„Jídlo je hotové, milostpaní,“ řekl jsem. „Pojďte ke stolu.“

Nic neřekla. Jen tam tak stala, opřena o hůl. Přistoupil jsem k ní, vzal ji pod paží a odvedl ke stolu. Jenom něco zamumlala. Zašel jsem do kuchyně, vzal tác a položil ho před ní. Podívala se na něj, ale jídla se nedotkla. Když vystrčila krk a začala brblat, hned mi to došlo. Vzal jsem ubrousek, dva cípy provlékl pod jejíma obrovskýma ušima a ubrousek uvázal.

„Co jsi dneska večer zase udělal?“ zeptala se. „Copak jsi ukuchtil tentokrát?“

„Plněné lilky,“ odpověděl jsem. „Včera jste si je přece přála!“

„Ty od oběda?“

Přistrčil jsem talíř před ni. Vzala si vidličku a nevrle se v lilku porýpala. Po chvilce nimrání se pustila do jídla.

„Máte tady i salát, paní,“ řekl jsem a odešel do kuchyně. Vzal jsem si také jeden lilek, posadil se a dal se do jídla. Po chvíli zavolala: „Sůl! Recepe, kde je sůl?“ 

Zvedl jsem se a šel se podívat, měla ji přímo u ruky.

„Přece tady!“

„To jsou mi nějaké novoty,“ prskla. „Proč chodíš pryč, když jím?“

KNIHA

Orhan Pamuk

Tichý dům

2014, Argo, přeložil Petr Kučera, 360 stran, 296 korun

Neodpověděl jsem.

„Přijedou zítra?“

„Přijedou, milostpaní, přijedou!“ přikývl jsem. „Neposolíte si to?“

„Co se staráš!“ odsekla. „Tak přijedou?“

„Zítra v poledne,“ řekl jsem. „Vždyť přece volali…“

„Co máš dál?“

Odnesl jsem nedojedenou polovinu lilku pryč, na čistý talíř pečlivě naskládal fazole a přinesl jí je. Když se začala s odporem nimrat i ve fazolích, vrátil jsem se do kuchyně, posadil se a pokračoval v jídle. Za okamžik volala znovu, tentokrát se sháněla po pepři, ale já jsem dělal, jako bych nic neslyšel. Pak křikla: „Ovoce!“, a já šel a přistrčil k ní mísu s ovocem. Její kostnatá, hubená ruka pomaličku přejížděla po broskvích jako unaveny pavouk. Nakonec se zastavila.

„Všechny jsou shnilé! Odkud je máš, tos je sesbíral pod stromem?“

„Nejsou shnilé, milostpaní,“ namítl jsem, „ale zralé. Jsou to ty nejlepší broskve. Koupil jsem je u zelináře. Sama víte, že tady už žádné broskvoně nejsou…“

Předstírala, že neslyšela, a po jedné sáhla. Vrátil jsem se zpátky a právě dojídal fazole, když zavolala: „Rozvázat! Kde jseš, Recepe, rozvaž mě!“

Přiběhl jsem, a jak jsem se natahoval k ubrousku, všiml jsem si, že snědla jen polovinu broskve.

„Nechcete aspoň meruňku, milostpaní?“ zeptal jsem se. „Jinak zase řeknete, že máte hlad, a budete mě v noci budit.“

„Děkuju,“ odpověděla. „Ještě na tom díkybohu nejsem tak zle, abych musela jist padavky. Sundej to ze mě!“

Natáhl jsem se a ubrousek jí odvázal. Když si otírala ústa, zakabonila se, a pak se zatvářila, jako by se modlila, a vstala.

„Odveď mě nahoru!“

Opřela se o mě, kousek jsme vyšli a na devátém schodu se opět zastavili, abychom nabrali dech.

„Připravils jim pokoje?“ zasípala udýchaně.

„Ano.“

„Dobře, tak jdeme,“ řekla a ještě víc se na mě pověsila.

Pokračovali jsme dál. Na posledním schodu prohlásila: „Devatenáct, díkybohu!“, a vešla do svého pokoje.

„Rozsviťte si!“ zavolal jsem za ni. „Já jdu do kina.“

„Prý do kina!“ hlesla. „Dospělý člověk! Aspoň nepřijď pozdě.“

„Nebojte se.“

Sešel jsem dolů, dojedl fazole, umyl nádobí. Sundal jsem si zástěru, kravata seděla dobře, vzal jsem si kabát, zkontroloval peněženku. A teď ven.

Od moře chladně fouká, to se mi líbí; na fíkovníku šustí listí. Zavřel jsem branku do zahrady a zamířil k pláži: tam, kde konči zeď naší zahrady, začíná chodník a betonové novostavby. Sedí na balkónech, v malých úzkých zahrádkách, mají puštěnou televizi a koukají na zprávy, poslouchají; u grilů stojí ženy, s těmi je to stejné, nevidí mě. Na rožních maso a kouř: rodiny, životy; jsem zvědavý. Jenže sotva přijde zima, nezůstane tady ani noha a mě mrazí, když slyším klapot vlastních kroků v prázdných ulicích. Dal se do mě chlad, oblékl jsem si kabát a zabočil do postranní ulice.

Je to zvláštní, představit si, jak všichni v tutéž hodinu usedají k jídlu a sledují přitom televizi. Procházím se uličkami. Na konci jedné z ulic, které ústi na malé náměstíčko, zastavilo auto, z něj vystoupil unavený manžel, co pravě dorazil z Istanbulu, a s taškou v ruce vešel do domu, nervózni, jako by se opozdil na večeři a sledování zpráv. Když jsem
se zase dostal na pobřeží, uslyšel jsem Ismailův hlas.

„Národní loterie, zbývá jen šest dni!“

Neviděl mě. A já zůstal zticha. Procházel mezi stoly v restauraci, hlava mu poskakovala nahoru dolů. Pak ho od jednoho stolu zavolali a on udělal par kroků, nahnul se a podal dívce v bílých šatech a s mašlí ve vlasech svazek losů. Dívka si rozvážně vybírala, její rodiče se spokojeně usmívali; odvrátil jsem se, už se nedívám. Kdybych zavolal, kdyby mě Ismail zahlédl, rychle by se ke mně přibelhal. Proč se u nás nikdy nestavíš, brácho, řekl by. Je to k vám daleko, Ismaile, odpověděl bych, a navíc na kopci. A on by na to, máš pravdu, kdybych si nekoupil pozemek na kopci, když nám Doğan bey dal ty peníze, ale tady, jo, člověče, kdybych si nemyslel, že tam nahoře je to lepši, protože je to blízko na nádraží, a radši si pořídil něco u moře, byl by ze mě dneska milionář, Recepe. Ano, ano: pořád tatáž písnička. A jeho hezká žena jenom kouká a mlčí. Proč bych se měl stavovat? Ale někdy se mi chce, třeba za zimních večerů, když nemám nikoho, s kým bych si promluvil, a já jdu, ale jsou to pořad dokola tatáž slova.

Bary na pobřeží zejí prázdnotou. Všechny televize běží. Roznašeči čaje vyrovnali do řad stovky prázdných sklenic, pod velkými silnými žárovkami se do jedné lesknou čistotou. Čekají, až skončí zprávy a lidé vyrazí do ulic. Kočky leží pod prázdnými stoly. Jdu dál.

Na druhé straně vlnolamu leží čluny vytažené z vody. Na malé špinavé pláži není ani noha. Uschlé řasy vyvržené na břeh, lahve, kousky plastu… Prý mají strhnout dům loďkaře Ibrahima, i kavárnu, říká se. Když jsem uviděl osvětlená okna kavárny, projel mnou záchvěv vzrušení. Možná tam někdo je, někdo, kdo nehraje karty, popovídáme si, zeptá se, jak se mám, a já budu vyprávět, on poslouchat, a co ty, jak se máš ty, bude vyprávět a já poslouchat. Budeme překřikovat puštěnou televizi a hukot v sále: kamarádství. Možná spolu dokonce půjdeme do kina.

Jenže jakmile jsem do kavárny vešel, měl jsem po náladě, zase tam totiž seděli ti dva mladici. A vida: jen co mě zpozorovali, zaradovali se, podívali se jeden na druhého a zachechtali, ale já vás neviděl, dívám se na hodinky, hledám kamaráda. Tamhle nalevo sedí Nevzat a pozoruje hráče karet. Šel jsem k němu, přitáhl si židli a přisedl. Jsem spokojený. Obrátil jsem se na Nevzata a usmál.

„Ahoj,“ houkl jsem. „Jak se máš?“

Nic neřekl.

Chvíli jsem sledoval televizi, běžel konec zpráv. Pak jsem se díval, jaké padají karty, a na Nevzata, jak se divá na ně, čekal jsem, než skonči partie, a skončila, ale smáli se a bavili mezi sebou, a ne se mnou. Potom zase začali a zase se zabrali do hry a zase byl konec. Když se opět rozdávaly karty, měl jsem pocit, že bych měl konečně něco říct.

„To mléko, cos nám dnes ráno dal, bylo opravdu dobré, Nevzate.“

Potřásl hlavou, aniž odtrhl oči od karet.

„Tučné, víš, jak má být.“

Zase potřásl hlavou. Podíval jsem se na hodinky: za pět devět. Pak jsem se podíval na televizi a nejspíš jsem ztratil přehled; až mnohem později jsem zaznamenal, že se mladíci hihňají. Když jsem si všiml, že v ruce drží noviny, vyděsil jsem se: panebože, zas je tam nějaká fotografie? Dívali se totiž střídavě na mě a na noviny a odporně se šklebili.

Nevšímej si jich, Recepe! Ale pak mě stejně napadlo: někdy dají do novin fotografii, nemají kouska srdce, a pod ni otisknou úplně nesmyslný a nespravedlivý článek, jako když píší text k fotografii nahatých ženských nebo medvědic, co v ZOO vrhla mláďata. Rychle jsem se otočil k Nevzatovi a bez přemyšleni vyhrkl: „Jak se máš?“

Na vteřinu se ke mně obrátil a něco zamumlal, ale já nevěděl, co říct, protože jsem pořad myslel na tu fotografii, a propásl jsem tak příležitost zapříst hovor. A navíc jsem se pak zpitoměle zase podíval směrem k těm dvěma mladíkům. Když jsme se střetli očima, ještě víc se zakřenili. Odvrátil jsem hlavu. Na stole přistál král. Hráči zakleli a zaradovali se nebo rozčilili. Pak začala nová hra; karty a radostné výkřiky si vyměnily místo. Je tam fotografie? Dostal jsem nápad.

„Cemile!“ zavolal jsem. „Jeden čaj!“

Takhle jsem si našel něco, co mě aspoň na okamžik rozptýlí, ale nevydrželo to moc dlouho; zase mi vrtaly hlavou ty noviny, do nichž se mladici s chichotem dívali. Když jsem se opět otočil, viděl jsem, že dali noviny Cemilovi a cosi mu v nich ukazují. Potom Cemil zachytil můj neklidný pohled, zatvářil se rozpačitě a najednou se na mladíky káravě obořil: „Darebáci!“

Tak, a kostky jsou vrženy. Teď už nemůžu předstírat, že jsem si ničeho nevšiml. Dávno jsem měl odsud vypadnout. Mladici se řehtají.

„Co se děje, Cemile?“ zeptal jsem se. „Co je v těch novinách?“

„Nic!“ odpověděl. „To je zvláštní…“

Zvědavost už je k nevydržení. Snažím se ovládnout, ale nemám sílu. Jako očarovaný jsem se spustil ze židle, prošel kolem mladíků, kteří najednou ztichli, a šoural se k Cemilovi.

„Dej sem ty noviny!“

Udělal gesto, jako by chtěl noviny schovat. Potom provinile prohlásil: „To je zvláštní… Je to vůbec možné? Nevymysleli si to?“ Načež se obrátil k mladíkům, sykl: „Darebáci!“ a nakonec mi díkybohu noviny podal.

Vyrval jsem mu je z ruky jako hladový vlk a otevřel; srdce mi buší. Se staženým hrdlem se dívám, kam vzrušeně ukazuje, ale ne, žádná fotografie tam není.

„Kde?“

„Tady!“ řekl Cemil nervózně a dotkl se toho místa prstem.

Rychle jsem onu pasáž přeletěl očima:

Historický koutek… Historické poklady Üsküdaru… Básník Yahya Kemal a Üsküdar… Pod tím menší nadpisy: Mešita paši Mehmeta Řeckého… Mešita a kašna sultána Ahmeda… Mešita a knihovna Şemsiho paši… Nakonec Cemilův prst zdráhavě sklouzl dolů a já uviděl: Trpasličí dům v Üsküdaru!

Do obličeje se mi nahrnula krev. Jedním dechem jsem četl:

„Kromě těchto pamětihodností se v Üsküdaru kdysi nacházel také trpasličí dům. Přestože nebyl postaven pro normální lidi, ale pro trpaslíky, vůbec nic mu nechybělo. Jenom rozměry místností, dveří, oken a schodišť byly uzpůsobeny velikosti liliputánů a průměrně vzrostlý člověk se musel pořádně ohnout, aby se dostal dovnitř. Podle výzkumu historika umění profesora Suheyla Envera dala domek postavit Handan Sultan, manželka sultána Mehmeta III. a matka sultána Ahmeta I., která měla trpaslíky ve velké oblibě. Sultánčina neobyčejná slabost pro trpaslíky zaujímá v historii osmanského Haremu důležité místo. Handan Sultan si přála, aby po její smrti mohli její roztomilí miláčkové žit společně v klidu a pokoji, a povolala proto do práce vrchního palácového tesaře Mistra Ramazana. Řika se, že dokonala řezbářská i tesařská práce učinily z domku malé veledílo.

Nicméně je třeba dodat, že nevíme s jistotou, zda tato podivuhodná stavba skutečně existovala, neboť v cestopise Evliyi Çelebiho, který v těch letech Üsküdarem procházel, o ní není ani zmínka. A jestliže takový zvláštní dům opravdu stal, musel shořet při pověstném požáru v roce 1642, který zpustošil cely Üsküdar.“

Zmocnil se mě zmatek. Nohy se mi třásly, záda mi poléval pot.

„Pusť to z hlavy, Recepe!“ řekl Cemil. „Proč si těch darebaků vůbec všímáš?“

Cloumá mnou neodolatelné nutkání ještě jednou si noviny přečíst, ale chybí mi síla. Mám pocit, jako bych se měl zadusit. Noviny mi vyklouzly z ruky a spadly na zem.

„Pojď, sedni si,“ řekl Cemil. „Uleví se ti… Sebralo tě to.“ Potom se obrátil k mladíkům a naposledy utrousil: „Darebáci!“

Zhoupl jsem se na nohou a také se na ně podíval. Zlomyslně mě pozorovali.

„Ano,“ kývl jsem, „sebralo.“

Odmlčel jsem se a vydechl si a pak jsem sebral veškerou sílu a znovu promluvil.

„Ale není mi líto, že jsem trpaslík,“ spustil jsem. „Doopravdy mě mrzí jenom to, že lidé dokáží být tak zlí, že si dělají legraci z pětapadesátiletého liliputána.“

Nastalo ticho. Nejspíš to zaslechli i hráči karet. Střetli jsme se s Nevzatem očima; pochopil? Mladíci se dívali do země, asi se trochu zastyděli. Točí se mi hlava, televize hučí.

„Darebáci!“ zopakoval Cemil zbytečně.

„Počkej přece, člověče,“ pokračoval. „Kam jdeš?“

Neodpověděl jsem. Udělal jsem pár krátkých, houpavých kroků a nechal za sebou hřejivá světla kavárny. Zase jsem venku, v chladné temnotě noci.

Měl jsem sotva sílu jít, ale přinutil jsem se udělat pár dalších kroků a potom jsem usedl na jeden ze sloupků na vlnolamu. Zhluboka jsem nasál do plic čerstvý vzduch, srdce mi pořad divoce buší. Co mám dělat? V dálce se blyští světla barů a restaurací; na stromy zavěsili barevné lampiony a pod nimi se spolu lide baví a jedí: Pane Bože!

Otevřely se dveře kavárny a já uslyšel Cemilův hlas.

„Recepe, Recepe! Kde jsi?“

Nijak jsem nereagoval. Neviděl mě, vrátil se dovnitř.

Mnohem později, až když jsem uslyšel vrčení motoráku do Ankary, jsem se zvedl. Muselo být tak deset minut po deváté a já přemýšlel: copak to všechno nejsou jenom slova, mračno hlásek, které se rozplyne, jakmile se rozprostře v prázdnotě? Trochu se mi ulevilo, ale domů se mi jít nechtělo a nic jiného jsem dělat nemohl: půjdu do kina. Přestal jsem se potit, tlukot srdce zpomalil, cítím se teď líp. Zhluboka jsem se nadechl a šel.

Kavárna zůstala za mnou; určitě už dávno zapomněli na mě i na ta slova, televize hučí, mladíci si hledají někoho jiného, z koho by si dělali legraci, jestli je tedy Cemil nevyhodil; a já jsem zase na ulici, je plná lidí, dovečeřeli, vyrazili si na zdravotní procházku, než se znovu posadí před televizi nebo do baru. Olizují zmrzlinu, baví se, navzájem se zdraví, ženy a jejich manžele, co se navečer vrací z Istanbulu, a jejich děti, které něco žvýkají – všichni se znají a pořád zdraví. Prošel jsem kolem restauraci, Ismail nikde nebyl. Možná doprodal losy, které měl u sebe, a teď stoupá strání domů. Kdybych místo do kina zašel k němu, popovídali bychom si. Jenže je to stále totéž.

V ulici byl teď pořádný dav. Auta stojící před krámky se zmrzlinou a hloučky tři čtyř lidi kráčejících vedle sebe brzdí dopravu. Kravatu a kabát mam upravené, ale takové davy nesnesu; zabočil jsem do postranní ulice. Mezi auty zaparkovanými v úzkých uličkách osvětlovaných modrým světlem televizorů si hraji děti na schovávanou. Když jsem byl malý, myslel jsem si, že bych v téhle hře mohl být opravdu dobrý, ale nikdy jsem v sobě na rozdíl od Ismaila nenašel dostatek odvahy připojit se k nim. Ale jinak bych se nejlépe schoval já, třeba sem, mezi ruiny karavanseráje, o němž matka tvrdila, že v něm řádí mor, a ve vesnici bych se ukryl například do stáje, a kdybych pak nevylezl, z koho by si asi dělali legraci, ale matka by mě hledala, volala by, Ismaile, kde máš bratra, a Ismail by popotáhl nosem, co já vím, a já bych je přitom poslouchal a šeptal bych, já tady žiju potají a sám, mami, a nikomu se neukazuju, a jedině maminka by se tak hrozně rozplakala, že bych řekl, tak dobře, už vylézám, koukej, tady jsem, už se neschovávám, mami, a maminka by se ptala, proč se schováváš, chlapče, a já bych si pomyslel, že má možná pravdu, co bych měl schovávat a tajit? Na chvíli bych zapomněl.

Související