Propínací svetry kradla mami Klára v čím dál větším množství. Z Pletařských závodů je pašovala domů dokonce už i smotané do ruličky v hliníkových kastrůlcích.

Chudák Vica, její vnučka, se v těch háčkovaných svršcích, jež jí byly vždycky příliš volné, musela ve škole pěkně stydět. Po nějaké době jimi mami Klára zásobovala už nejen rodinu, ale i sousedy, ovšem jelikož bylo dosti nevyzpytatelné, kdy se jí podaří ukradnout jaký model, rozvinuly se na lavičce před dvoupatrovým domem rozsáhlé výměnné akce.

Dříve či později si každý našel odpovídající kousek a ona za ně dostávala sirky, kelímky zakysané smetany, střihy z Burdy a vyšívací bavlnky. 

KNIHA

Krisztina Tóthová

Akvárium 

2014, fra, přeložil Jiří Zeman, 340 stran, 299 korun

Vůbec nebyla jako normální babička: malovala si pusu, oblékala se přímo s nervy drásajícím nevkusem a neustále si vymýšlela. Věra, její dcera, se za ni hrozně styděla, hlavně kvůli tomu lhaní. Při svých nočních výpravách po popelnicích v okolí našla spoustu starých fotografií, které pak v doprovodu vymyšlených historek ukazovala sousedům.

Jednou zahrnula mezi příbuzenstvo dokonce i samotnou Romy Schneiderovou, informovala však také o narození celé řady dětí, aby vzápětí zapomněla, jak se všechna ta dítka vlastně jmenují a kolik je jim let.

Když se u ní Věra jednou za čas objevila a sousedi se jí horlivě vyptávali na narození malého Šándorka či Šárinky, začala se matka s nevinným výrazem vykrucovat, že půjde nejspíš o nějaké nedorozumění, vždyť je to tu samá senilní bába a ona je pomalu jediná, kdo má v celým baráku rozum.

V takových chvílích Věra beze slova zavřela dveře, zevnitř se o ně opřela a chladným tónem jí poručila, ať se vykoupe. 

Mami Klára prožívala tyto návštěvy, ke kterým docházelo jednou za měsíc, jako omezování osobní svobody. Bědovala a s nářkem vzpomínala na srdceryvné příběhy z dceřina dětství, kdy se dalo mýdlo sehnat jen za cenu neuvěřitelných obtíží, načež se uraženě odebrala do malé, závěsem oddělené koupelny s fleky na zdi a dřepla si do vany, z níž bylo nejdřív třeba vyházet tašky plné odpadků a pořádně ji vydrhnout. 

Na příbězích z Věřina dětství nebylo jinak ani slovo pravdy, nicméně podávala je tak přesvědčivě, že jí na to malá Vica vždycky skočila a nerozumně se vyptávala na další a další podrobnosti.

Pokud si mami Klára nepamatovala, co přesně jí namluvila posledně, začala koulet očima, zadumaně svedla řeč na něco jiného a přednesla nějakou další vymyšlenou historku, ve které stejně jako ve všech předchozích bojovala za dítě coby hotový vzor hrdinství a mučednictví.

Ve skutečnosti bylo přitom všechno úplně jinak.

Mami Klára neprorazila frontovou linii, neprosila o jídlo pro malou vojáky a nenabízela za něj sovětským osvoboditelům svoje zlaté hodinky, jelikož nikdy žádné neměla, a i kdyby je měla, soudruzi by na její nabídku nejspíš nečekali, poněvadž její dcera nebyla tou dobou ještě ani na cestě.

Z krátkého protokolu pořízeného v dětském domově vyplynulo, že předtím, než byla Věra ve dvou letech umístěna do ústavní péče, jí už celé týdny téměř nedávala jíst. Když jí soused přinesl živé kuře, pustila ho v parku a jen si dál prozpěvovala nebo si na malém stolku, který byl věčně plný krámů, vykládala karty.

Potkany, které považovala za inteligentní a ochočitelné živočichy, naučila až do pokoje a do roztrhání těla zapírala, že by dítěti ukousli prstík na noze: jak by to taky mohli udělat, vždyť jsou to tak hodná zvířátka, stačí se jim kouknout do očí.

Na tom, že její byt možná není alespoň dočasně pro holčičku tím nejvhodnějším místem, už se však s úředníky shodla, a tak nakonec s fňukáním souhlasila, že odvezou dítě na zdravý vzduch, aby se malinko zotavilo, přičemž přítomné jeptišky ujistila, že jakmile to jen půjde, tak si pro něj zas přijde.

Budova bývalého zámku byla sice beznadějně plná válečných sirotků, i tak však jeptišky doufaly, že svůj slib nikdy nedodrží. 

Její vnučka Vica o ničem z toho nevěděla. Vlastně brala mami Kláru takovou, jaká je, přestože období, kdy pracovala v Pletařských závodech, bylo dost těžké i pro Vicu. Naštěstí ovšem netrvalo dlouho, jelikož na všech pracovištích mami Kláry, která se dost rychle střídala, začali mít po nějakém čase pokaždé dost všech jejích zpoždění, katastrof a smrtelných onemocnění, které jí bránily v pravidelné docházce.

Éře Pletařských závodů učinilo konec ono dopoledne, kdy si to mami Klára v poledne přihasila rozevlátým krokem mladice a neodvolávala se na zaspání ani na lékaře, nýbrž na to, že se zřítil Markétin most. Vedoucí ji jako obvykle trpělivě vyslechl, načež jí vrátil orazítkovanou pracovní knížku, vázanou v hnědé kožence, a požádal soudružku, aby se pokud možno bez skandálu vzdálila. 

Mami Klára to však nenechala jenom tak, ječela a přitom šermovala stranickou legitimací, až nakonec proklela i chudáka vrátného ve zdravotních botách.

Ráda totiž vyhrožovala tím, že všechno požene výš po stranické linii a soudruzi budou ještě na kolenou prosit o odpuštění, jen k tomu nikdy, ani dodatečně nedošlo. Po stranické linii nedokázala zařídit nic, dokonce ani to, aby místo té staré sklepní díry, ve které bydlela už dvacet let, dostala aspoň pokoj s kuchyní někde v prvním patře.

Přestože si do členského průkazu svědomitě vlepovala známečky, její politická aktivita se povětšinou vyčerpávala už v tom, že chodila k volbám a svému zeti říkala s posměšně ohrnutými rty jen „ten soukromník“. 

Sklepní byt měla Vica jinak vyloženě ráda. Jedna ze spojených vybílených sklepních kójí sloužila jako kout na spaní, který byl ušmudlaným přehozem, pověšeným na garnýži, oddělen od přední místnosti, jež byla zároveň kuchyní, obývákem i vstupním prostorem. Dvě úzká okna směřovala na chodník, ale z místnosti bylo vidět jenom boty kolemjdoucích. Když se v okně objevily boty malé Květušky, utíkalo děvče k oknu, zatímco Květuška si venku přidřepla a přilepená na sklo se jí ptala, jestli si jde hrát. 

Tahle holčička ze sousedství jménem Květuška byla ve dnech, které trávila Vica u babičky, její jedinou kamarádkou. Bydlela ve sklepě ve vedlejším vchodě, ovšem jejich domácnost sestávala z mnohem více kójí než byt mami Kláry. Bylo to opravdové království a děti přímo fascinovalo, když se Květuščina maminka odebrala do podlouhlých zadních místností, kde ve tmě rozsvěcela pořád další a další žárovky, aby z těch hlubin nakonec přinesla třeba brambory nebo dříví na otop.

I oni používali jako obývák první místnost s okny, jen to u nich tak zatuchle nepáchlo a nebyla tam špína. Teta Terka neustále všechno otírala mokrým hadříkem a Květušce dělávala dokonalé, pevné copy. Mami Kláře nemohla přijít na jméno, a když si k nim Květuška měla jít hrát, pokaždé jenom přísně zvedala oči od vaření, i když je pravda, že ani mami Klára nemluvila o Terce jinak než jako o tý blbý kurvě, ačkoliv to v podstatě nic neznamenalo, protože byla beztak skoro s každým na kordy. 

Květuščin otec nikdy nebyl doma. Údajně byl lodníkem u flotily, a tak si Vica pokaždé, když jí o něm kamarádka vyprávěla, představovala vousatého pána se vzhledem námořníka. Květuška jí sice jednou ukázala černobílou fotografii, na které byl hubený muž s cigaretou, ale že by byl zrovna tohle její tatínek lodník a manžel tety Terky, to se zdálo přinejmenším stejně nepravděpodobné jako v případě příbuzných, jimiž se chlubívala mami Klára a o kterých po čase už nikdo nepředpokládal, že skutečně existují. 

V létě si holky vzaly deku na trávu a přinesly si panenky, v zimě si hrály v uzounkém prostoru mezi dvěma domy, kterému všichni říkali jen škvíra a za který už nesměly, leda že je doma poslali pro něco do obchodu. 

Když už měly v zimě úplně zkřehlé ruce a promrzlé prsty u nohou, šly se ohřát k Vice nebo ke Květušce domů. U mami Kláry si nemusely zouvat zablácené boty jako u Květušky, nějaká ta břečka jí byla ukradená.

Postavila vařit vodu v hliníkové konvici, kterou v životě nevydrbala a která už měla od té spousty čajů tmavohnědý vnitřek.

Pod dvojitým oknem směřujícím na chodník stálo obrovské akvárium. Jakmile se voda vařila, popadla mami Klára sítko, položené přes roh akvária, které měla na lovení mrtvých rybiček, a čaj přecedila. Když byl čaj hotový, tak sítko vyklepala a ležérně ho mrskla zpátky na akvárium. 

Květuška vypila čaj a pak na stolek položila pletenou čepici, kterou jí mami Klára minule věnovala z poslední donášky. Poděkovala za pohoštění a bez čepice vyrazila ke schodům, když na ni stařena zavolala. Květuška jen zaraženě odvětila, že jí maminka nařídila, aby čepici vrátila a příště si od cizích lidí už nic nebrala.

Mami Klára Květušce navzdory Vicinu prosebnému výrazu sdělila, ať řekne Terce, že jí může políbit prdel, načež si navrácenou čepici narazila na hlavu, hodila nohy v tlustých ponožkách a pantoflích na stůl a zapnula rádio. 

Nejradši měla maďarskou cimbálovku. Při ní interprety doprovázela svým zpěvem, přičemž se jí v puse sem tam blýsknul zlatý zub. Po skončení pořadu vsedě usnula a s padající hlavou chrápala. 

V takových případech se Vica dlouhé hodiny nudila. Nízko stojící odpolední slunce už se do pokoje nedostalo, takže se brzy stmívalo. Obrovské akvárium se podobalo podvodnímu městu, které bylo zahalené mlhou, a za sklem potaženým řasami se proháněly sem tam živorodky.

Na skle byli přilepení šnečci řasožrouti, kteří zblízka vypadali jako nějaké příšery. Vodu nikdy nikdo neměnil, mezi rybami se vytvořila jakási zvláštní rovnováha, jako by se ani nejednalo o akvárium. Když si Vica stoupla na špičky a sypala rybám dafnie, hned přispěchaly, kroužily a mačkaly se.

Byly mezi nimi malé a vždycky se tam vznášelo alespoň jedno potrhané, rozmáčené mrtvé tělíčko, které okolo proplouvající rybky jemně oďobávaly. 

Když se pavím očkům udělal hrb na hřbetě, říkávala mami Klára: – Zasejc ňákej srab, to mají za to – a kroutila hlavou. To, jak se mají rybičky, jí dělalo mnohem větší starosti než stav dítěte, protože jak prohlásila, taková ryba, ta si neřekne a nezajde si do vobchodu, kdežto dítě má pusu, aby si řeklo, pokuď něco chce. 

Říkat si by bylo zbytečné, což taky Vica brzy pochopila. Většinou doma nebylo nic k jídlu, jen pokud něco jedla mami Klára a trochu jí nechala.

Když dostala hlad, dala si tvaroh, který vyjídala lžící z hrnku a zapíjela pálenkou, ovšem když dostala chuť, tak uvařila velký hrnec těstovin, které potom stály několik dní v lednici, až úplně oslizly a zasmrádly.

Související