ho ukládala, dávala mu každej večer pusu na čelo. Přitom se mu ten medailonek, jak ho nadnášela její velký prsa, vždycky zhoupnul ke rtům. 

Zahnal ten obraz, kterej ho ještě pořád vzrušoval. Myslel na Naïmu. Její prsa, o něco menší, byly stejně krásný jako máminý. Stejně temný.

Jednou večer za Reboulovým barákem sáhnul Naïmě při líbání pod svetr. Nechala ho, aby jí je pohladil. Pomalu jí vyhrnul svetr a podíval se na ně. Třásly se mu ruce. „Líbí se ti?“ zeptala se potichu.

Neodpověděl, jen rozevřel rty a vzal je jedno po druhým do pusy. Začal mu tvrdnout. Přijel sem za Naïmou, na ničem jiným nezáleží. 

Nějak to vyřeší. 

Naïmu něco vytrhlo ze spaní. Nějakej hluk o patro vejš. Divnej hluk. Tlumenej. Silně se jí rozbušilo srdce. Nastražila uši a zadržela dech. Nic. Ticho. Přes okenice dovnitř pronikalo slabý světlo.

Kolik tak může bejt? Neměla hodinky. Guitou klidně spal. Na břiše. S obličejem obráceným k ní. Potichu oddychoval. Ten jeho pravidelnej dech ji uklidnil. Znova si lehla a s otevřenýma očima se k němu přitiskla. Ráda by si dala cigáro na uklidnění. Na spaní. 

Jemně se dotkla Guitouových ramen a pak ho dlouze pohladila po zádech. Měl hedvábnou pleť. Jemnou. Stejnou jako jeho oči, úsměv, hlas a slova, co jí říkal. A ruce, když ji hladil.

To tahle něha ji k němu přitáhla. Skoro ženská. Všichni kluci, co znala, včetně Mathiase, se kterým flirtovala, byli drsnější. Ale jak se na ni usmál Guitou, hned zatoužila celá se schoulit v jeho náručí. 

Chtěla ho probudit. Aby ji laskal jako před chvílí. Líbilo se jí, když se jí dotýkal, a taky ten pocit, že když se na ni dívá, je krásná. A zamilovaná.

Milování jí přišlo jako ta nejpřirozenější věc na světě. To se jí taky líbilo. Bude to i podruhý zase tak hezký? Bude to pořád takový? Při vzpomínce jí přeběhnul mráz po těle. Usmála se, políbila Guitoua na rameno a ještě víc se k němu přitiskla. Hřál ji. 

Pohnul se. Vklouznul nohou mezi její. Otevřel oči. „Ty seš vzhůru?“ zašeptal a pohladil ji po vlasech.

„Hluk. Zaslechla sem ňákej hluk.“ 

„Máš strach?“ 

Ke strachu nebyl žádnej důvod. 

O poschodí vejš spal Hocine. Předtím se s ním trochu bavili. Stavovali se u něho pro klíče, než šli na pizzu. Byl to alžírskej historik. Historik starověku. Zajímal se o marseilleský archeologický vykopávky.

„Neuvěřitelně bohaté,“ začal hned vysvětlovat. Vypadalo to hodně zajímavě. Jenže ty dva ho poslouchali dost roztržitě. Strašně pospíchali, aby už byli sami. Aby si mohli říct, že se milujou. A pak aby se mohli milovat. 

Hocine bydlel už přes měsíc u Mathiasových rodičů. Odjeli teď na víkend do svojí vily v Sanary ve Varu. A Mathias jim tak mohl půjčit svou garsonku v přízemí. 

Byl to jeden z krásně zrekonstruovaných domů ve starý čtvrti Panier na rohu ulic Belles-Écuelles a Puits Saint-Antoine, kousek od náměstí Lorette. Mathiasův otec, architekt, navrhnul novej interiér. Ve třech poschodích. A taky terasu, à l’italienne, odkud byl výhled na celej záliv, z Estaque až do Madrague de Montredon. Nádhera! 

Naïma večer řekla Guitouovi: „Zejtra ráno skočím pro bagetu. Nasnídáme se na terase. Uvidíš, jaká to je krása.“

Chtěla, aby se mu Marseille líbila. Její město. Tolik se mu o něm navyprávěla.

Guitou trochu žárlil na Mathiase. „Tys s nim něco měla?“

Zasmála se, ale neodpověděla. A pak, když mu zašeptala: „Víš, to bylo fakt poprvý,“ pustil Mathiase z hlavy. Slíbenou snídani. Terasu. I celou Marseille. 

„Z čeho bych měla mít strach?“ 

Pohladila ho nohou, položila mu ji na břicho. Kolenem se ho dotkla rozkroku a ucítila, jak mu tvrdne. Položila si tvář na jeho mladistvou hruď. Guitou ji k sobě přitiskl. Pohladil ji po zádech. Naïmu zamrazilo. 

Znova po ní zatoužil, strašně moc, ale nevěděl, jestli se to dělá. Jestli to ona chce. Nevěděl nic ani o holkách, ani o lásce. Ale šíleně mu stál. Zvedla k němu oči. A jejich rty se setkaly. Přitáhnul si ji k sobě a ona si na něj lehla. Pak zaslechli Hocinův křik. 

Ztuhla jim z toho krev v žilách. 

„Bože muj,“ hlesla. 

Guitou Naïmu odstrčil a vyskočil z postele. Natáhnul si slipy. 

„Kam deš?“ zeptala se a neodvažovala se pohnout.

Nevěděl. Měl strach. Ale přece nemůže jen tak ležet. A ukázat jí, že se bojí. Teď je z něj chlap. A Naïma se na něj dívá. 

Sedla si na postel. „Běž se oblíct,“ řekl. „Proč?“ 

„Nevim.“ 

„Co se děje?“ 

„Nevim.“ 

Na schodech se ozvaly kroky. 

Naïma se rozběhla do koupelny a cestou sbírala svoje rozházený věci. Guitou poslouchal za dveřma. Další kroky na schodech. Šeptání.

Otevřel dveře, ani si neuvědomoval, co dělá. Jako by mu strach zatemnil rozum. Nejdřív uviděl zbraň. Pak pohled toho chlapa. Krutej, strašně krutej. Roztřásl se po celým těle. Uslyšel výstřel. Cejtil, jak se mu v břiše šíří palčivá bolest, a pomyslel na mámu.

Spadnul. Hlavou se praštil o kamennej schod. Roztrhlo mu to obočí. V puse ucejtil pachuť krve. Bylo to odporný. 

„Padáme,“ to bylo poslední, co zaslechl. A cejtil, jak ho překračujou. Jako nějakou mrtvolu.

Související