Muž je vsedě opřený o mohutný zdravý trám. Skloněná hlava studuje břicho a břicho je netečné k dění kolem. Tělo má na sobě těsné černé tílko a módní trenýrky. Károvaný hedvábný noční kabátek je rozepnutý. Kabátek byl koupený ve Skotsku, se znakem klanu na prsou. Jen kilt muži chybí. Je bez klobouku a je bos. Nohy má napnuté a roztažené jako loutka na klíček. Prsty u nohou jsou oblé a měkké. Plochu růžově zvrásněného chodidla stačí pošimrat ptačím pírkem a prsty se zakloní, až jim v zádech zapraská. Muž se stydí; je nedbale oblečený. Oči klopí k zemi.

KNIHA

Radka Denemarková

Příspěvek k dějinám radosti

2014, Host, 334 stran, 296 korun

Prostor, ve kterém si hoví, je vycíděný a přehledný a poloprázdný. Půda, které se tu říká podkrovní hala, patří novostavbě rodinné vily, kovové schodiště je dlouhým jazykem, po kterém vystupuje neštěstí, v polici se rozvalují vývěsní sady drahých kufrů a tašek a lyžařských bot. Ve vysokých a úzkých a bílých přihrádkách se protahují sjezdové lyže a běžky a hůlky. Následovány golfovými holemi, botami a sportovními brašnami. Ježí se tu kovové stojany na prádlo, zapuštěné do podlahy. Nikdo na zježeném kovu prádlo nesuší; rodina si ve sklepní prádelně zapíná sušičky. Muž má šedé vlasy. Porost na hlavě je pevný drn, hustý a rovně zastřižený kartáč. Nohy loutky jsou svalnaté, bicepsy na rukou vysportované, záda široká a mužná.

Udržované tělo klame samo sebe.

Muž je v letech. I když každý víkend chodil plavat; oplachoval hříchy pracovního týdne. Mohutný záběr paží, nádech a pod hladinu. Spláchl stres a v chloru rozpustil dotírající roky. Nemusel pracovat, ale pracoval. Pracoval rád, protože nemusel pracovat.

Na půdě je rušno. Policejní vyšetřovatel k muži přiklekne, jako by chtěl ptačím pírkem nebo stéblem trávy pošimrat bosá chodidla. Nebo tělu tiše domluvit.

Muž nereaguje. Mlčí, neodpovídá. Osamělým podzimním večerem na půdu vlétne vlaštovka, oči zamžené deštěm. Přítomní muži se potěší rozptýlením; skupinový smích silných barytonů něžnou vlaštovku vyplaší. Zazmatkuje a naráží hlavou do zdí, létá u stropu v kruzích, než vyletí vikýřem ven, na svobodu. V zobáčku květ nafialovělé sakury, která v těchto končinách neroste. Vlaštovka v tuto dobu rozhodně jaro neudělá, a pláštíkový červ má své místo jen mezi květy sakury.

 

Policista se kachním kolébáním dosune k mužovu levému spánku. Kalhoty se mu v kolenou vyboulí. Sedící klopí oči k vlastní hrudi, Policista klopí oči k jeho krku. Z pokleku pak napjatě sleduje mladého lékaře. Který tělo v trenýrkách a hedvábném nočním kabátku opatrně položí a znovu prohmatá. Muž se nebrání. Kolem krku má obtočenou bílou smyčku. Někdo jeho tělo odložil a přivázal bílým provazem, aby neuteklo. Jako domácího psa k boudě. Vedle trámu se protahuje překocená teaková židle s prohnutým mřížovím. Hrabe ve vzduchu provokativně roztaženýma nohama. Další tři židle se zamřížovanými vysokými opěradly drží puritánsky stráž u zdi. Očekávají diváky, kteří si na ně kecnou a na rozpláclých zadnicích si vychutnají loutkové divadlo. Osm navlas stejných teakových židlí se hrdě prsí v přízemí u kuchyňského rozkládacího stolu. Žádná ze židlí nepochybuje o tom, že je to sebevražda.

Je to sebevražda.

 

Muži balí fidlátka.

Policista je v porovnání se sedícím tělem mladý; je mu třicet sedm let. Práce ho baví, přestože pracovat musí. Je horlivý a paměť mu slouží, i když neví, zda dobře. Policistovo tělo se zakymácí a kachním pohybem se odkolébá k ležícímu obličeji z druhé strany. Váhavě osahává obličej jako slepec, vnímá kůži a vrásky. Váhavost je zloděj času; zmate ho dvojice rýh na mužově krku, paměť doluje detaily z odborného semináře, kterýse týkal sebevražd a vražd oběšením. Čára je šikmá. Ta je v pořádku. Je tu ale ještě jedna, sotva znatelná. A ta je rovná. Upozorní na to lékaře. Ten ho odmávne rukou, je to sebevražda, co blbneš, vole, pssst.

Policista se vztyčí. V kolenou mu zapraská. Zvíří prach a zvíří vlaštovčí pírko. Které se zachytilo na mužových plných rtech. Policista se podívá z rozevřeného okna do deště. Na telegrafních drátech za zahradou se shlukují noty, těla vlaštovek. Kamenem by nedohodil. Ale copak je čas metat kamení?

Je.

 

Policista sejde po kovových schodech do prvního patra. Je tu široká a zasklená terasa s výhledem na město. Na huňatém koberci s dětskými motivy si hraje dítě. Mašinkou kopíruje koleje vetkané v koberci. Na černé kožené pohovce s kovovými opěradly už nepláče mladá žena. Protější zrcadlo seskládané z desítek oválných slz násobí odraz zlatých vlasů sešpendlených do drdolu a nosík, který se krčí. Tiše zodpovídá otázky zkušené tělnaté policistky, která ženina slova jednou rukou zapisuje a druhou ji drží za zápěstí a počítá splašený tep. Plačící tělo dělí od těla přichyceného k půdnímu trámu více než třicet let. Vrátila se od podzimního moře. Ano, dnes, ano ano, dnes, v sobotu odpoledne. Odnášela prázdné kufry na půdu, manžel má… měl pořádek rád. Rutina a rituály, říkal, strategie dne, jinak se, miláčku, život rozdrolí a vyprázdní.

Neměl tu být, zaskřehotá uslzený hlas. V pátek večer jel… měl jet na hory, už se sice nevěnoval horolezectví tak vášnivě jako dřív, ale lyžoval a v létě a na podzim po horách s kamarády rád chodil. Ne, nemocný není… nebyl… byl… je ve skvělé kondici, i když mu bylo téměř sedmdesát. Vdova se rozpláče.

Policista obě ženy přeruší. Podá pláči kapesník. Vdově papírové kapesníky došly. Policistův kapesník je látkový, se staromódně vyšitým monogramem. Policistka se vzdálí. Policista vypálí nový zásobník otázek. Přes Vdovinu tvář se přežene uražený údiv. No, to už přece vysvětlila, na půdu nesla vybalené kufry. Ne, neví, proč to udělal. Ne, nehádali se. Dokonce nabral novou energii poté, když ho prezidentská amnestie ode všeho osvobodila.

Vdova popadne Policistu za ruku. Táhne ho za sebou do ložnice jako nedočkavá kurtizána. Na nočním stolku leží papír. Policista očima posbírá naškrábaná slova: kontaktní čočky, sluneční brýle, krém na opalování, balzám na rty, masážní obinadlo, poznámky k osmdesáté osmé kapitole, léky. Vdova se vítězoslavně zavlní. Policista vlnění vnímá. Obrys ňader a tušené krvavé špuntíky bradavek a štíhlý pas a oblé boky. Rozlehlé letiště s bíle naducanými saténovými polštáři na něho pomrkává. Ženin dlouhý nehet s broskvovým lakem poťukává na papír, klove a vyzobává slova. Seznamy si sepisoval pokaždé, když měl odjet, když se nezkroceně těšil. Slova napsal rukou. Když mu na něčem záleželo a spěchal, napsal to rukou a rukou nepsal často. A pročpak by si vypisoval seznam, kdyby se rozhodl pro poslední cestu, k čemu by mu to asi tak bylo. Já nevím, kam se chystal a proč se tam chystal, a nevím, jaký seznam by si měl sepsat na poslední cestu a k čemu by mu to asi tak bylo, zchladí ji příkře Policista. Žena se nedá. A pročpak by aspoň jí nenaškrábal pár řádek. Mladé Vdově se oči plní třpytem. Voda přeteče. U nohou se jí motá tříletý kluk s mašinkou v ruce. Nebrečí, jen zírá. Ne, nepřátele neměl. Před časem ho maličko zaskočila lapálie s bývalými asistentkami. Ale to byly samé nesmysly. Obvinily ho, že je v práci obtěžoval, a jedna tvrdila, že ji znásilnil nebo co.

 

Policista je v ložnici nesvůj. Nakročí do vedlejší místnosti, do mužovy pracovny. Vdova a chlapec cupitají vzorně za ním. I pracovna má prosklenou stěnu. Stékají po ní kapky deště. Žijí v akváriu, pomyslí si Policista. Těla vlaštovek na telegrafních drátech se přeskupí, v rytmu dešťových kapek napíší novou hudební skladbu.

V rohu půlkruhového masivního stolu se na tmavohnědé desce leskne štíhlá karafa s vodou, s krystalem uvnitř. Podobný, ale menší a zkoseně zbroušený krystal se zatřpytí v okně. Osekaná slza se modře zablýskne ve zdvojené okenní tabulce. V odrazu jsou slzy dvě. Na zbylých stěnách visí zarámované fotografie, natěsnané jedna vedle druhé; černobílá tapeta. Zeď proti oknu je obtažena kovovými kolejničkami v barvě fotografických rámečků. Policista položí těstovitý ukazováček na kulaté tlačítko vedle lesklé karafy s vodou, podívá se na ženu. Ta popotáhne, rozšíří nozdry; signál bezpečí a důvěryhodnosti. Hlava souhlasně kývne. Ukazováček stiskne tlačítko.

Fotografie s rachotem kloužou po stěně, rolují a rolují. Policista stiskne tlačítko znovu. Pohyblivé obrázky sebou cuknou, zastaví se a zhoupnou, jako by na ně někdo lehce dýchl. Policistovy oči prošmejdí fotografie. Otočí se a znovu vztáhne ukazováček k tlačítku. Ženský hlas za ním trpělivě vysvětluje, že toto je manželův patent. Obměňoval fotografie těch, kdo ho navštěvovali, a nemusel nikde dlouho štrachat. Muž je na snímcích i s prezidenty. Spojuje ho s nimi hustá šedá kštice. Sedí v obleku a smějí se v hledišti divadla. Sedí ve sportovním oblečení na tenisovém zápase, dívají se jedním směrem, sledují míček. Sedí v obleku nad šachovnicí. Stojí v těžkých kožiších na ledním pólu. Stojí s filmovými herci a herečkami na golfu. Sedí v porotě soutěže o nejkrásnější dívku. Pijí u obloženého stolu becherovku. Všechny fotografie jsou pořízené po roce osmdesát devět.

Policista vybídne chlapce, aby si taky zamáčkl tlačítko, zamáčkl nepovedeného brouka, no. Kluk se schová za matčina záda. Má… měl tohle od táty přísně zakázané, vysvětlí rozpačitě Vdova. A kdepak jsou vaše fotografie, rozhlédne se Policista místností. Vdovin obličej se odráží ve skle a mlčí. Policista klade otázky, slepuje případ slinami jako vlaštovčí hnízdo. Nevyřčená odpověď zahustí vzduch, oba na ni myslí. Nevyřčená odpověď je k sobě přilepí.

A jinak?

No jinak nic zvláštního, firmy předal nejstaršímu synovi z druhého manželství už před lety a pracovnu si zřídil tady doma, do firem docházel, některé výraznější stavební projekty si pohlídal. Policista se hrabe v zásuvkách masivního stolu, rozevírá mužův diář. A co ty zbývající děti, myslím ty z předchozích manželství. Vdova vzdychne, rozuměl si jen s nejstarším synem, popravdě řečeno to syn ho po letech sám vyhledal, s ostatními dětmi ani manželkami se nevídal a odmítal se o tom se mnou bavit, jsou to uzavřené projekty, říkal.

Uzavřené projekty?

Uzavřené projekty.

Policista listuje diářem. Vyklouznou dva listy papíru. A složený článek, vystřižený z novin. Policista listy rozloží vedle sebe. Říkala jste, že rukou téměř nepsal. Vdova se k jeho tělu připojí. Policista bezděky přivře oči a zatáhne břicho, dech se mu zrychlí, hluboký dech a rozšířené nozdry, signál bezpečí a důvěryhodnosti, tělo zareagovalo, žena mu voní. Skutečně psal rukou nerad, jsou to jen tužkou načrtnuté poznámky ke knize, zvláštní, že jsou některá slova podtržená fialovým inkoustem. Ke knize? Ano, sepisoval knihu o svém životě, nikoho si na to nejdřív najímat nechtěl, ale nešlo mu to, a tak mu někdo poradil kurz tvůrčího psaní, chodil k paní Birgit Stadtherrové, k té divné spisovatelce, která po válce utekla do Anglie, žila v Americe nebo kde a teď nějaký čas zase bydlí v Praze, píše anglicky knihy jen o mužích, tedy o králích a státnících, v Praze píše údajně knihu o prezidentu Benešovi. No, a na jaře tu vedla i krátký kurz tvůrčího psaní jen pro omezený počet exotických lidí, pro elitu, jinak by tam manžel nechodil, hodně drahý kurz, opravdu hodně drahý, ani se mě neptejte, jak moc byl drahý, co všechno ho to stálo, uf, to víte, Američanka a ještě k tomu českého původu, nakonec mu vnutila i relaxační kurz paní Diany Adlerové, ještě dražší. Říkal, že jinak by to nikdy nedopsal, díky ní se před každou hodinou donutil pokračovat. Měla na něho velký vliv. Obě na něho měly velký vliv. Tady ten vystřižený článek je od ní, ten si taky vezměte. Chtěl napsat román o týraných mužích, říkal. Rozčilovalo ho, co se dneska děje. A copak se dneska děje, zeptá se Policista, zatímco očima přelétne ostrý článek podepsaný slovy Birgit Stadtherrová. Věty ho bodnou ve slabinách. Já vlastně nevím, co tím myslel, odtáhne se žena a pousměje se. Pousmání vlastní opálené tváře ji vyděsí.

Policistu zamrzí, že se tělo vzdálilo. Zasteskne se mu po doteku, zatouží přivonět k ženiným vlasům. Ženiny oči se zaseknou na Policistově prostředníčku, na snubním prstenu. To je po mém dědečkovi, řekne překotně hlas přivřeným mandlovým očím. Můžu si přečíst, co váš muž napsal? Můžete, ale… Ženina jemná tvář bledne. Ale co. No… poprosila bych vás, tedy jestli za dané situace vůbec můžu, jestli je to v dané situaci vůbec reálné… Policista ji odkašláním povzbudí. Je přišroubovaný k větě, která nemá konce. No, jestli… prostě nemohl byste to pročíst přímo tady v domě, v pracovně? Víte, nechci, aby se ten počítač ztratil, je v něm zakutaný náš život i smlouvy i podnikání i naše první a poslední maily i rodinné fotografie a vedení účtů a takové ty věci. Samozřejmě, pokud nebude nutné notebooky a všechny ty krámy zabavit jako předmět doličný, i když… je to celé směšné. To nemyslím nijak osobně proti vám nebo proti policii, proboha to ne, pokud by vám nevadilo sem přijít, byla bych klidnější a taky bych se v tomhle velkém domě tolik nebála, sama… asi… možná.

Policistův dech se prohloubí, přibere do party zrychlený tep a přispěchá i lochtání v slabinách. Souhlasí, i když je to proti předpisům. Z mužovy pracovny je výsměšně pozorují technické vymoženosti včetně tiskárny, která by popsané listy ochotně a rychle vyplivla, Policista by si je mohl odnést rovnou, zarchivované v kapse nebo vytištěné v náručí. Policistovo a Vdovino tělo existenci veškeré techniky ignorují. Postoj nepolapitelnosti; velmi ceněný.

Žena Policistovo tělo vyprovodí k autu. Na zápraží sklepne vodní kapky z černého deštníku. Neohlédne se.

Související