18. prosinec 2011, temný chladný den

Praha se v neděli o posledním víkendu před vánočními svátky probouzela do mrazivého jitra. Lidé se v myšlenkách obírali balením vánočních dárků a snad i představou trochy klidu. Nebyl to zvlášť šťastný rok. Přestože Česká republika procházela evropskou dluhovou krizí lépe než většina ostatních zemí, hospodářský růst se zastavil a úsporná opatření začínala být cítit.

Když se zpráva o Havlově smrti objevila nejdřív na sociálních sítích a pak i v hlavních sdělovacích prostředcích, zapůsobila jako blesk z čistého nebe, i když k tomu nebylo mnoho důvodů. Celý národ věděl, že bývalý prezident churaví. Jeho přátelé si byli už od jara vědomi, jak vážný je jeho stav. Nešlo o nějaké akutní onemocnění, ale o postupující celkovou vyčerpanost organismu a náhlou ztrátu vůle a bojovného ducha, které mu byly vlastní po většinu života. Jestliže veřejnost neprojevovala žádný soustavný zájem o Havlův stav a kolem jeho venkovského domu nehlídkovali reportéři v očekávání jeho skonu, bylo to možná prostě tím, že bývalý prezident se mnohým jevil jako člověk minulosti, který již nemá co říci k aktuálním událostem a problémům. Díky jeho nedávným uměleckým počinům mu pořád určitou pozornost věnovali redaktoři kulturních a literárních rubrik a občas se jeho jméno objevilo vedle jména jeho manželky na stránkách, kde se píše o celebritách. Dům na Hrádečku, kde trávil poslední měsíce, leží sto čtyřicet kilometrů od Prahy na mizerné venkovské silnici a v okolí není žádné dobré ubytování ani pohoštění. Reportérským ohařům to nejspíš nestálo za cestu.

KNIHA

Michael Žantovský

Havel

2014, Argo, 568 stran, 423 korun

Premiér Nečas, který právě vystupoval v Otázkách Václava Moravce, reagoval na zprávu jako první. „Jeho odchod je velká škoda,“ řekl uznale. Ale pořád ještě nic nenasvědčovalo víc než pár dnům uctivého smutku za historickou postavu. Krátce po poledni začali lidé přinášet na Hrad květiny a svíčky a zapálené je kladli u obvodní zdi. Květiny a svíčky se objevily též u domu na Hrádečku. Nějaká dobrá duše přinesla dvě lahve piva z trutnovského pivovaru, který inspiroval Havla k napsání Audience.

Ve dvě hodiny odpoledne se vyslovil Havlův nástupce. „Václav Havel se stal symbolem novodobého českého státu,“1 prohlásil Václav Klaus. Nikdo nečekal, že by se v té chvíli nezachoval velkoryse, ale i tak bylo na tomto chvalořečení od muže, který s Havlem nesouhlasil v tolika každodenních záležitostech české politiky, cosi pozoruhodného.

Pod sochou svatého Václava, kde začaly demonstrace v roce 1989, se začali sami od sebe shromažďovat lidé. Zvonili klíči stejně jako tehdy v listopadu. Průvod se vydal k řece po stejné trase jako památná studentská demonstrace 17. listopadu, i když v opačném směru. Lidé se zastavovali u pamětní desky na Národní třídě, která tento okamžik českých dějin připomíná. Někteří u ní nechávali balíčky cigaret.

Otevřené projevy zármutku se vyskytly jen ojediněle. Nedocházelo ani k trhání rouch, ani k projevům hysterie. Když o deset týdnů později vzdal Havlovi úctu sir Tom Stoppard citací chvalozpěvu britského historika Johna Motleyho na Viléma Oranžského: „Za svého života ukazoval cestu celému chrabrému národu, a když zemřel, plakaly malé děti na ulici,“2 přiznal sám, že je to „sentimentální nadsázka“.3 Nálada společného prožitku byla spíš vzpomínková, a ano, oslavná. Podobná shromáždění se scházela v dalších malých i větších městech.

Člověk se nemohl vyhnout srovnání s jiným druhem truchlení na druhém konci světa. Jen o den dřív zemřel Kim Čong Il, Drahý Vůdce severní Koreje. V jeho případě byla Audenova parafráze Motleyho slov nepochybně na místě: „Když se usmál, velevážení senátoři pukali smíchem. A když uronil slzu, malé děti umíraly na ulicích.“4 Korejská státní tisková agentura přinášela záběry obrovských zástupů lidí kvílejících sborem. Mnozí z 200 000 politických vězňů v zemi nepochybně plakali též, i když radostí. Bylo vyhlášeno dvanáct dní státního smutku, po jehož trvání byla zakázána všechna hudba a zábava. Ve stejné době v Praze Asociace provozovatelů kasin dospěla k závěru, že žádný zákon nezakazuje hazardní hry během období státního smutku, ale současně doporučila svým členům, aby po jeho dobu omezili svoje aktivity.5 To nejspíš znamenalo nižší sázky.

Ze zahraničí začaly přicházet projevy soustrasti, jak oficiální od hlav států a vlád, tak osobní od přátel, bývalých disidentů a spisovatelů. „Václav Havel byl jeden z prvních, kdo hovořil vlastním hlasem a jehož slova byla slovy muže oddaného pravdě a svobodě,“ napsal přítel a spolubojovník Adam Michnik.6 Ruská státní televize přispěla svým vlastním nekrologem: „Havel byl hlavním tahounem demokratizačního procesu a zároveň likvidátorem vyspělého českého zbrojního průmyslu, což bylo jednou z příčin rozpadu Československa.“7 Vskutku vyvážené hodnocení, jak ze Zahradní slavnosti.

Mluvčí Asociace českých cestovních agentur dokázal vidět věci z té lepší stránky. „To, že by se Česká republika takto zviditelnila na celém světě, se už dlouho nepodařilo,“ řekl Tomio Okamura, který o několik týdnů později ohlásil svou vlastní kandidaturu na prezidenta. „Během zimy se lidé rozhodují o místu dovolené na hlavní turistickou sezonu, a byť je to smutná věc, tak je Havlovo úmrtí pro Česko velmi dobrá reklama.“8

V pondělí nechala Havlova vdova Dagmar převézt jeho ostatky do Prahy v prosté rakvi a vystavit je v Pražské křižovatce, bývalém gotickém kostele, který Havel společně s ní nechal zrenovovat a proměnit v kulturní centrum a místo setkávání. Po příští dva dny i během noci stáli lidé ve frontě, aby mohli vzdát mrtvému úctu. Vláda vyhlásila státní smutek. Vláda Slovenské republiky, země, která se v určitém období k Havlovi příliš nehlásila, učinila totéž.
Ve středu převzal řízení smutečních slavností stát. Rakev, doprovázená zástupem tisíců lidí, směřovala přes řeku a vzhůru na Hrad. V kasárnách Hradní stráže ji přeložili na lafetu, použitou při pohřbu prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, a převezli do gotického Vladislavského sálu, místa, kde se konávaly korunovační ceremonie a kde byl Havel poprvé zvolen prezidentem. Prezident Klaus se opět ukázal být na výši úkolu: „S jeho jménem navždy zůstane spojena naše sametová revoluce a éra obnovy svobody a demokracie... Jako nikdo jiný se zasloužil o mezinárodní postavení, prestiž a autoritu České republiky ve světě... Jako spisovatel a dramatik věřil v sílu slova měnit svět.“9

Pátek 23. prosince byl také posledním všedním dnem před Vánoci. Navzdory časovým komplikacím s nastávajícími svátky přistávala od rána na pražském ruzyňském letišti vládní letadla. Ve zdánlivě nekonečné řadě černých limuzín se jejich pasažéři, osmnáct hlav států a vlád a desítky dalších hodnostářů, včetně prezidenta Sarkozyho a premiéra Camerona, Hillary a Billa Clintonových, Madeleine Albrightové, Lecha Wałęsy, Johna Majora a jordánského prince Hassana, přesouvali do katedrály svatého Víta, kde se přidali ke dvěma tisícovkám představitelů české vlády a veřejného života, přátel a rodinných příslušníků.

Já zatím zápasil s rozporem mezi potřebou nerušeně truchlit za přítele a povinnostmi velvyslance u dvora svatého Jakuba, mezi něž patřilo stát na letištní ploše a vítat stávajícího a bývalého britského premiéra. Věděl jsem, že to do katedrály na obřad nikdy nestihnu, protože letadlo mělo zpoždění a autokolona odjížděla přímo z letištní plochy, zatímco můj vůz stál před letištěm půl kilometru daleko. Bez policejního doprovodu, který byl vyhrazen pro kolonu, by obřad skončil dřív, než bych stačil projít bezpečnostními kontrolami. Velící důstojnice ochranky chladně odmítla mou prosbu, abych se mohl ke koloně připojit. Pokoušeje se představit si, co by udělal Havel, naskočil jsem do rozjíždějící se limuzíny Sian McLeodové, mé britské kolegyně v Praze, dřív než důstojnice ochranky stačila něco říct do rukávu. Dosedl jsem na židli v katedrále ve chvíli, kdy zazněly první tóny smuteční hudby.

Tak jako se Havlovi, věřícímu člověku bez vyznání, dostalo při prvním zvolení slavnostní mše Te Deum, sloužila se i teď katolická mše za doprovodu Dvořákova Rekviem. Josef Abrhám, kancléř Rieger ve filmové verzi Odcházení, přečetl slova Dies Irae, která věrně odrážela Havlovo vlastní myšlení: „Jaká hrůza nastane, až přijde soudce, aby všechno přísně rozsoudil! Polnice zní mocným zvukem, otevírá všechny hroby, volá každého před trůn. Smrt i příroda užasnou, až povstane vše stvořené, aby se zodpovídalo před soudcem. Bude přinesena kniha, v níž je vše zapsáno a podle níž bude souzen svět.“

Havel nezemřel jako římský katolík a před smrtí nepožádal o poslední svátost, ale jeho smyslu pro divadlo a obřad by se bohoslužba, kterou sloužil jeho spoluvězeň kardinál Duka, stejně jako procesí, které jí předcházelo, zamlouvala. S trochou rozpaků by se těšil i z chvály přátel – Madeleine Albrightové, biskupa Václava Malého a Karla Schwarzenberga.

Prezident Klaus promluvil potřetí, tentokrát o Havlově duchovním odkazu, spočívajícím v myšlenkách, že „svoboda je hodnotou, které stojí za to přinášet oběti“, že „svobodu je snadné ztratit, když o ni nedostatečně pečujeme“, že „lidská existence má svůj transcendentní přesah, s jehož vědomím musíme žít“, že „svoboda je univerzální princip a že berou-li ji komukoli a kdekoli, ohrožuje to i svobodu naši“, že „slovo má nesmírnou sílu, že umí zabít i léčit, uškodit i pomoci, že umí měnit svět“, že „říkat se mají i nepříjemné pravdy“ a že „menšinový názor nutně není nesprávný“.10

Ten den padlo mnoho slov chvály, ale tato možná vážila více než leckterá jiná, právě proto, že je pronesl Václav Klaus.

Zatímco se hlavy států a cizí hodnostáři zúčastnili recepce pořádané českým prezidentem, příbuzní a přátelé pospíchali přes celé město do smuteční síně krematoria ve Strašnicích na poslední rozloučení. Na rozdíl od katedrály zde byly projevy početné, improvizované a vesměs od srdce, byť ne všechny byly hodné zapamatování. Někteří z nejbližších přátel nevystoupili vůbec. Byla to příležitost sdílet smutek a pozdravit se s ostatními, stejně jako se rozloučit s tím, kdo odešel. Pak padla opona.

Následovalo ještě třetí dějství, hudební večer v Lucerně s řadou vystoupení na počest Havla – bohémského intelektuála, fanouška rock’n’rollu a náčelníka indiánského kmene, kterým byl před lety prohlášen na trutnovském rockovém festivalu. Poslední vystoupení patřilo Plastic People of the Universe.

Byl to nezapomenutelný týden zármutku z velké ztráty a oslav velkého objevu, či spíše znovuobjevení. Lidé vystupovali z „vlastních cel“11 a alespoň na chvíli zapomínali na nadcházející zimu, tisíce náležitostí rodinných Vánoc a nejistou budoucnost. Spojili se v rituálu smutku a úcty, chovali se hezky ke svým spoluobčanům a mluvili laskavě o svých nepřátelích. V této zvláštní směsici zármutku a radosti jako by převážila radost ze střetnutí s velikostí. Havlovi by se to slovo nezamlouvalo. Celé by ho to uvádělo do rozpaků a jeho výroky by odrážely směs skromného potěšení s jemnou ironií a radostným úžasem nad národem, o němž někdy říkal, že je schopný těch nejúžasnějších projevů důstojnosti, solidarity a odvahy, i když jen na pár týdnů jednou za dvacet let.


1 Prohlášení prezidenta republiky k úmrtí prezidenta Václava Havla, 18. prosince 2011.
2 Motley, John L., The Rise of the Dutch Republic, EBook #4811, Projekt Gutenberg, 2012.
3 Pamětní večer na počest Václav Havla, Royal Institute of British Architects, 29. února 2012.
4 Epitaf za tyrana, 1949.
5 „Václav Havel zemřel 18. prosince 2011,“ www.lidovky.cz, 19. prosince 2011, str. 17.
6 Tamtéž, str. 27.
7 Tamtéž, str. 26.
8 Tamtéž, str. 21.
9 Projev prezidenta republiky na smutečním shromáždění k uctění památky prezidenta Václava Havla, 21. 12. 2011.
10 Projev prezidenta republiky při smuteční mši ve svatovítské katedrále, 23. prosince 2011.
11 „Ve vlastní cele je si každý téměř jistý, že je volný,“ W. H. Auden, Na paměť W. B. Yeatse, 1939.