Náhodný chodec by prošel naší čtvrtí, aniž by zaznamenal její existenci. Mohutná, prostřílená zeď ji dělí od bulváru, kde nepřetržitý proud automobilů vydává ďábelský hluk. Do téhle zdi někdo vyhloubil otvory podobné hradním střílnám, odkud se člověk mohl dle libosti dívat do toho druhého světa. Když jsem byl malý kluk, bylo naší oblíbenou hrou, že jsme lili misky s močí na místní boháče a pak jsme mlčky pozorovali, jak nadávají, proklínají celý svět a obracejí oči k nebi. Můj bratr Hamíd byl náš šéf. Málokdy se do vybraného cíle netrefil. Koukali jsme se, jak to dělá, a dusili smích, který chvíli po té zlaté spršce propukl ve frenetický řev. Váleli jsme se v prachu a bavili se jako malí psíci.

KNIHA

Mahi Binebine

Boží koně ze Sidi Moumen

2014, Práh, přeložila Jana Petrová, 152 stran, 179 korun

Ode dne, kdy jeden z postižených vztekle hodil kamenem a ten mne trefil do hlavy, už nemám hlavu celou. Alespoň si to mysleli všichni kolem mě, a tak mne už odmalička otloukali. Nakonec jsem se s tím smířil a časem se mi to začalo i líbit. Všechny mé lumpárny se mi kvůli tomu handicapu promíjely. Nejsem ale hloupější než kdokoli jiný. Ve fotbale vám každý potvrdí, že jsem nejlepší brankář z celé chudinské čtvrti. Můj idol se jmenoval Jašin. Ten slavný Jašin. Nikdy jsem ho neviděl v akci, ale tolik se toho o něm vypráví. Někteří tvrdí, že byl schopen chytit míč vystřelený z děla od zbrojaře Kruppa. Jiní říkají, že jeho tělo nepodléhalo zákonům zemské přitažlivosti. Dokonce se povídalo, že jeho předčasnou smrt zavinili fotbaloví útočníci, které jeho talent ponižoval.

Ať už je tomu jakkoli, já jsem toužil být Jašin, anebo nikdo. A proto jsem si změnil jméno, přijal jsem to jeho. Jemmě, mojí matce, se to nelíbilo, ale protože jsem odmítal slyšet na jméno člověka, kvůli kterému bylo před naším barákem obětováno jehně, vzdala to a říkala mi jako ostatní. Jedině můj otec, který byl odjakživa starý a tvrdohlavý, mi dál říkal postaru Moh. S takovým křestním jménem člověk daleko nedojde.

Ále, moc dlouho jsem se životem nepotuloval, protože tu stejně nebylo co dělat. A znova tvrdím: nelituji, že jsem s ním skončil. Ani v nejmenším neželím těch osmnácti let galejí, které mi bylo dáno prožít. Snad jenom na začátku, v prvních dnech po mé smrti se mi stýskalo po plackách, které pekla moje matka, po koláčcích s medem a okořeněné kávě. Tyhle pozemské potřeby však postupně zmizely a dokonce vybledla i vzpomínka na ně. Bylo to mou novou podobou, stal se ze mě přízrak. A jestli se mi ještě ve slabých chvílích někdy stává, že vzpomínám na laskání Jemmy, když mi hledala ve vlasech vši, říkám si: „No tak, Jašine, hlavu máš roztrhanou na tisíc kousků. Kde by se tu vzaly vši, když nemáš vlasy, ve kterých by se zabydlely?“

Nakonec jsem rád, že jsem daleko od vlnitých plechů, zimy, smrdutých kanálů a špíny, od toho všeho, v čem jsem žil od dětství. Nenapíši vám, kde teď jsem, protože to sám nevím. Všechno, co mohu říct, je, že jsem redukován na „bytí“, které – abych použil jazyka, jímž se mluví tam dole – budu nazývat vědomím. Tichou výslednicí jasnozřivých myšlenek. Ne ubohých, temných myšlenek, které provázely můj krátký život, ale myšlenek nekonečných podob, duhových, občas oslňujících.

Dávno předtím, než se objevily satelity, kvetly na střechách našeho města důmyslné vynálezy na bázi hrnců na kuskus, které umožňovaly přijímat cizí vysílání. Po pravdě řečeno, obraz byl rozmazaný, téměř zastřený, ale přese všechno člověk tušil nějaké obrysy a zvuk celkem ušel. Dívali jsme se na fotbal hlavně na španělských a portugalských kanálech, na porno na německých (špatná kvalita obrazu tak aspoň proměňovala zvířeckost v erotiku) a konečně na arabské kanály, abychom dostali každodenní dávku izraelsko-palestinského konfliktu, a pak ještě na hrůzy kanibalského Západu.

Barevná televize byla pro většinu poddaných Jeho Výsosti nedostupná, k dispozici byla barevná fólie, která se přichytila na obrazovku. Tři vodorovné pruhy, azurově modrý v nejhornější části, který vzbuzoval poetický dojem oblohy, světle žlutý uprostřed a zelený jako trávník pro spodní část. Stručně řečeno, měli jsme právo na poblikávající obraz pod barevným plastem, často poškrábaným a špinavým. A protože byl otec nahluchlý, byla televize puštěná tak nahlas, že jsme se museli koukat na stejný kanál jako naši sousedi, aby v tom nebyl zmatek. Přesto jsme si sedali každý večer – velcí i malí – před tuhle kouzelnou bedýnku, nestoudně zaměřenou na všechny zajímavosti ze světa.

Kdyby v Casablance existovala kniha rekordů, Jemma by v ní byla na předním místě: čtrnáct těhotenství za čtrnáct let! A co víc, jedenáct úspěšných. Všechno chlapci. Kdyby dvojčata nezemřela ve třech letech na zánět mozkových blan, mohli jsme utvořit jen my sami fotbalové mužstvo, chloubu města: Hvězdy ze Sidi Moumen. Jistěže by se před námi třásly všechny chudinské čtvrti kolem. Jašin, pokorný služebník, slavný brankář, by byl nepřekonatelným soupeřem. Byli bychom tak slavní, že i obyvatelé luxusních čtvrtí by si dodali odvahy a přelezli by zeď, aby nám mohli tleskat.

Kdo ví? Místní smetiště by se možná stalo skutečným fotbalovým hřištěm. Neříkám travnatým jako stadiony slavných měst, ale aspoň by to byl volný prostor bez obrovských hor odpadků. A pokud jde o lidi, kteří z těch odpadků žijí – prostě by šli hrabat jinam. Skládek je tady dost. Byli jsme chudí, ale Jemma nám zakázala pracovat na smetišti. Matka měla rákosku, které jsme se báli, visela na dveřích. Když někdo z nás přinesl ze skládky nějaký předmět domů, Jemma ho okamžitě zničila. Na tom smetišti se ale dalo najít věcí! Hamíd byl jediný, komu se dařilo matce vzdorovat.

Neobešel se bez hašiše, prostě si ho každý den dal. A třebaže se vždy pečlivě celý umyl u kašny na ulici, bylo to z něj cítit. Marně mu Jemma pokaždé dala výprask, nic se na tom nezměnilo. on potřeboval svoji dávku hašiše, svůj žlutý tabák, a cigaretové papírky. 

Ze všech slídilů na skládce byl bratr Hamíd ten nejšikovnější. Měl něco jako šestý smysl na to, najít vzácnou perlu. Byl na svůj věk nadán vysokou inteligencí, se svým zvířecím čichem byl prostě nejlepší. Věděl zcela přesně, ze které čtvrti pochází ten či onen kamion s odpadky. Neskrblil penězi na dárky šoférům, aby si opatřil informace. A tak místo aby hledal naslepo jako většina lidí, ryl se v odpadcích s přesným záměrem. Ve dvanácti letech už pověřil jednoho kluka, aby mu kořist vyčistil a poopravil, jiného, aby ji prodal na bleším trhu za cenu, kterou předem určil. Mě můj bratr Hamíd fascinoval. Navíc mne chránil. A taky rozmazloval. když šlo o mě, dokázal být prudký. Jednou večer, vzpomínám si na to, jako by to bylo včera, k smrti zmlátil kluka ze sousedství, který mě zatáhl až k žumpám, daleko za skládku. A to jsme si tam jenom hráli na hrdiny indických filmů. Morad, tak se ten kluk jmenoval, se bavil tím, že mi šeptal do ucha podivná slova.

Měl jsem z toho husí kůži. Udělal ze mě vězně sedícího na zemi se svázanýma rukama. Jeho kudrnaté vlasy byly cítit olivovým olejem. Moradovo šimrání mě tak rozesmálo, že jsem neslyšel přicházet Hamída, který se vynořil jako duch. Ale místo aby se vrhl do boje, zůstal nehybně stát. Nevšiml jsem si, že drží v ruce kámen, bylo to v noci, byla tma. Když Morad vykřikl, myslel jsem, že stále ještě zpívá. Nevím, proč ho Hamíd mlátil po hlavě. Po obličeji mu tekla krev a já jsem měl takový strach, že se mi chtělo křičet. nešlo to. Můj křik byl němý, jako kdybych ho vdechl do břicha. Marně jsem otvíral pusu, nic z ní nevycházelo. Tupě jsem zíral na bratra, který svíral pěsti a celý se třásl. Věděl jsem, že mě nebude šetřit. Šněrovacími botami s mačkami, které sebral na smetišti, mi pořádně nakopal s nadávkami, které se ani neodvažuji opakovat. Řekl jsem, že jsme si jenom hráli, že jsme neudělali nikomu nic zlého. On však zuřil jako šílenec. Jeho hněv, zesílený temnotou, byl jako armáda ďáblů máchajících vidlemi, kterými se mě chystají nabodnout. občas byl můj bratr nespravedlivý. Ale měl mě rád. Byl by pro mě udělal cokoli. Zlobil jsem se na něho kvůli Moradovi, ale tohle všechno už je pryč.

Od té doby jsem se nikdy do okolí žump neodvážil. Samozřejmě už jsem si nemohl hrát s Moradem, protože ten rány od mého bratra nepřežil. Pohřbili jsme ho na smetišti. Hamíd tam znal všechny skrýše. Do těch míst už nikdo nechodil hrabat. 

Byly tam staré odpadky a já jsem odmítal uvěřit, že je můj kámoš mrtvý. A pak jsem na to zapomněl. Vlastně ne tak docela. když jsem někdy dostal gól, takže míč zalétl tím směrem, musel jsem se podívat k místu, kde leželo jeho rozkládající se tělo. Jednou večer jsem si dodal odvahy a vydal jsem se ověřit, jestli tam stále ještě je. Došel jsem až ke kopečku, který jsem poznal podle bílé kostry psa, ta tam zůstala ve vedru, hrabal jsem klackem v tom bahně, kam jsme ho pohřbili. Možná že Morad tu nakládačku od mého bratra přežil. Možná jen dělal mrtvého, aby ho Hamíd už nemlátil, a potom, když jsme odešli, vstal a utekl. Možná že zmizel jen tak, aby nás vystrašil a potrestal. A tak jsem hrabal nejprve klackem a potom ještě rukama, to šlo lépe. Pach smetiště byl silnější než pach mrtvoly. Když jsem uviděl, jak z bahna vyčnívá prst mezi dvěma plechovkami, vzal jsem nohy na ramena a ani se neohlédl, měl jsem dojem, že mě stále pronásleduje Moradův přízrak. Zastavil jsem se až u krámku uhlíře Omara. Svítila tam petrolejka, setkávali se tam staří bojovníci, hráli dámu. Měl jsem srdce až v krku a celý jsem se třásl. Jen na to všechno pomyslet, a měl bych ještě i teď husí kůži po celém těle, jen kdybych nějaké tělo měl.