Nejsem nic. Nic, jenom ta světlá silueta tenkrát navečer na terase kavárny. Čekal jsem, až přestane pršet, až skončí ten liják, který se strhnul, zrovna když se Hutte se mnou loučil.

Několik hodin předtím jsme se naposledy sešli v úřadovně agentury. Hutte stál jako obvykle za rozložitým psacím stolem, ale kabát nechal na sobě, takže budil dojem, že opravdu odjíždí. Já seděl proti němu v koženém křesle určeném pro klienty. Lampa z mléčného skla vydávala prudké světlo, které mě oslňovalo.

„Tak, Guy, a máme to... Končíme...“ povzdechl Hutte.

Na stole se povalovala nějaká složka s materiály. Možná se týkaly toho snědého chlapíka s vyplašeným pohledem a odulou tváří, který si nás zjednal na sledování své ženy. Ta chodívala po odpoledních za jiným snědým chlapíkem s odulou tváří do hotelového penziónu ve Vitalově ulici, poblíž avenue Paula Doumera.

KNIHA

Patrick Modiano

Ulice temných krámků

2014, Mladá fronta, přeložil Václav Jamek (poprvé vyšlo roku 1983), 156 stran, 224 korun

Hutte si zamyšleně hladil bradku, prošedivělou, krátkou, jež se mu však rozrůstala až do tváří. Jeho veliké světlé oči hleděly do neurčita. Od stolu vlevo proutěná židle, kde jsem sedával při práci. Police z tmavého dřeva zabíraly polovinu stěny za Huttem: byly tu srovnány adresáře a telefonní seznamy všeho druhu z posledních padesáti let. Hutte mi často říkával, že to jsou nenahraditelné pracovní pomůcky, bez kterých nikdy neudělá ani krok. A že ty adresáře a telefonní seznamy tvoří tu nejdojemnější knihovnu, jakou lze mít, neboť jejich stránky podávají výčet mnoha lidí, věcí, světů již zmizelých, o kterých vypovídají už jen ony jediné.

„Copak uděláte se všemi těmi seznamy?“ zeptal jsem se Hutta a širokým máchnutím jsem ukázal na regály.

„Nechám je tady, Guy. Zůstávám pořád uživatelem bytu.“ Zběžně se rozhlédl kolem. Obě křídla dveří, jimiž se vcházelo do malého vedlejšího pokoje, byla otevřená a za nimi bylo vidět pohovku s ošoupaným plyšem, krb a zrcadlo, v němž se odrážely řady telefonních seznamů a adresářů i Huttův obličej. Často v té místnosti čekávali naši klienti. Parkety kryl perský koberec. Na zdi u okna visela ikona.

„Na co myslíte, Guy?“

„Na nic. Takže byt zůstává ve vašem užívání?“

„Ano. Čas od času se budu do Paříže vracet a agentura tu bude mým přechodným útočištěm.“

Natáhl ke mně ruku s cigaretovým pouzdrem.

„Připadá mi to méně smutné, když zachovám agenturu takovou, jaká byla.“

Pracovali jsme spolu už přes osm let. On sám založil tuto soukromou policejní agenturu v roce 1947 a pracoval přede mnou se spoustou jiných lidí. Naším úkolem bylo dodávat klientům to, čemu Hutte říkal „společenské informace“. Všechno probíhalo, jak rád opakoval, „mezi vychovanými lidmi z nejlepší společnosti“.

„Myslíte, že vám život v Nice půjde k duhu?“

„Ovšemže ano.“

„Nebudete se nudit?“

Vyfoukl kouř z cigarety.

„Dřív nebo později musí každý na odpočinek, Guy.“

Ztěžka se zvedl. Hutte váží dobře přes metrák a měří metr pětadevadesát.

„Vlak mi jede ve 20.55. Ještě nám zbývá čas na skleničku.“

Vyšel přede mnou do chodby, jež vede k hale. Hala má zvláštní oválný půdorys a zašlé béžové stěny. Na zemi ležela černá aktovka, tak plná, že už nešla zavřít. Hutte ji zvedl. Nesl ji tak, že ji zespoda podepíral rukou.

„Zavazadla nemáte?“

„Všechno jsem vypravil předem.“

Hutte otevřel vstupní dveře a já zhasl světlo v hale. Venku na chodbě Hutte na okamžik zaváhal, pak přibouchl dveře, a to kovové klapnutí mě zabolelo u srdce. Uzavíralo jeden dlouhý úsek mého života.

„Člověka to přece jen sebere, co, Guy?“ řekl mi Hutte, vytáhl z kapsy kabátu veliký kapesník a otíral si jím čelo.

Na dveřích pořád visela obdélníková tabulka z černého mramoru a stálo na ní zlatě žíhaným písmem:

C. M. HUTTE

soukromá šetření

„Nechám ji tady,“ řekl Hutte.

Pak otočil klíčem.

Prošli jsme Nielovou třídou až na Pereirovo náměstí. Už se setmělo, a třebaže nastupovala zima, vzduch byl vlahý. Na Pereirově náměstí jsme se usadili U hortenzií na terase. Hutte měl tuhle kavárnu rád, protože židle tu byly vyplétané, „jako zastara“.

Usrkl si zředěné pálenky.

„Tak, Guy, a co bude s vámi?“ zeptal se.

„Se mnou? Já mám jednu stopu.“

„Stopu?“

„Ano. Stopu po mé minulosti.“

Vyslovil jsem tu větu tak nadneseně, že se tomu usmál. „Byl jsem vždycky přesvědčen, že svou minulost jednou odhalíte.“ V té chvíli vypadal vážně, a to mě dojalo.

„Ale víte, Guy, někdy mě napadá, jestli to vůbec stojí za to.“

Odmlčel se. Nad čím se to zasnil? Nad svou vlastní minulostí?

„Dám vám klíč od agentury. Občas se tam můžete zastavit. Těšilo by mě to.“

Podal mi klíč a já si jej vsunul do kapsy u kalhot.

„A telefonujte mi do Nice. Dejte mi vědět... jak jste na tom se svou minulostí.“

Vstal a stiskl mi ruku.

„Mám vás vyprovodit k vlaku?“

„Jen to ne... Je to vždycky takové smutné...“

Vyšel z kavárny ráz na ráz, dal pozor, aby se neotočil, a mě přepadl pocit prázdnoty. Ten člověk pro mě hodně znamenal. Někdy si říkám, co bych si bez něho, bez jeho pomoci, byl před deseti lety počal, když jsem byl náhle postižen ztrátou paměti a jenom jsem tápal v mlze. Můj případ na něho zapůsobil a díky svým četným stykům mi dokonce zajistil občanský status.

„Tumáte,“ řekl a podal mi velkou obálku obsahující průkaz totožnosti a cestovní pas. „Jmenujete se teď ,Guy Roland‘.“

A tento detektiv, na kterého jsem se kdysi obrátil, aby vynaložil svůj um k pátrání po svědcích či stopách mé minulosti, dodal: „Milý ,Guy Rolande‘, od této chvíle se už přestaňte ohlížet dozadu a myslete na přítomnost a na budoucnost. Navrhuji vám, abyste pracoval se mnou.“

Sympatie, kterou mi projevoval, plynula z toho, že také on, jak jsem se později dověděl, ztratil svou vlastní stopu a že celý jeden úsek jeho života se zničehonic propadl do neznáma a nezbylo po něm sebemenší vodítko, sebemenší pouto, jež by ho ještě pojilo s minulostí. Vždyť co má společného ten starý utrmácený chlap, který se mi i se svým ošoupaným kabátem a obrovskou černou aktovkou před očima rozplývá ve tmě, s někdejším tenistou, s krásným, plavým pobaltským baronem Constantinem von Hutte?

Související