Lidé se létání bojí. Nikdy jsem nechápal proč. Je to nesmírně pozoruhodná zkušenost; a to i v případě, že absolvujete tříhodinový nízkonákladový let nacpaní v malém sedadle, v hlučném oddělení a bez jídla. Pořád jste ve vzduchu. Jste nahoře. Je to neobyčejné v tom nejpřímějším slova smyslu; ocitli jste se mimo všední svět. Obyčejné zůstalo dole, na několik desítek minut načrtnuté jako zelenohnědá mozaika, a pak už jste mezi mraky.

Nikdy nám nebylo líp a není tomu tak díky penicilinu, splachovacímu záchodu a ústřednímu topení, je to díky tomu, že se nyní můžeme dívat na mraky seshora. Mraky zůstávají bezvýhradně věrné příslibu věčné krásy. Když jsem byl opravdu malý, představoval jsem si, že jsou teplé a měkké na dotek, neboť jsem věděl, že se skládají z vody, a tudíž musejí být párou, protože přesně tak vypadají a pára je přeci teplá. Nenapadnutelná logika. Samozřejmě že nejsou teplé, ale během všednodenního klimatizovaného komerčního letu naplňují onu starou iluzi, neboť jsou zalité slunečním svitem – ať už je pod nimi jakékoli počasí, vrcholky mraků musejí být vystaveny slunci, v tom vám poskytují jistotu, v tom spočívá jejich malinkatá zázračnost.

KNIHA

Will Wiles

Pravidla péče o dřevěné podlahy

2015, Knižní klub, přeložil Tomáš Stejskal, 312 stran, 269 korun

Renesanční umělci museli k mrakům pociťovat podobnou lásku, oceňovali jejich přirozenou nádheru, a jelikož se vždy cítili od této skutečné majestátnosti odtrženi, měli nutkání je obydlet dětičkami a serafíny. Přiblížili se k nádheře nad úrovní mračen natolik dokonale, že když se tam dnes ocitneme, očekáváme, že tam ti nebeští obyvatelé budou s námi. Ale nejsou. Jsme sami nad neustále se měnící krajinou, navěky jedinečnou a navždy pro nás výjimečnou, zvlněné oblačné louky z krystalků a vrcholky hor jako bubliny ve vroucí vodě se klubou z neproniknutelné vzdálenosti.

Jsme průzkumníci a tohle je nově objevená zem.

Ale s veškerou tou krásou a izolovaností se pojí i závazky; je třeba se vrátit, je třeba sestoupit – zpátky do nedokonalosti.

Přistání, letiště, pasová kontrola, vyzvednutí zavazadel a taxi představují v mé mysli sevřenou skrumáž hnědého neonu, potu a stresu. V jediném hrozivém momentu vám dojde, že jediná věc, která vás pojí s tím, kdo jste a co jste, odkud přicházíte a kam směřujete, je malá knížka s fialovým přebalem (‚Ministerstvo zahraničních věcí Jejího Veličenstva žádá a nařizuje…‘) a adresa na papíře vytrženém z kroužkového bloku. Samotný blok je uložen v tašce, která by se v jistou chvíli mohla, Bože prosím, objevit na jezdícím pásu bez zjevných známek poškození.

Uvnitř jsou zbylé důkazy o tom, kdo jste. Kdo jsem. Adresa, pokud nebyla nesprávně zapsána – bylo to 17, nebo 70? –, patří zcela neznámému obytnému domu v naprosto neznámém cizím městě asi třicet kilometrů od letiště a řada taxíků představuje pojítko s tímto útočištěm; úkrytem s příslibem potravy a pohodlí – pokud mě tedy nepodrazí, neoloupí nebo nezavraždí, případně nedojde na nějakou barokní kombinaci všech tří skutečností. Dozvěděl jsem se, že se takové věci v cizích městech stávají, a na jednom večírku při srdečné konverzaci u večeře jsem se během líčení rozličných odporných mýtů a historek pokusil nasadit úsměv ostříleného cestovatele. Žádným ostříleným cestovatelem jsem ale nebyl.

Překážky se nicméně nevyskytly, žádné z oněch pokud se neodehrálo, klíč zapadl do zámku a já zůstal stát na prahu Oskarova bytu. Poprvé jsem si ho mohl pořádně prohlédnout.

Dík moc za vše. Jsi vážně kamarád, je to velká pomoc. Nemám dobrý pocit z toho, že svůj byt opouštím na tak dlouho, hlavně když tu zůstávají obě kočky – zamiluješ si ho, je to pěkný byt…

Byt číslo 17 se nalézal v druhém patře šestipodlažního, mdlého, meziválečného, vágně modernistického činžáku poblíž entra, na ulici nekompromisně přeplněné podobnými rozměrnými budovami, které hrají prim na mentální mapě taxikářů. A byl to fakt pěkný byt.

Pamatuju si, že se během studií Oskar vznášel v bouřkovém oblaku dobrého vkusu. Neustále to kolem něj jiskřilo, vždy byl připraven seslat blesk pohrdlivého odsudku na všechno laciné, špatně vyrobené či vulgární – to byl smrtelný hřích. Jak se blesk střetl s cílem, horní ret stáhnul do dokonalého, trénovaného posměšku, elegantní D jako Děsné. Byt napovídal, že se z této ideologie stala dennodenní součást života.

Široká předsíň se rozprostírala od vchodových dveří k obývací zóně směřované na jih. Byla světlá a provzdušněná, se světlounkou dřevěnou podlahou a ledově bílými stěnami. Na pravé straně byly dvoje tmavé dřevěné dveře, jako dominové kostky položené na bílém přehozu postele, první v půli stěny, druhé na jejím konci. Vlevo byly zřejmé důkazy renovace pod Oskarovým vedením: dlouhá skleněná příčka oddělující prostornou kuchyni a jídelnu od předsíně. Na jejím konci se předsíň rozšiřovala do obývacího prostoru, který byl oddělen malým schůdkem. Světlá dřevěná podlahovina se rozpínala do každého koutu bytu a skleněnou přepážkou, která tu nejspíš byla místo vnitřní zdi, vplouvalo do prostoru křišťálově jasné světlo, jehož původcem byla rozměrná okna pokrývající celou zadní stěnu obývacího pokoje.

V tyglíku tohoto pokoje se smísily vkus a peníze a vysublimovaly. Dřevo, ocel a sklo byly alchymickými látkami, které z této reakce vzešly.

Zavřel jsem za sebou vchodové dveře, uspokojivě cvakly a masiv za zády mi dodával pocit bezpečí, tak jsem se vydal dál do předsíně. V centru obývacího pokoje – prostoru? zóny? – stálo sofa a dvě křesla, vše v černé kůži a chromu, dle designu mrtvého švýcarského architekta. Východní stěnu tvořila obrovská knihovna, vyplněná převážně knihami, ale sem tam v ní byl i nějaký „artefakt“. V kuchyni nebylo nic než hliník a nerez. Vše musí být z dovozu, pomyslel jsem si, když jsem si vybavil domácké zařízení, které jsem viděl na letišti. V kuchyni byl stůl se třemi židlemi. Jak často Oskar přijímá hosty? Na škole byl dobrým, leč vzácným hostitelem.

Preferoval restaurace, které jsme si my zadlužení samotáři stěží mohli dovolit. Kuchyně vypadala spíše jako ukázka z designového katalogu než jako pracovní prostor. Místo bylo naprosto bez poskvrnky. Na stole stála váza s pečlivě naaranžovanými větvičkami a podobná spočívala i na skleněném konferenčním stolku. Tam byl také vystavený na odiv vějíř časopisů, jaké bývají na hotelích – New Yorker, Time, Economist (více jak měsíc starý), Gramophone. Pod jedním ze tří oken byl další stolek s větvičkami a čtyři dny starým výtiskem International Herald Tribune.

Dal jsem si ruce v bok a vydechl, šlo nejspíš o majetnické gesto, ale v tom výdechu byla i úleva z příjezdu a také obdiv. Je neuvěřitelně příjemné, když realita tak přesně naplní očekávání a když muž tak přesně přináleží ke svému druhu. Oskarův byt jsem si představoval takřka do detailu stejně – šlo o přirozené prostředí pro mysl, kterou jsem dříve znal. Polyglot Oskar. Oskar, který oceňoval design, modernost a drahou, extravagantní jednoduchost. Prostory bytu se měřily ve vzdušných mílích. Vzduch sem dorazil v bublinkách v tisících beden minerálek San Pellegrino. Nádherná dřevěná podlaha neměla hřebíky, ale umělecké kování. Jediná věc, kterou jsem postrádal, bylo piano.

Kdybych odjakživa nevěděl, že je Oskar hudebník, šlo by to lehce poznat z černobílých fotek vkusně rozmístěných po zdech v prostých skleněných rámečcích: Oskar u piana, Oskar s taktovkou v ruce, mladší Oskar, kterak si třese rukou se starším mužem, jehož jsem nepoznával, Oskar přebírající cenu, Oskar… Oskar se mnou. Čtyři studenti, těsně před promocí. Hubenější, s tmavšími vlasy, žádná bříška. Jiná verze mě samotného. Snažil jsem si vybavit, u jaké příležitosti fotka vznikla. Bez úspěchu.

A… žádné fotky Oskarovy ženy. A žádné piano. Žádné ceny. Záhada.

První dveře, které jsem zkusil, ty, co byly nejblíže k oknům, rozřešily jednu část záhady. Byt byl rohový a pokoj, do něhož jsem vstoupil, se nacházel právě v rohu domu. Další dvě jižně orientovaná okna stylem kopírovala ty z hlavního pokoje a jedno se nacházelo i na západní stěně, takže světlo podtrhovalo každou konturu a smítka prachu – dokonce i smítka prachu působila úhledně, jejich letové dráhy byly jakoby naplánované a kontrolované podobně jako narychlo ohlášený let z Teheránu – ojínila povrch velkého piana, jehož lak se blýskal jako z reklamy na zubní pastu.

Piano, které trůnilo v rohu rohového pokoje, bylo vměstnáno do nejvzdálenějších oblastí bytu. Stát ještě o kousek dál, už by bylo na chodníku před domem. Na rozdíl od kuchyně se tu vznášela aura užitnosti a pracovitosti. Jedna stěna byla zaplněná poličkami a v nich se mačkaly srovnané šiky šanonů, cédéček, gramodesek, kazet, partitur, zarámovaných certifikátů, cen a čestných uznání. Život v kostce. Pod bližším z jižních oken byl psací stůl s podložkou s koženými rohy, s kelímky plnými tužek a per a se dvěma štosy papíru – bílým a notovým. Vedle stolu stála hi-fi věž, která vypadala jako produkt pozastaveného skandinávského vesmírného programu.

Když jsem tu tak spočíval uprostřed časově neohraničeného období vynucené zahálčivosti, popadla mě touha psát. V Londýně jsem byl beznadějně zablokovaný, čtyři magnoliové zdi mého claphamského přízemního bytu na mně ležely jako balvan. Když jsem se od těch zdí osvobodil, tak už mě teď nemohlo nic zastavit, ne? Mohl bych během těch tří až čtyř týdnů, které tu nejspíš strávím, dopsat celou knihu? Třeba si to odblokování s sebou přivezu zpátky. Pokud bych byl někde schopný psát, tak to musí být tady. Když jsem se dusil nad prázdnou stránkou v Londýně, často jsem fantazíroval o ideálním tvůrčím prostředí, a vždycky připomínalo pokoj, v němž jsem právě stál. Tohle místo se zdálo být prosycené Oskarovým talentem a produktivitou. Tady to bude dokonalé.

Dovedl jsem si představit, že se tu zrodí povídky, hry, možná i román. Na levé straně desky stolu bylo připevněno ořezávátko na kliku, které mi připomnělo školní léta. Přímo pod ním ocelový koš. Nakoukl jsem do něj a byl odměněn pohledem na – šokující pochybení! – odřezky tužek a staré tramvajové jízdní řády. Smetí. Dokonce suť, ponechaná zde jen tak, že ji mohl kdokoli spatřit. Tady to Oskarovi prostě ujelo. U člověka s hraniční obsesivně-kompulzivní poruchou to bylo… jako přistihnout Rogera Scrutona na koncertě Britney Spearsové.

Dole na ulici jako na povel, ponouknuta jízdním řádem v koši, zadrnčela tramvaj. Nenapsal Oskar kus nazvaný Variace na jízdní řády? Vzpomínka mě potěšila, tak jsem přešel k pianu a zvedl víko. Tato akce vynesla do vzduchu kousek papíru, ten opsal zdobnou křivku a dopadl na podlahu.

Zvedl jsem ho a přečetl si, co na něm stojí. Oskarovým úzkostlivým kostrbatým rukopisem zde stálo:

Nehraj si PROSÍM s pianem.

To půjde snadno zařídit, když na piano hrát neumím. Přejel jsem jemně a s respektem po povrchu kláves. Byly nikotinově bílé a jednoduše černé, typ, co nepřipouští adjektivum. Hnědo-modro-černo-černá. Ale ani to úplně nesedí. Zabrnkal jsem ty dva vysoké tóny, které dráždí všechny hudební ignoranty, když se dostanou poblíž klaviatury.

Šanony byly černě popsané Oskarovým ostrým rukopisem – Solo #2, Komp ’00-’02, Halle Aug ’01, Různé ’04 – a každý byl přecpaný… ne, přecpaný je špatné slovo. Každý obsahoval puntičkářsky srovnané štosy papírů, novinových výstřižků, složek, partitur, finančních listin, cestovní dokumentace a hotelových účtů, vše urovnané s pečlivostí aranžéra květin, úzkostlivě, svědomitě, obřadně. Oskar organizátor. Oskar organizovaný hudebník.

Fotky, Oskar s lidmi, které neznám, kravaty, fraky.

Uvědomil jsem si, že moje zavazadla stále leží u vchodových dveří a že je pomalu načase vybalovat. Dveře, do nichž jsem ještě nenahlédl, musejí vést do ložnice. Z otvírání se vyklubala složitá akce zahrnující držení cestovní tašky v levé ruce, zavěšení příručního zavazadla na dva prsty pravé a otáčení klikou zbývajícími dvěma prsty a palcem.

Související