Od července ve druhém ročníku na vysoké až do ledna následujícího roku žil Cukuru Tazaki téměř výhradně jen myšlenkou na smrt. Mezitím nastal den jeho dvacátých narozenin, plnoletost však pro něj celkem nic neznamenala. Zemřít vlastní rukou mu po celé ty dny připadalo jako to nejpřirozenější a nejrozumnější, co může udělat. A dodnes pořádně neví, proč vlastně tenkrát neudělal i ten poslední, rozhodující krůček. Překročit práh mezi životem a smrtí by tehdy přece bylo jednodušší než vypít syrové vejce.

Že se Cukuru o sebevraždu skutečně nepokusil, vyplývalo možná z toho, že bylo jeho pomýšlení na smrt až příliš čisté a intenzívní a on pak v své mysli nenacházel konkrétní podobu pro způsob sebevraždy, který by se s takovou čistotou a intenzitou shodoval. Sama otázka konkrétnosti tu byla spíše druhotná. Mít tehdy někde po ruce dveře, za nimiž leží smrt, bez váhání by je byl rozrazil dokořán. Bez kdovíjakého hloubání, takříkajíc v logickém důsledku své každodenní rutiny. Naštěstí nebo naneštěstí ale podobné dveře nikde nablízku neobjevil.

Možná by bývalo lepší, kdybych byl tenkrát umřel, myslí si Cukuru často. To by pak celý ten svět tady kolem prostě neexistoval. Což mu připadá svůdné. Celý svět kolem by nebyl, a to, co se tu považuje za realitu, by přestalo být reálné. Z téhož důvodu, z jakého by on sám neexistoval pro svět, by zase svět přestal existovat pro něho.

KNIHA

Haruki Murakami

Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování

2015, Odeon, přeložil Tomáš Jurkovič, 280 stran, 269 korun

Současně ovšem Cukuru doopravdy nechápe ani to, proč vlastně bylo nutné, aby se tenkrát přibližoval smrti až do tak těsné blízkosti. Měl sice konkrétní pohnutku, proč ale měla jeho touha po smrti takovou sílu, že ho téměř na půl roku celého zahalila? Zahalila, ano – to je přesně ten pravý výraz. Jako ta postava z Bible, co byla pohlcena ohromnou velrybou a přežila v jejím břiše, padl i Cukuru do žaludku smrti a trávil v té tmavě zatuchlé sluji jeden po druhém dny postrádající datum.

Prožil tu dobu jako nějaký náměsíčník – anebo možná jako mrtvý, který si ještě nevšiml, že je mrtvý. Když vzešlo slunce, probouzel se, čistil si zuby, oblékal se do toho, co bylo zrovna po ruce, nasedal do vlaku a jezdil na univerzitu, dělal si ve třídě poznámky. Jednal a fungoval jen podle itineráře pro nejbližší chvíle, tak jako člověk, který se ve vichřici zachytává na ulici luceren. Bez zvláštního důvodu se s nikým nebavil, po návratu do svého bytu, v kterém žil úplně sám, si sedal na podlahu a opřený o zeď hloubal pořád dokola o smrti, anebo možná spíš o nedostatku života. V tu ránu pak před ním otevírala ohromnou tlamu černočerná propast, vedoucí přímo do nitra Země. Byly v ní vidět neproniknutelné mraky vířícího prázdna a ozývalo se z ní do uší bijící ticho.

V chvílích, kdy přemýšlel o smrti, nemyslel Cukuru vůbec na nic. Nebylo to nijak těžké. Nečetl noviny, neposlouchal hudbu, neměl dokonce ani chuť na sex. Nemělo pro něj žádný význam, co se snad odehrává ve světě. Když už ho unavilo být zavřený doma, vyrazil ven a chodil bezcílně po okolí. Nebo šel na nádraží, sedl si na lavičku a donekonečna sledoval odjezdy a příjezdy vlaků.

Ráno co ráno se osprchoval, pečlivě se oholil, dvakrát týdně si vypral. I čistota pro něj byla jedním z těch sloupů, kterých se chytá ve vichru. Praní, koupání, čištění zubů. Tomu, co jí, skoro nevěnoval pozornost. Oběd si dal v univerzitní jídelně, pak už se ale kloudného jídla téměř netknul. Když dostal hlad, koupil si v nejbližším supermarketu nějaká ta jablka a zeleninu, které pak chroupal. Anebo žvýkal suchý chleba a zapíjel mlékem z kartonu. Když nastal čas k spánku, vypil jedinou skleničku whisky, úplně jako by užíval nějaký lék. Nezvládal naštěstí příliš pít, a tak ho do říše spánku zvládlo spolehlivě odeslat i malé množství whisky. Sen se mu tehdy nezdál ani jediný. A jestli snad ano, stejně hned v tu chvíli, co se ukázal, sklouzl po hladkém neuchopitelném svahu vědomí směrem do sféry prázdnoty.

 

Pohnutka, ze které začala Cukuru Tazakiho natolik silně přitahovat smrt, byla zcela konkrétní. Čtyři kamarádi, s nimiž ho do té doby pojilo dlouhé a pevné přátelství, mu jednoho dne oznámili, že už se s ním nikdo z nich nechce ani vidět, natožpak se s ním bavit. Řekli to zčistajasna, nekompromisně a tak, že to nepřipouštělo pochyby. Důvod, ze kterého mu něco tak příkrého říkají, mu přitom nesdělili ani jediný. A on sám se jich na něj zeptat neodvážil.

Ti čtyři byli jeho nejlepší kamarádi z vyšší střední školy, sám Cukuru už ovšem v té době nežil v rodném městě, ale studoval univerzitu v Tokiu. Proto taky tohleto vyloučení z party nijak nenabouralo jeho každodenní život. Nesetkával se s těmi lidmi na ulici, a tím pádem se vyhnul i nepříjemným pocitům. Ovšem jen čistě teoreticky. Dálka, která ho dělila od těch čtyř, Cukuruovu bolest naopak ještě zdůrazňovala a činila ji o to naléhavější. Odmítnutí a samota se splétaly v mnohasetkilometrový kabel, natahovaný obrovitánským navijákem. A po takhle napnutém drátě mu pak ve dne v noci přicházely nerozluštitelné zprávy. Ten zvuk ho bodal do uší jak silný vítr, který profukuje mezi stromy a ustavičně přitom mění svoji intenzitu.

 

Všech pět jich spolu chodilo do stejné třídy na jedné státní vyšší střední škole na předměstí Nagoje. Tři kluci a dvě holky. Hned v prvním ročníku se spolu spřátelili při letní dobrovolnické prázdninové práci. V následujícím školním roce je rozdělili do různých tříd, oni však dál zůstali partou těch nejlepších kamarádů. Činnost, které se věnovali, dostali původně zadanou v hodinách občanské nauky jako domácí úkol na letní prázdniny, pokračovali v ní ale spontánně a z vlastní vůle i poté, co uplynula stanovená doba.

Kromě téhle své práce pro ostatní pak ještě během volných dnů chodili všichni společně na výlety a na tenis, vypravovali se plavat k moři na poloostrov Čita, scházeli se u sebe doma a společně se učili na zkoušky. Anebo – a to byl vůbec nejčastější případ – se prostě jen setkali lhostejno kde a pak si povídali tak, že to málem nebralo konce. Nemluvili na žádné pevně stanovené téma, přesto se jim však náměty k hovoru nikdy nevyčerpaly.

Byla jen shoda okolností, že se jich všech pět dalo dohromady. Při volbě dobrovolnické aktivity, které se měli za domácí úkol věnovat, bylo na vybranou z několika možností. Jednou z nich pak byla i výpomoc jedné volnočasové organizaci, co sdružovala žáky základních škol, kteří nestíhali normální výuku (šlo povětšinou o děti, které odmítaly docházet do školy). Na jejich škole, zřízené katolickou církví, si z celé třídy o pětatřiceti lidech zvolilo tenhle program jenom jich pět. Strávili celkem tři dny na letním táboře na předměstí Nagoje a s dětmi se naprosto sžili.

Mezi táborovými aktivitami si nacházeli čas na to, aby si mohli společně povídat a poznat tak navzájem své názory a povahy. Mluvili o svých touhách, svěřovali si problémy, které je trápí. A když pak letní tábor skončil, cítil už každý z těch pěti, že se ocitl „na správném místě a s těmi pravými lidmi“. Že sám potřebuje ty zbývající čtyři a že oni současně potřebují jeho – takový to byl pocit harmonie a shody. Podobalo se to nějaké šťastné chemické fúzi, ke které došlo úplnou náhodou a která už se nejspíš nebude víckrát opakovat, i kdyby si snad někdo opatřil tytéž přísady a věnoval sebevětší pozornost přípravám.

Chodili pak do té volnočasové organizace i dál, tak zhruba dvakrát do měsíce během víkendů. Vysvětlovali dětem učivo, četli jim z knížek, hráli s nimi různé sportovní hry. Také pomáhali sekat na dvoře trávu, natírat budovu nebo opravovat houpačky a prolézačky na hřišti. A v podobných aktivitách pak pokračovali zhruba po dva a půl roku, dokud neodmaturovali.

Snad jenom fakt, že byli zrovna tři kluci a dvě holky, mezi ně od samého začátku vnášel určité napětí. Pokud by se mezi nimi například vytvořily dva smíšené páry, musel by pak někdo nevyhnutelně přebývat. Taková možnost jim neustále visela nad hlavou jako malý hutný mráček nad vrcholkem hory. Ve skutečnosti však nikdy nenastala a nic ani nenasvědčovalo, že snad nastane.

 

Byla nejspíš jen náhoda, že jich všech pět pocházelo z rodin z vyšší střední třídy, žijících na velkoměstském předměstí. Jejich rodiče patřili k rozsáhlé vlně takzvaných poválečných dětí. Otcové měli buď odborné profese, anebo byli předními podnikateli. Na vzdělání svých dětí nelitovali výdajů. V rodinách přinejmenším navenek panoval klid, nikdo neměl rozvedené rodiče a matky byly téměř všechny v domácnosti. Svou střední školu si vybrali proto, aby je připravila na přijímací zkoušky na vysokou, a proto byla i úroveň jejich prospěchu obecně vysoká. Prostředí, v kterém těch pět žilo, toho navzájem mělo mnohem víc společného než naopak.

Až na samotného Cukurua Tazakiho spolu pak ostatní čtyři úplnou náhodou sdíleli ještě jeden společný rys. Jejich jména v sobě totiž obsahovala barvy. Příjmení kluků zněla Akamacu a Ómi, dívčí Širane a Kurono. Červená borovice a Modré moře, Bílý kořen a Černá pláň. Jedině příjmení Tazaki nemělo s žádnou barvou nic společného. Cukuruovi kvůli tomu od začátku připadalo, že mezi ně tak docela nepatří. Samozřejmě že o charakteru člověka vůbec nic nevypovídá, jestli snad ve jméně má nebo nemá obsaženou nějakou barvu. To je přece jasné. Jemu to ale bylo stejně líto a k jeho vlastnímu překvapení ho to i nemálo ranilo. Ti ostatní si všichni s naprostou samozřejmostí začali navzájem říkat svými barvami. Aka, Ao, Širo a Kuro. Jen on byl pořád jen Cukuru. Kolikrát si jen s naprostou vážností říkal, jak skvělé by bylo, kdyby i on měl takové barevné příjmení. Pak už by bylo všechno úplně bez chyby.

Související