Mladí umělci v České republice od roku 2007 organizují cenu, která je protiváhou – či spíše doplněním – Ceny Jindřicha Chalupeckého. Na toto ocenění jsou nominováni tvůrci ve věkové kategorii nad třicet pět let. Jde o způsob, jak připomenout osobnosti, které mladí považují za své vzory a na jejichž tvorbu různými způsoby navazují. Cena vznikla spontánně, má komunitní charakter a nestála za ní žádná instituce. Myšlenka navazování, předávání podnětů, nebo dokonce cosi jako umělecká štafeta jsou zdůrazněny i v názvu ceny. Ten se každý rok proměňuje podle minulého vítěze. Jestliže v roce 2007 získal Cenu od Jiřího Kovandy Vladimír Skrepl, pak v roce 2008 předal Cenu od Vladimíra Skrepla Adrieně Šimotové. Cenu od Adrieny Šimotové rok poté získala dvojice Lukáš Jasanský a Martin Polák. Mladí umělci tak zdůrazňují důležitost mezigeneračních vztahů, tvůrčích návazností a nenahraditelnou roli subjektivních genealogií tvořících tkáň umělecké komunity.001

KNIHA

Tomáš Pospiszyl

Asociativní dějepis umění (Ukázka je z kapitoly nazvané Koláže mezi generacemi – Jiří Kolář jako svědek modernosti a jeho současní pokračovatelé)

2014, tranzit.cz, 210 stran, 234 korun

Součástí ceny v jejích prvních ročnících bylo i vyhlášení nejlepší samostatné a skupinové výstavy uplynulého roku. V roce 2010 se vítězem skupinových výstav staly poněkud překvapivě Roky ve dnech, české umění 1945–1957.002 V této soutěžní kategorii se nikdy předtím ani potom neumístila výstava historická, pracující s materiálem více než půlstoletí starým, od autorů, s nimiž mladí umělci nemohli být v osobním kontaktu. Organizátoři ceny, mezi něž v tomto ročníku patřil například Dominik Lang, přiznali, že je k podobné volbě vedl pocit, že v oblasti současného umění se v minulém údobí neobjevila jiná podobně inspirativní výstava.

Autorka Roků ve dnech Marie Klimešová na výstavě shromáždila díla z období, ve kterém se české moderní výtvarné umění i celá společnost nacházely v obtížné, krizové situaci. Nacistickou totalitu rychle nahradila totalita komunistická a bylo snadné podlehnout přesvědčení, že stejně jako ideály předválečné demokracie selhalo i moderní umění. Zdálo se, že předválečné umění je se svým utopickým étosem zcela vyčerpané, neschopné reflektovat novou dobu, a je nutné jej nějakým způsobem restartovat, začít znovu z bodu nula. Podstatná část exponátů na výstavě vznikla jako soukromá aktivita zatvrzelých jedinců, snažících se najít pro umění nikoli nové formy, ale především obnovený vnitřní smysl. Proč mohla mít tato tvorba v roce 2010 obdobně silný ohlas u mladé umělecké generace? Umění, které se i dnes může zdát v krizi, se nachází v úplně jiné situaci.

K nejméně známým, ale nejpůsobivějším dílům na výstavě Roky ve dnech patřily rozsáhlé soubory koláží Libora Fáry, Zbyňka Sekala a Jiřího Koláře. Koláže Libora Fáry navazují na surrealistickou tradici, i když použitím barevných obrazových podkladů z časopisu Life připomínají společenskokritická, proto pop-artová díla západní neoavantgardy. Práce Koláře a Sekala se však svým charakterem podstatně liší od koláží surrealistických: ve srovnání s nimi připomínají spíše výstřižkovou službu nebo obrazový archiv, jejich kompozice jsou většinou jednoduché. Cílem Kolářových koláží nebylo z jednotlivých výstřižků vytvořit jednotnou obrazovou kompozici, autor promlouvá především syntaxí obrazových materiálů položených vedle sebe. Podobné postupy najdeme i u Sekala. O funkcích a záměrech Sekalových kolážových prací, nevyhýbajících se dobovým politickým odkazům, se však dnes můžeme jen dohadovat. Vystaveny byly vůbec poprvé a jejich interpretace je nejistá.003

Jedním z důvodů, který se nabízí jako vysvětlení atraktivity tohoto historického materiálu, je obnovený zájem o koláž. Okolo roku 2010 ji najdeme mezi díly Daniela Pitína, Evy Koťátkové, Dominika Langa, Vasila Artamonova a Alexeje Klyuykova, Vladimíra Houdka a mnohých dalších. Tito současní umělci nezřídka kladou důraz na práci s autentickými obrazovými podklady, starými časopiseckými obrázky, hlubotiskovými knižními ilustracemi nebo soukromými fotografiemi. Oživení zdánlivě staromódní techniky papírové koláže zřejmě má i jiné důvody než jen přímočarou vizuální atraktivnost nebo nostalgii po uplynulém čase. Světoví i čeští umělci se v posledním desetiletí stále častěji obracejí do minulosti, zajímají se o díla svých předchůdců, nebo je dokonce fyzicky objevují, vystavují a nově interpretují.004 Hovoří se o historiografickém obratu v umění.005 I pro české umění začíná být atraktivní tzv. modernologie, výzkum vztahu moderního umění k dnešku.006 Umělci se k modernismu, již ukončené kapitole evropské kultury, obracejí jako k prostoru, kde hledají otázky důležité pro současnost. Zájem o koláž, jeden z klíčových výrazových prostředků moderní doby, do podobného druhu myšlení dobře zapadá.007


001 Více informací o ceně i vítěze jednotlivých ročníků je možné najít [on-line] na webových stránkách: http://www.laureat.cz/ [cit. 10. 4. 2014].

002 Roky ve dnech, české umění 1945–1957, Galerie hlavního města Prahy 28. května–19. září 2010, autorka a kurátorka výstavy Marie Klimešová.

003 Jak píše Marie Klimešová: „...tyto koláže představovaly skutečné privatissimum, formu terapie a výtvarně koncipovaný vnitřní dialog.“ Viz Marie Klimešová, Roky ve dnech, Arbor vitae, Praha 2010, s. 315.

004 V českém prostředí je třeba zmínit projekty Barbory Klímové, o jejímž Replaced pojednává čtvrtá kapitola této knihy. Dále Klímová v roce 2013 vydala knihu Navzájem, umělci a společenství na Moravě 70. a 80. let 20. století, která je v zásadě uměleckohistorickou studií života a práce určitého segmentu umělecké komunity na Moravě. Mezi další autory, zabývající se historickými umělci a jejich tvorbou, je možné jmenovat Zbyňka Baladrána, Václava Magida, Jiřího Thýna a další.

005 V českém prostředí se představitelem podobného uvažování stal teoretik Karel Císař, kurátor výstav Vzpomínky na budoucnost z roku 2009 a Obrazy a předobrazy z roku 2013. Ve stejném roce také vyšla i první domácí publikace na toto téma, viz Jan Zálešák, Minulá budoucnost, VUT v Brně, Fakulta výtvarných umění a tranzit.cz, Brno a Praha 2013.

006 Pojem modernologie poprvé použil výtvarník Florian Pumhösl v rámci svého projektu na výstavě Documenta 12 v roce 2007. Jedním z hesel této přehlídky byla i provokativní otázka: Je modernita naším starověkem?

007 Podle Jana Zálešáka je koláž klíčovou tendencí umění historiografického obratu. Viz Zálešák, J., op. cit., s. 50.