Rok 1882

Od vyhlášení rakousko-uherské monarchie uplynulo 15 let / od tzv. restaurace císařské moci v Japonsku doby Meidži, počátku modernizace země po dvousetleté izolaci od světa, uplynulo 14 let / v Rusku byl nedávno zavražděn car Alexander II. / Britové okupovali Egypt, poté co Francouzi obsadili Tunisko / už šest let fungoval telefon, vynález Alexandra Grahama Bella / Friedrich Nietzsche dopsal knihu Tak pravil Zarathustra / za rok se bude otevírat Národní divadlo v Praze

 

V salonu zámku Ottensheim na Dunaji, poblíž města Linz v Horním Rakousku, rozmlouvali u odpoledního čaje otec hraběte Heinricha se synovcem Karlem, synem jeho bratrance Theophila Coudenhove, o záležitostech správy panství v Poběžovicích. Od doby, co před pěti lety hraběti Franzi Karlovi zemřela manželka Marie Thekla (a Heinrichova ještě mladá matka), nechtělo se hraběti pobývat samotnému na panství v Čechách a uchyloval se čím dál tím častěji na své sídlo v Rakousku. Za dědice zámku Ronšperk v Poběžovicích, a také přilehlého kláštera na Pivoni a panství Mutěnín, stanovil Heinricha jako nejstaršího syna, avšak ten po absolvování vojenské akademie ve Vídni dokončoval teprve studia práv a měl nastoupit diplomatickou kariéru. Ve svých třiadvaceti letech nebyl zralý pro správu panství, neměl s tím žádné zkušenosti. Jeho otec se tedy obracel pro radu spíše k synovci z druhé větve rodu Coudenhovů, jenž byl o čtyři roky starší než mladý hrabě Heinrich a od roku 1876 působil na místodržitelství v Brně. Po matčině linii, Henriettě z rodu Auerspergů, byli i s jeho bratrem Maxem dědičně svázáni se sídlem v Ottensheimu, takže měli k oběma rodovým državám, rakouské i české, úzké citové vztahy. Budoucí dědic Poběžovic byl přizván k poradě obou pánů také, ale jejich rozhovor takřka nevnímal. Duchem byl někde jinde, postával pořád u okna a upíral pohled do parku. Pro tohoto mladíka znamenal bratranec Karl spíše staršího zkušeného strýčka.

KNIHA

Vlasta Čiháková Noshiro

Mitsuko

2015, Nakladatelství JOTA, 448 stran, 358 korun

U brány parku se cosi semlelo, vrátný se tam dohadoval s dvěma mladými ženami, které chtěly vejít do zámku. Dívky nakonec asi prosadily svou, protože vzápětí se objevily na příjezdové cestě a kráčely k hlavnímu vchodu. Heinrich sebou škubnul a k podivení obou pánů vystřelil jako šipka ze salonu. Chvatně seběhl ze schodů a zastavil se až ve dveřích do zahrady, kde dívky měl na dosah ruky. Vtom ta vpravo, útlejší a půvabnější, vzrůstem také mnohem vyšší než její přítelkyně, se zastavila a zašmátrala v kabelce. Z kabelky vylovila malý perleťový revolver.

„Ne!“ zakřičel Heinrich ze všech sil a rozběhl se k ní s rozpřaženýma rukama. Dívka však přiložila pistolku ke spánku a zmáčkla spoušť. Nato i druhá dívka vylovila ze své kabelky pistolku a přiložila si ji ke spánku. Další výstřel přehlušil výkřik zděšeného mladíka, který se vrhnul na zem k oběma zhrouceným postavičkám. Vše se odehrálo v jednom krátkém okamžiku, teprve po chvíli se začalo sbíhat polekané služebnictvo.

Pánové přivlekli vší silou nešťastného mladíka zpět do salonu a snažili se ho uklidnit, hlavně však vymyslet co dál.

„Poslyš! Teď musíš vzít rozum do hrsti a nechat jednat otce,“ nakázal Heinrichovi Karl. Mladík však nebyl schopen odpovědi, s hlavou složenou v dlaních jen občas bezmocně zavzlykal. Otec rázoval mlčky salonem sem a tam.

„Dohnal jsem ji k tomu, nevěděla, jak má uživit dítě. Sňatek s ní jste mi zakázali jako nerovný, měla už jen tu svou přítelkyni,“ soukal ze sebe Heinrich.

„S Marií Dalmont sis neměl vůbec začínat, přece jsi věděl, že s herečkou a zpěvačkou se nemůžeš oženit!“ přerušil ho nemilosrdně bratranec, zatímco otec úporně pochodoval dál.

„Hlavně žádný skandál, všechno se musí urovnat mezi námi v rodině!“ kázal dále Karl. „Otec celou věc vyřídí i pro děcko. Nemáš se čeho obávat, rodina ho fi nančně zaopatří. Myslím, že podpora asi tisíc zlatých ročně na jeho výchovu postačí, ne?“

Heinrich přerývaně zakoktal. „Slíbil jsem mu dát své jméno, nenechám ho přece jako sirotka, jen tak bez matky a bez otce...“

„Na to jsi měl myslet dřív, nemyslíš?“ zahřímal najednou otec. „Nebo sis opravdu myslel, že nemanželské dítě s plebejkou může nést jméno rodu Coudenhove-Kalergi? A levoboček se bude dělit o majetek s členy rodiny? To je přece naprosto vyloučené! Buď rád, že se mu postaráme o pěstounskou péči, ale rodové jméno nedostane, to je ti snad jasné,“ dodal už o trochu klidněji.

„Tvůj otec udělá také prohlášení pro tisk. Víš přece, že ta Marie psala stížnost až k císaři,“ podotkl Karl. „Ty ovšem budeš muset odjet na nějakou dobu pryč...“

„Pošlete mě třeba do kláštera, nestanu se přece vojákem, jsem katolík a v klášteře mohu konat pokání i dostudovat. Chci být někde v ústraní!“ hořekoval zoufale Heinrich.

Otec však rozhodně zavrtěl hlavou. „Ne, ty musíš dokončit řádně studium, abys mohl nastoupit do diplomatických služeb. Teď tě pošleme asi do nějaké soukromé elitní školy, kde se připravíš na zkoušky z práv. Tam můžeš i meditovat a obracet se k Bohu, snad ti nakonec odpustí,“ uzavřel a vyčerpaně usedl do křesla. Heinrich se znovu rozvzlykal a Karl ho konejšivě poklepával po ramenou.

© Vlasta Čiháková Noshiro, 2015
© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2015