Byla jedna hodina odpoledne, město se dusilo vedrem a vytí toho psa bylo nesnesitelné. Seděl na náměstí Michelet už dva dny a už dva dny štěkal. Byl to velký hnědý pes s krátkou srstí, bez obojku a s natrženým uchem. Pravidelně, zhruba s třívteřinovými přestávkami vyrážel hluboký štěkot dohánějící k šílenství.

Dujeux po něm házel kamínky ze zápraží bývalých kasáren, z nichž se za války stalo vězení pro špiony a dezertéry. Ale bylo to k ničemu. Když pes uviděl blížící se kamínek, na chvíli couvnul, a pak spustil ještě víc. V budově byl jen jeden vězeň a ten nevypadal, že by chtěl uprchnout. Jenže Dujeux byl bohužel jediným strážným a jeho profesní čest mu nedovolovala se vzdálit. Neměl tak možnost proti psovi nějak zakročit, ani ho doopravdy zastrašit.

V tomhle parnu ven nikdo nevycházel. Štěkání se neslo ode zdi ke zdi prázdnými ulicemi. V jednu chvíli Dujeuxe napadlo, že by mohl použít služební pistoli. Ale teď bylo období míru; pomyslel si, jestli vůbec smí uprostřed města jen tak vystřelit, byť jen na psa. Hlavně vězni by se to mohlo hodit, aby ještě o něco víc popudil obyvatele proti armádě.

Dujeux tohohle vězně nesnášel, a to je ještě slabé slovo. Ani četníci, kteří ho zajali, z něj neměli dobrý pocit. Když ho vedli do vojenského vězení, vůbec se nebránil. Taky se jim nelíbilo, že měl neustále ve tváři takový laskavý úsměv. Byl tak přesvědčený o svém činu, že to vypadalo, jako by s nimi šel dobrovolně, jako by vypuknutí revoluce v zemi leželo jen v jeho rukou.

KNIHA

Jean-Christophe Rufin

Červený obojek

2015, Garamond, přeložila Iveta Picková, 136 stran, 198 korun

Možná tomu tak koneckonců opravdu bylo. Dujeux si nemohl být ničím jistý. Co také on, Bretonec z Concaneau, věděl o téhle podprefektuře v Bas-Berry? Každopádně se mu tady nelíbilo. Počasí bylo po celý rok vlhké a během těch pár týdnů, kdy slunce pálilo od rána do večera, příliš teplé. V zimě a v deštivých obdobích stoupaly ze země jedovaté páry, které páchly po shnilé trávě. V létě se nad cestami vznášel suchý prach a celé městečko, ačkoli leželo uprostřed venkova, vydechovalo z nepochopitelných důvodů sirný zápach.

Dujeux zavřel dveře a držel si hlavu v dlaních. Z toho štěkání dostával migrénu. Pro nedostatek armádního personálu ho neměl kdo vystřídat. Spal ve své kanceláři na slamníku, který přes den uklízel do kovové skříně. Poslední dvě noci kvůli psovi probděl. Na takové věci už neměl věk. Byl upřímně přesvědčen, že po padesátce má být člověk podobných nepříjemností ušetřen. Nezbývalo mu než doufat, že vyšetřující důstojník dorazí co nejdříve.

Každé ráno a večer přicházela přes náměstí Perrine, sloužící ve výčepu des Marronniers, a přinášela mu víno.

Musel to přece nějak vydržet. Holčina mu vždycky podala láhve oknem a on jí beze slova zaplatil. Nevypadala, že by jí pes nějak vadil, a první večer se u něj dokonce zastavila, aby ho pohladila. Lidé z města už si vybrali, na čí stranu se postaví. A ta Dujeuxova to nebyla.

Strážný schoval láhve od Perrine pod stůl a naléval si potají. Nechtěl se při pití nechat překvapit, kdyby se tu důstojník nečekaně objevil. Z nedostatku spánku byl vyčerpaný a nebyl si jistý, jestli by ho slyšel přicházet.

Na chvilku si opravdu musel zdřímnout, protože když znovu otevřel oči, uviděl důstojníka přímo před sebou. Ve dveřích kanceláře stál vysoký muž v těsné blůze barvy královské modři, příliš teplé na tohle roční období, a přece zapnuté až ke krku, a měřil si Dujeuxe přísným pohledem. Strážný se narovnal a nervózními prsty si zapnul několik knoflíků na uniformě, pak vstal a stoupl si do pozoru. Uvědomoval si, že musí mít oteklé oči a že je cítit vínem.

„Nemůžete to psisko zklidnit?“

Taková byla důstojníkova první slova. Díval se z okna a Dujeuxe si vůbec nevšímal. Strážný stál pořád v pozoru, udělalo se mu nevolno a bál se promluvit.

„Ale nevypadá, že by byl zlý,“ pokračoval vojenský soudce. „Když jsem vystupoval z auta, ani se nehnul.“

Před vězením byl skutečně zaparkovaný automobil a Dujeux přitom nic nezaslechl. Rozhodně musel spát déle, než si myslel.

Důstojník se k němu otočil a řekl otráveně: „Pohov.“ Zjevně nebyl z těch, kdo si potrpěli na disciplínu. Choval se přirozeně a zdálo se, že vojenské rozvržení rolí považuje za trapné divadélko. Přitáhl si židli s opěradlem z příček, obrátil ji, sedl si na ní obkročmo a naklonil se přes opěradlo. Dujeux se uklidnil. Býval by se napil a možná, že v tomhle vedru by se ten druhý přidal. Ale hned tu myšlenku zahnal a spokojil se s tím, že si svlažil hrdlo namáhavým polknutím sliny.

„Kde je? Támhle?“ zeptal se soudce a bradou ukázal na kovové dveře vedoucí k celám.

„Ano, pane majore.“

„Kolik jich teď máte?“

„Jen jednoho, pane majore. Od konce války se to tu hodně vyprázdnilo...“

Dujeuxovi opravdu přálo štěstí. S jediným svěřencem by býval měl zlaté časy. Ale to ne, musí se tu objevit nějaký pes a bez ustání před vězením štěkat.

Důstojník se potil. Hbitě si rozepnul všech dvacet knoflíků na blůze uniformy. Dujeux si pomyslel, že je musel zapnout těsně před tím, než vstoupil, aby na něj udělal dojem. Byl to asi třicátník, ale po válce se běžně i takhle mladí lidé honosili vojenskými výložkami. Upravený knírek mu nerostl dostatečně hustě a připomínal spíš druhé obočí pod nosem. Měl oči ocelově modré barvy, ale přívětivé; nejspíš byl krátkozraký. Z kapsy vesty mu vyčnívaly brýle s želvovinovými obroučkami. Nenosil je snad proto, aby si jimi nekazil vzhled? Nebo chtěl dodat svému pohledu onu zastřenost, která mate podezřelé při výslechu? Důstojník vyndal čtverečkovaný kapesník a otřel si čelo.

„Vaše jméno, rotmistře?“

„Dujeux Raymond.“

„Sloužil jste ve válce?“

Strážný se napřímil. Teď nastala příležitost nasbírat pár bodů, odvrátit pozornost od svého vzhledu a dát najevo, že funkci bachaře plní jen nerad.

„Jistě, pane majore. Byl jsem střelec. Už to není poznat; bradku jsem si oholil.“

Protože se ten druhý ani nepousmál, strážný pokračoval:

„Dvakrát raněný. Poprvé do ramene na Marně a podruhé do břicha při výstupu na Mort-Homme. Proto od té doby...“

Důstojník naznačil mávnutím ruky, že chápe, že není třeba říkat víc.

„Máte jeho spis?“

Dujeux si pospíšil k roletové skříni, otevřel ji a podal důstojníkovi složku. Kartonové desky mátly svým rozměrem. Ve skutečnosti v nich byly jen dva doklady: četnická zpráva a vězňova vojenská knížka. Soudce si je v rychlosti prohlédl. Neobsahovaly nic, co by už nevěděl. Zvedl se a Dujeux okamžitě popadl svazek klíčů. Důstojník se ale místo k celám otočil směrem k oknu.

„Měl byste otevřít okno, nedá se tu dýchat.“

„To kvůli tomu psovi, pane majore...“

Zvíře bez ustání štěkalo pod prahnoucím sluncem. Když nabíralo dech, jazyk mu visel z huby a bylo vidět, že těžce oddychuje.

„Co je to podle vás za rasu? Vypadá jako výmarský ohař.“

„Se vší úctou k vám, já bych řekl, že je to kříženec. Takových psů máme na venkově spoustu. Mají za úkol hlídat stáda, ale taky je bereme na lov.“

Zdálo se, že důstojník neposlouchá.

„Nebo je to možná pyrenejský ovčák...“

Dujeux usoudil, že bude lepší mlčet. Zase nějaký aristokrat, maniak posedlý štvaním zvěře, jeden z těch venkovských šlechticů, kteří svou povýšeností a neschopností zavinili za války tolik neštěstí...

„Dobrá,“ pronesl důstojník najednou, ale nikterak nadšeně. „Pojďme. Vyslechnu podezřelého.“

„Chcete za ním jít do cely, nebo ho mám přivést sem?“

Soudce pohlédl k oknu. Psí štěkot stále neutichal. Hlouběji v budově ho alespoň nebude tolik slyšet.

„Do cely,“ odpověděl.

Dujeux vzal velký kruh, na kterém byly navlečené klíče. Když otevřel dveře k celám, pronikl do kanceláře svěží závan vzduchu. Vůní připomínal sklep, ale mísily se do něj pachy lidského těla a exkrementů. Z protějšího konce osvětloval chodbu nadsvětlík, jímž do tmy skapávalo chladné mléčné světlo. Bývala to obytná budova, pak ale na dveře světnic pověsili velké zámky a stalo se z ní vězení. Dveře byly pootevřené a bylo jimi vidět do prázdných cel. Poslední na konci chodby byla zavřená a Dujeux ji velmi hlučně otevíral, podobně jako když chodec plaší dupáním hady. Pak nechal důstojníka vstoupit.

Na jedné ze dvou pryčen ležel muž, hlavu měl otočenou ke zdi. Nehýbal se. Dujeux chtěl projevit trochu horlivosti a zařval „Pozor!“. Důstojník mu naznačil, aby zmlkl a odešel. Sedl si na druhou postel a chvíli čekal. Zdálo se, že sbírá síly, avšak ne jako atlet, který se připravuje na sportovní výkon, ale spíš jako někdo, kdo musí splnit těžký úkol a neví, jestli na něj bude mít dost energie.

„Dobrý den, pane Morlacu,“ řekl tiše a třel si přitom kořen nosu.

Muž se ani nepohnul. Z jeho dechu však bylo zřejmé, že nespí.

„Jsem velitel eskadrony Lantier du Grez. Hugues Lantier du Grez. Trochu si popovídáme, jestli souhlasíte.“

Dujeux ještě zaslechl tuhle větu a cestou do kanceláře nad ní znechuceně kroutil hlavou. Od té doby, co skončila válka, už nebylo nic jako dřív. Dokonce i vojenské soudy se zdály být váhavé, slabé, stejně jako tenhle příliš vlídný mladý soudce. Ty časy, kdy se bez rozpaků střílelo, byly dávno pryč.

Strážný usedl za svůj stůl. Najednou se cítil mnohem uvolněněji, aniž věděl proč. Něco se muselo změnit. Nebylo to vedro, to se mu naopak zdálo ještě dusivější, poté co se vynořil z chládku cel. Nebyla to ani čím dál větší žízeň, kterou se rozhodl ihned uhasit, a tak opatrně vytáhl láhev schovanou pod stolem. Ve skutečnosti bylo tou změnou ticho: pes přestal štěkat.

Po dvou dnech pekla to byla první chvilka klidu. Vrhl se k oknu, aby se podíval, jestli tam zvíře stále je. Zprvu ho neviděl, ale když vyklonil hlavu, objevil ho ve stínu kostela, jak sedí na zadních a vyčkává, ale potichu.

Od chvíle, kdy soudce vstoupil do cely jeho pána, přestal pes zběsile výt.

Související