Solange Bied-Charreton: Enjoy

V online albu se daly ocenit nejlépe. Naživo se jich člověk neměl chuť dotýkat, pomalu si jich ani nevšiml. Tady se nechávaly fotit po patnácti nebo pózovaly každá zvlášť. Líbilo se mi, že se ke mně tak tiše vrátily, že je můžu konečně vnímat jednu po druhé. Album sdílené na sociální síti prozrazuje i jejich jména a příjmení. A co teprve ty exotické, vzrušující, nevídané a neslýchané přezdívky. Výjimečná, působivá slova. Slova, co vás neomrzí číst pořád dokola.

Piknik už byl sice dávno za námi, ale vzpomínka na něj nikdy nebyla tak žhavá jako její předělávka do počítačové iluze, co si úplně každý může najít a vyložit podle libovůle. Děvenky na sobě měly skvostné šatky, parádně na těch fotkách vynikaly. Projížděl jsem si je tam a zase zpátky. Nevěřil jsem vlastním očím. Očím, které ostatně tyhle holky tenkrát neviděly. Tyhle ne. Viděly jiné. Neviděly vůbec nic.

Kéž by nás věci, co se právě dějí, nikdy nezasahovaly tak jako v podání virtuálního fotoalba. Kéž by život nebyl životem, láska láskou a bolest bolestí. Kéž by nás lži a nevědomost mámily pro naše vlastní dobro, kéž by se naše nejbláznivější sny nikdy nevyplnily. Bezděky jsem žil z těchhle debilních pouček, sál jejich mízu, cucal z prsu krkavčí matky dřímoty, a tak tomu mělo být až do dne, kdy přesedlám a zbavím se otupělosti, z níž dosud sestával můj život. Někde jsem s úsměškem, jako mívají lidé, co jim něco uniklo, četl něčí teorii o anarchistických generacích, které právě produkuje „regulovaná společnost“. Netuším, o čem ten chlápek mluvil. To, co popisoval, neexistovalo ani v realitě, ani na počítači.

V době, kdy začíná tenhle příběh, jsem bydlel naproti jedné staré paní. Jediné, co se o ní dalo s jistotou říct, bylo, že je stará. Nikdy nevycházela z domu. Člověk by řekl, že se vsadila, nebo minimálně držela nějaký slib. Ta paní byla tak pyšná, že by byla schopná nevylézt z baráku, dokud nepřenesou ostatky maršála Pétaina do Invalidovny. Méně politicky řečeno, dokud si Beatles budou trvat na svém a dál rozjíždět sólové kariéry. Nejspíš nezkousla jejich rozpad z roku 1970. Byla ta babka sentimentální, vášnivá milovnice hudby? No nic, možná měla akorát příšerný vkus, tapety na blití a plnou ložnici fotek svýho prvního pudla. Kdo ví. Dvakrát do týdne jí nakupovala a uklízela jedna věrná Portugalka, z okna jsem si všimnul, jak vyklepává koberec a v kuchyni utírá houbičkou ubrus z voskovaného plátna. Zbytek jsem si mohl domyslet.

Měli jsme společný dvůr. Byla to příjemná sousedka. Naplňovala mi víkendové dny zásadními událostmi a neodvratnými radostmi. Vídal jsem ji žít, usmívat se u okna, zalévat kytky, nadávat u televizních pořadů, přecházet z obýváku do kuchyně, bez problému si nalévat skotskou. Hotový fotoromán. A taky dost divné stvoření. Mě k zájmu o staré lidi nikdy nikdo nevedl. Bral jsem je v lepším případě jako kaktusy, v horším jako nějaké cedule. Byly to houževnaté rostliny, co se naštvaně zbombily samými zákazy, nebo prostě polomrtvé stopy minulosti bez titulků. Pitoreskní trosky, s nimiž jsem se nebavil. Žádné pohrdání, holá neznalost. Moji prarodiče zemřeli dávno před tím, než jsem se narodil, vymezil jsem si pro ně místo v hlavě jako v nějakém panteonu pohanských božstev. Vzdálení, velkolepí a neurčitě dobří.

Zdálo se mi, že všichni staříci vypadají stejně, jako se to stává s jistými příslušníky cizích kultur. Přednesl jsem tuhle myšlenku matce, která v padesátých letech žila v Senegalu. „Omyl,“ odsekla, „všichni ti připadají stejní, protože je neznáš osobně.“ Copak jsem rasista? Jasně že jsem je diskriminoval, vždyť nebyla šance se se staříky seznámit. V hromadné dopravě se z nich stávali „senioři“, v domovech důchodců zase „občané v důchodovém věku“. Rozhodl jsem se vyplout proti proudu. Navázal jsem se starou paní virtuální přátelství. Den co den, noc co noc jsem ji pozoroval a cítil jsem, že se tím pádem stávám lepším člověkem.

Představoval jsem si, co všechno zažila. Ve dvaceti musela být nádherná, muži jí leželi u nohou. Místo krátkých a kučeravých, suchých a bezbarvých vlasů jí na ramena padaly dlouhé, hedvábné, voňavé prameny. Třesoucí se ruce uměly pohladit. Hopsala bez hole. Měla zvučný smích, hluboký, hrdelní hlas. Měla děti, alespoň pět nebo šest dětí se třemi různými muži. Všechny bydlely daleko mimo Paříž, některé v Argentině, jedno v Austrálii. Telefonovaly jí, posílaly peníze, ale nikdy se za ní nepřijely podívat. Zbyla jí jen Teresa, Portugalka, co jí obstarávala nákupy. Nemusela pracovat, všechno včetně bytu, kde dnes žije, získala po jednotlivých manželích. Teď zase cvakaly děti. Jedla, pila, spala. Chodila, četla, vařila. Stále byla aktivní. Byla naživu. Osamělá, stará, ale neznala slovo nuda.

Před třemi týdny jsem se přistěhoval naproti ní do XVI. obvodu Paříže, do domu ve vznešeném stylu art deco s vitráží na schodišti a výtahem s křídlovými dveřmi. Budova byla stará, úplně jako ta paní. Člověk se v ní cítil v bezpečí. Linula se tu příjemná vůně vosku a lněného oleje a taky prášku proti molům. Aroma zašlých časů svědčící o tom, že místní obyvatelé nosívali svetry, úplety a vlňáky a hovořili o placeném volnu a koupacích úborech. Tahle nová adresa připomínala věci, na které dáváme pozor, abychom je hned neponičili. Čerstvou malbu, nepoškrábané čelní sklo, hračku v krabici, hi-fi přístroj pod plastovou fólií, sérii narozenin bez splínu, jak to letí. Já sám jsem byl novinka, fungl nová součástka namontovaná do baráku, snad abych obrodil živnou půdu předchozích generací. Zatím ještě v obalu.

Zdědil jsem tenhle byt po kmotře. Opustila nás za velmi bolestných okolností. Tak se u nás doma říkalo sebevraždě. Šedesát metrů čtverečních, nekonečně dlouhá chodba, vrzání zpuchřelé podlahy, zápach tabáku vězící v prázdnotě a na zdech nápadně světlá místa po obrazech, které odkázala někomu jinému. Nezařízený byt. A já, mořeplavec před panenskou zemí.

Utekly tři týdny a můj obývák nadále vypadal jako útočiště z krabic a polystyrénu. Místo lůžka jsem měl na holé zemi rozložený spacák, v pokoji se dál válel srolovaný koberec. Příliš pracovních povinností? Roztržitost? Nejspíš touha nepokazit tenhle jedinečný životní okamžik: zařizování bytu. Zařizování mi vyplňovalo čas, naplňovalo mě radostí a já splňoval úkoly, které si žádalo, s maximální péčí. Naplánoval jsem si víkendy na doplňky, kutilské víkendy, víkendy ve velkých obchoďácích na předměstí. Abych mohl s klidem přejít k vnitřní výbavě, pořídil jsem si na stěny minerální omítku vyrobenou ze 100% přírodních surovin v bio kvalitě (jílovitá a křemenitá směs vytěžená z francouzských nalezišť). Jíl dobře izoluje, měl by nechávat zdi větrat, oslabovat hluk a regulovat vlhkost.

Myriády internetových stránek skýtaly další inspiraci v podobě jednoduchých i senzačních nápadů. Jednoduché byly rozumné, senzační lehce vyšinuté. A tak jsem se naučil sám pokládat parkety (jednoduché, rozumné). Sehnal jsem přes internet palubky z exotického dřeva na stránkách zaměřených na dovoz z Brazílie (senzační, lehce vyšinuté). Příložné úhelníky, dřevěné klíny na přiklepávání kladivem... Pokládka plovoucí podlahy se zámkovými spoji vyžadovala určitou zručnost. Uspěl ten, komu vyšla dokonale rovná.

Součástí kmotřina odkazu byla také menší hotovost, která mi při stěhování výrazně pomohla. Nejdříve jsem si vybral záclony, abych se vyhnul riziku, že místo abych já šmíroval tu paní, bude prozměnu někdo jiný šmírovat mě, a pak jsem si v jednom velkém obchoďáku koupil tlusté závěsy. U mého vytouženého modelu z tenké plachtoviny se závěsnými očky a o rozměrech 250 x 140 cm bylo na výběr ze dvanácti barevných odstínů. Rozhoupal jsem se, až když mi odborník pomohl vybrat kachní modř. Materiál byl kvalitní a dal se prát na 40°. Očka z poniklované oceli měla vnitřní průměr 4 cm. Ve stejném obchodě jsem pořídil také ložní prádlo a ručníky, stejně jako nádobí a další kuchyňské potřeby. Koupelnové příslušenství (sprchový závěs, misku na mýdlo, záchodovou štětku se stojanem a slavný „koš do koupelny“ – podle všeho sloužící na špinavé prádlo) jsem zakoupil v tematické sadě „přírodní dřevo“. Výběr dekorací jsem završil nájezdem na oddělení svítidel: stolní lampička, stojací lampa, závěsné stínidlo a nástěnné bodovky.

Chyběl mi nábytek. Když člověk upřednostňoval závěsy či misku na mýdlo, dalo se bez něj vydržet celé týdny. Mě to nijak netížilo. Klidně jsem mohl dál spát na zemi s věcmi rozházenými kolem. Zákon to nezakazoval, ale po určité době to začalo být trochu nepohodlné. Z rodičovského domu jsem si při odjezdu naložil jen jednu napůl rozpadlou komodu, co nešla dovřít. Vybral jsem si zařízení na stránkách jednoho velkého obchodního řetězce vyhlášeného vkusem a kvalitou za nízkou cenu, který nabízel také doručení do domu. Pětimístnou rohovou sedací soupravu italské výroby se šířkou sedací plochy 44 cm na osobu a tmavě laděným potahem a nohami, rozkládací jídelní stůl z lakovaného ořechového dřeva pro osm až deset stolovníků, stojací zrcadlo s úložnými policemi, bytelný psací stůl z masivního smrku se čtyřmi zabudovanými zásuvkami, televizní stolek, nábytkový díl do kuchyně, jednoduchou, ale důmyslnou skříňku s tlumeným dorazem umožňujícím zavírat zásuvky tiše a plynule, knihovnu, pár pořadačů. I když jsem svobodný, zvolil jsem dvojlůžko s lamelovým roštem a velkoryse širokou ložnou plochou.

Na nedalekém předměstí jsem pak zakoupil lednici, která byla pro můj příbytek jako dělaná. Skvělý přístroj chrlící kostky ledu a sorbety. Pračku se sušičkou, předním plnění a slušnou rychlostí ždímání. Vestavěnou myčku a varnou desku. Ostrůvkovou digestoř. Mikrovlnku a papiňák. Kávovar, toustovač, odšťavňovač na citrusy. Wok, mixér, simulátor svítání pro jemný ranní budíček. Vysavač s turbokartáčem.