Je večer a zavírají, vidí to, stojí sama v černém kabátě zachumlaná do šály a oknem vidí, že zavírají. Nad městem se chvěje šedivý sněhový mrak a ona vidí, jak vevnitř dopil půllitr a zvedl se, zavázal si šálu, zapnul se a upravil a pak stojí na schodech před hospodou a dívá se do noci a ona se dívá na něj. On jde pomalu a trochu se motá, klopýtá, vleče se městským sněhem, olovnatým sněhem, moučnatým od výfukových plynů a soli a ona jde za ním a dýchá do šály, vidí, jak se zastavil a podíval se nahoru do rozsvíceného okna, a ve vzduchu je něco cítit, hřebíček, možná jehněčí na rozmarýnu, zavolá na něj, její hlas se rozléhá jako ozvěna a on se otočí, zastaví se a naštvaně se podívá na černý taxík, co klouže dolů z kopce. A ona si odhrne vlasy a stáhne šálu z obličeje a zavolá na něj znova, hlas se rozléhá, on se otočí, uklouzne po zasněženém chodníku a zavrávorá a už brzy bude noc, tichá noc. Nemůže najít klíč od dveří, šmátrá po kapsách a ona zvedne ruku a dotkne se ho a on sebou škubne. Něco zamumlá, oči má zarudlé a pohled kalný.

Sakra to seš ty, řekne a ona přikývne.

Dyť sou sakra Vánoce a Štědrej večer, dodá a ona stojí tiše, zatímco on pošilhává kolem, sklouzne pohledem po jejím kabátu a šále, ona má ruce v kapsách.

Co že nejseš u mámy na venkově, nečekaj tam na tebe, zeptá se a ona zakloní hlavu a zadívá se na hvězdy v oknech.

KNIHA

Švédská čítanka (ed. Marie Wengerová a Jana Holá)

(Ukázka je z povídky Mirjy Ungeové: Dyť sou sakra Vánoce, kterou přeložila Kateřina Marksová)

2014, Labyrint, 252 stran, 269 korun

Všichni mají v oknech skoro stejný hvězdy, vypadají skoro stejně, řekne ona. Máš taky hvězdu, zeptá se a on už mezitím vytáhl z kapsy klíč, leskne se mu v ruce, a otevírá dveře, z hustého vzduchu odletuje sníh a vlhce se plíží nocí, tichou nocí, ona v ní stojí a on stojí ve dveřích.

Ne, žádnou nemám, odpovídá jí, neměla bys brnknout mámě, volalas jí vůbec, dyť sou sakra Vánoce, Štědrej večer. Podrží jí dveře a ona sevře ledové ruce v pěst v kapsách kabátu.

Já nevím, řekne a zadívá se na jeho ruku, která přidržuje dveře, na širokou dlaň s rovnými prsty.

Hele, řekne jí, asi bys jí měla brnknout, číslo určitě znáš.

Ty ho nemáš, zeptá se ho.

Jasně že ho někde máš, on na to a z náprsní kapsy kožené bundy vytáhne cigáro a zapálí si. Obarvila sis vlasy nebo máš ňákej jinej účes, prohlíží si ji.

Ne, odpoví mu a stáhne si šálu z vlasů, takže se prstýnky uvolní a spadnou jí na ramena.

No dobrá, ale přijdou mi nějak tmavší, asi ti ztmavly.

Asi jo.

No jen jsem si dal pár piv, než zavřeli, jenom pár, dyť sou sakra Vánoce, Štědrej večer a vůbec, zamumlá a ona přikývne.

Nevolalas na mě předtím, zeptá se a ona zase přikývne a on na to, že ji neslyšel.

Neslyšel jsem tě, řekne.

Já vím, řekne ona a on odhodí cigaretu obloukem do sněhu na chodník.

Sakra to je kosa, co, dodá a ona přikývne.

Určitě si půjdeš domů zavolat, řekne a ona zakloní hlavu a zadívá se nahoru na okna.

Který jsou tvoje.

Víš, mám jenom pokoj a kuchyň, jenom jedno okno na týhle straně.

A hvězdu v něm nemáš.

To teda nemám.

Ani vánoční svícen.

To je fakt.

Támhleto okno je kuchyně, zeptá se ho.

Přesně tak, odpoví a přejede si rukou přes pusu a bradu a u pusy mu ulpí něco černého. Jasně, měl bych se oholit, řekne, dyť sou sakra Vánoce, Štědrej večer a vůbec.

Já mám taky jen jednopokojovej byt.

Fakt jo. Hele, stejně bys asi měla zajet za mámou, určitě tam na tebe čekaj s dárkama, ušklíbne se a dveře zavržou, když vezme za kliku.

Ztratils přední zub, všimne si.

No jo kurva, co nadělám. A ona přikývne.

To je kosa, co, dodá. Ale ňákej autobus snad tam k mámě ještě pojede.

Nevím, jsou přece svátky.

Jasně dyť sou sakra Vánoce, Štědrej večer a vůbec, přejede si rukou po vlasech, do prdele, asi jsem tu měl uklidit, teda jako když jsou ty Vánoce.

Ale to nevadí, řekne ona a přitom se pohupuje na obrubníku a nohy ji v botách zebou.

Když ti to nevadí, řekne on a ona zavrtí hlavou.

Vůbec ne.

Tak fajn. Stavíš se teda u mě na chvilku. Ona na obrubníku uklouzne a v kotníku ji píchne.

Dávej bacha, do prdele, klouže to, máš hezký boty, jsou nový.

Ani ne.

Jde za ním po schodech, ledové ruce svírá v kapsách, sníh na schodech taje.

No jasně sakra, asi bys chtěla ramínko, řekne a ona stojí v předsíni s kabátem v ruce, seženu ňáký ramínko, řekne, máš moc fajnovej kabát, to se musí nechat, moc fajnovej.

To je dobrý, odpoví mu a odloží si kabát na hromadu krabic naskládaných v předsíni. On zatím sbírá plechovky od piva a hází je do igelitky a vysype popelník, pobíhá kolem ní a nohy se mu trochu pletou a ona si zatím prohlíží fotku na zdi.

Kolik vám na ní je.

Cože, zakřičí, pak se vrátí a uvidí ji.

No né, máš na sobě šaty, moc pěkný šaty, sakra měl bych se asi převlíct.

Nemusíš.

Dyť sou Vánoce sakra a vůbec.

Kolik vám tady je, zeptá se ho znovu.

Kde.

Na tý fotce na stěně, asi tolik, co mně teď.

Mně bylo tak třiadvacet, no a brácha je o dva roky starší, to přece víš. Do pytle, nemám ti toho moc co nabídnout.

To nevadí.

Ale vadí, dyť je sakra Štědrej večer, jasně že jsem měl něco připravit. Vysouká se z kožené bundy a svetru a oblékne si košili, chvíli se hrabe ve skříni, pak vyndá staré modré tesilky s puky a natáhne si je a ona se zasměje.

Sedumdesátý léta, páni, řekne a on se zakření.

Jasně, tohle se tenkrát nosilo, odhrne si vlasy a podívá se na ni, sakra ty nejseš mámě vůbec podobná, že ne.

Asi ne.

To mě podrž, brácha měl úplně stejně vykrojenou pusu jako ty.

Vážně.

Koukni na tu fotku, jakou má pusu, ty vole, má úplně stejně vykrojenou pusu, do srdíčka, nebo jak se tomu říká, mele dál a ona přikyvuje.

Určitě máš hlad, dám ti něco na zub.

Ani moc ne.

Koupil jsem šunku, kus jsme snědli včera, stavil se tady soused, starej Stig, bydlí hned naproti přes dvůr. Udělám ti teda chleba se šunkou, co říkáš.

Jenom když si dáš taky, odpoví mu.

No jasně sakra, dáš si pivo, pivo přece piješ, ne. Ona zavrtí hlavou.

Jsem v pohodě.

Kdepak, jasně že musíš něco pít, třeba čaj, dáš si čaj.

Jo, ráda, odpoví. On se odpotácí do kuchyně a ona zůstane sedět v křesle a ledové ruce svírá na kolenou.

Můžu zapálit svíčku, zeptá se ho.

Cože, zakřičí z kuchyně, svíčku, jasně že si zapálíme svíčku, dyť je sakra Štědrej večer a vůbec. Přinese svíčky a zastrčí je do prázdných lahví od vína a posadí se na postel naproti ní a nakrájí šunku, občas odběhne do kuchyně a ona slyší, jak si otevřel plechovku piva a loknul si, a když se vrátí, usmívá se a trochu se mu lesknou oči a ji rozbolí ramena a snaží se je protáhnout.

Myslela jsem, že mi třeba někdy zavoláš, řekne mu a zadívá se na jeho kalhoty, zapomněl si zapnout poklopec, má ho na půl žerdi.

No jasně sakra, odpojili mi telefon, víš, vozí se po mně kvůli pitomejm účtům, řekne a ona přikývne.

Víš, s těma účtama je to složitý, ňákej čas tu bydlel Stigův kámoš, když mu to neklapalo se starou, a ten furt někam volal, kurva věčně byl přilepenej na telefonu. Namaže si knäckebrot, dá si na něj šunku a pustí se do něj a ona sedí tiše a oběma rukama svírá horký hrnek čaje.

Sakra, myslela sis, že ti zavolám, řekne a ona přikývne.

Takže sis jako myslela, že ti třeba někdy zavolám, zopakuje a ona zase přikývne. On se zvedne a jde do kuchyně a ona slyší, jak pije, a zavolá na něj, že si může vzít pivo klidně ke stolu.

Cože, houkne na ni z kuchyně.

Můžeš pít tady, odpoví mu, mně to nevadí. On se vrátí a stoupne si s pivem do dveří.

Sakra, spustí, co sis myslela, myslela sis, že táta by přece měl někdy zavolat, že jo.

Jo, řekne ona.

Takže když u tebe doma zazvonil telefon, myslela sis sakra, že to možná volá táta, je to tak, řekne a ona přikývne a dívá se na ruce, už si je trochu zahřála, jak v nich drží hrníček. On se posadí na postel a pohrává si s plechovkou, oči má zarudlé.

Sakra, řekne, a když jsem to nebyl já, co sis pak myslela.

Myslela jsem si, že možná, no že možná zavoláš příště, řekne mu a on si prohrábne vlasy, ruka se mu trochu třese.

Tak to jo, ušklíbne se, protože u táty nikdy nevíš, na čem seš.

To je fakt.

Sakra, u táty nikdy nevíš, na čem seš, zašklebí se a ona se na něj dívá, pak se podívá ven z okna na noc, na tichou noc a sníh, který v ní tiše našlapuje.

Související