NoViolet Bulawayo: Chtělo by to nový jména

Míříme do Budapešti: Bastard a Chipo a Bůhví a Sbho a Stina a já. Jdeme, i když nesmíme chodit za silnici Mzilikazi, i když má Bastard hlídat svou malou sestřičku Střípek, i když by mě máma zabila, kdyby na to přišla. Prostě jdeme. V Budapešti se dají ukrást kvajávy a zrovna teď bych za kvajávy dala úplně všecko. Ráno jsme nejedli a v žaludku mám, jako by mi ho někdo vybagroval lopatou.

Vypadnout z Ráje není až tak těžký, protože mámy mají plný ruce práce s vlasama a klábosením, což je to jediný, co vlastně kdy dělají. Jen nás rychle přejedou pohledem, když se ploužíme podél chatrčí, a pak stočí oči jinam. A chlapů pod žakarandou se bát nemusíme, ty ani nevzhlídnou od dámy. Jenom mrňouskové si nás všimnou, chtějí jít za náma, ale Bastard prostě vrazí pěstí prvnímu naháčovi jednu do hlavy a ostatní zacouvají nazpět.

Když dorazíme ke křovinám, běžíme a nahlas zpíváme, jako by nás to pohánělo rychlejš kupředu. Sbho vyvolává: „Kdo objevil cestu do Indie?“ A zbytek se přidá: „Vasco da Gama! Vasco da Gama! Vasco da Gama!“ Bastard jde vepředu, protože dneska vyhrál hru na země, a tak si myslí, že je teď náš prezident nebo něco podobnýho, pak jdu já a Bůhví, Stina, Sbho a nakonec Chipo, která bývala rychlejší, než všichni u nás v Ráji, ale už není, protože ji někdo zbouchnul.

Přejdeme Mzilikazi a prodereme se dalším křovím, proběhneme podél Hope Street, pak projdeme kolem velkýho stadionu, na jehož nablýskanejch lavičkách nikdy sedět nebudeme, a nakonec dorazíme až do Budapešti. Ale jednou se musíme po cestě zastavit, aby si Chipo sedla kvůli břichu. Když ji bolí, tak si někdy musí odpočinout.

„Kdy vlastně bude mít to dítě?“ zeptá se Bastard. Bastard není rád, když kvůli Chipo a jejímu břichu musíme něčeho nechat. Dokonce po nás chtěl, abysme si s ní přestali hrát.

„Jednou se narodí,“ řeknu mu. Mluvím za Chipo, protože ona už nemluví. Ne že by byla jako opravdu němá, ale jakmile jí břicho začalo být vidět, přestala mluvit. Ale pořád si ještě s náma hraje a dělá i všechno možný jiný, a pokud vážně, ale vážně chce něco říct, použije ruce.

„Co je to jednou? Jako ve čtvrtek? Zejtra? Příští tejden?“

„Nevidíš, že to břicho je ještě pořád malý? Dítě musí vyrůst.“

„Dítě roste venku, ne uvnitř v břiše. Proto se snad děti roděj. Aby z nich vyrostli dospělý.“

„Ještě je na něj brzo. Proto je v břiše.“

„Je to holka, nebo kluk?“

„Kluk. První dítě má bejt kluk.“

„Jenže ty jsi holka, ty hlavo, a taky ses narodila jako první.“

„Jsem řekla má, že jo?“

„Drž tlamu, tvoje břicho to stejně není.“

„Já si myslím, že je to holka. Pořád na něj sahám a nikdy nekope, ani jednou ještě nekopalo.“

Kluci kopaj a štouchaj a bouchaj hlavou. To je to jediný, co jim jde.

„A ona chce kluka?“

„Ne. Jo. Asi. Já nevím.“

„A odkud to dítě vlastně vyleze?“

„Ze stejnýho místa, jakým se do břicha dostalo.“

„A jak přesně se do toho břicha dostalo?“

„Nejdřív ho tam musí vložit Matka Boží.“

„Ne Matka Boží. Musí ho tam dát chlap, říkala mi to sestřenice Musa. Teda, ve skutečnosti to říkala Enie, ale já to slyšel.“

„No, a kdo jí ho tam teda dal?“

„Jak to máme vědět, když to nepoví?“

„Kdo ti ho tam dal, Chipo? Pověz, my to nikomu neřekneme.“

Chipo se zahledí do nebe. V jednom oku se jí zaleskne slza, ale jenom malinká.

„No tak když ho tam dal nějakej chlap, tak proč ho zas nevyndá?“

„Protože ženský roděj, ty troubo. Proto maj prsa, aby mohly děti kojit a tak dál.“

„Ale Chipo má prsa malinký, jako kamínky.“

„Na tom nesejde. Vyrostou jí, až se dítě narodí. Tak jdem, můžeme, Chipo?“ zeptám se. Chipo neodpoví, jen vyrazí vpřed a my ostatní se rozeběhneme za ní. Když dorazíme až doprostřed Budapešti, zastavíme se. Tohle místo není jako Ráj, je to, jako bysme byli v úplně jiný zemi. V krásný zemi, kde bydlí lidi, co nejsou jako my. Ale taky tam není nic, co by dávalo tušit, že tam bydlí skutečný lidi, dokonce i vzduch je prázdnej: nejsou v něm žádný skvělý jídla, žádnej zápach, žádný zvuky. Prostě nic.

Budapešť jsou jen veliký domy se satelitama na střechách a pěknejma štěrkovejma cestama a ostříhanýma trávníkama, všude samý vysoký ploty a betonový zdi a kytky a veliký stromy obsypaný ovocem, který čeká jen na nás, protože to nevypadá, že by tu někdo věděl, co s ním. Právě to ovoce nám dodává odvahu, jinak bysme se sem neodvážili. Pořád čekám, že si ty čistý ulice odplivnou a řeknou nám, že máme táhnout, odkud jsme přišli.

Nejdřív jsme chodili krást ke strýčkovi Stiny, kterej teď bydlí v Anglii, ale to vlastně nebyla krádež, když je to strom jeho strejdy a ne někoho cizího. To je něco jinýho. Jenže pak jsme snědli všechny kvajávy na tom stromě, a tak jsme se přesunuli k jinejm domům. Už jsme kradli u tolika domů, že je ani neumím spočítat. Byl to Bastard, kdo rozhodl, že si vybereme ulici a budeme v ní tak dlouho, dokud neuděláme všechny domy. Pak se přestěhujeme do další ulice. Tak si nemůžeme splést ulice, kde už jsme byli, s těma, kde jsme ještě nebyli. Je to taková strategie. Bastard tvrdí, že takhle můžeme být lepší zloději.

Dneska začínáme novou ulici, a tak pečlivě prozkoumáváme terén. Projdeme ulicí Chimurenga, kde už jsme všechny kvajávy očesali, budou to tak dva nebo tři týdny, když tu se rozhrne bílej závěs v jednom béžovým domě, u kterýho stojí mramorová socha močícího chlapečka s křídlama, a vykoukne z něj tvář. Zastavíme se a koukáme, chceme počkat, co ta tvář udělá. Ale okno se otevře a ozve se slabej legrační hlásek a křičí na nás, abysme toho nechali. Dál stojíme, ne proto, že nám ten hlas nařídil, abysme toho nechali, ale proto, že se nikdo z nás nedal do běhu, a taky proto, že ten hlas nepůsobí nebezpečně. Z okna se ven na ulici line hudba, není to kwaito, není to dancehall, není to house, není to nic, co bysme znali.

Vysoká, hubená žena otevře dveře a vyjde z domu ven. První věc, který si všimneme, je to, že něco jí. Jde k nám a mává na nás. Z toho, jak moc je hubená, je jasný, že ani nebude potřeba utíkat. Čekáme, abysme zjistili, proč se usmívá, nebo na koho teda. Zastaví se u brány, ta je zamčená a ona si nevzala klíče, aby mohla odemknout.

„Jéžiš, já tohle horko nesnáším, a ta vyprahlá zem, jak to, děcka, děláte?“ zeptá se nás hlasem, kterej nezní vůbec nebezpečně. Usměje se a ukousne si z věci, co ji má v ruce. Na krku se jí houpe růžovej foťák. Všichni se koukáme na nohy, který jí čouhají zpod dlouhý sukně. Má hezký a čistý nohy, jako miminko. Vrtí prstama, který má fialový od laku na nehty. Nepamatuju si, že by kdy moje nohy takhle nějak vypadaly. Možná jsem takový měla, když jsem se narodila.

Pak tu máme tu její rudou žvýkající pusu. Z těch napjatejch strunek na boku krku a z toho, jak mlaská rty, je vidět, že to, čím se láduje, chutná vážně skvěle. Pozorně se jí zadívám na její dlouhou ruku a na tu věc, kterou se láduje. Je placatá a vnějšek křupe. Na vrchu má něco krémovýho, vypadá to nadýchaně a měkce a jsou na tom věci, co vypadají jako mince. A je to sytě růžový, jako spáleniny. Taky je to posypaný něčím červeným, zeleným a žlutým. Pak tam jsou taky takový hnědý puchýřky, co vypadají jako beďary.

Chipo na tu věc ukáže a pak píchá do vzduchu ve stylu, co to jako je. Druhou rukou si pohladí břicho. Teď, co je těhotná, si s břichem pořád hraje, jako by to byla hračka. Břicho má jako fotbalovej míč, nijak moc velikej. Zíráme tý ženský pořád na pusu a čekáme, co nám na to řekne.

„Aha, tohle? To je foťák,“ řekne žena. Jenže to všichni víme, i balvan ví, že to je foťák. Žena si otře ruku do sukně, poklepe na foťák, pak zamíří zbytkem tý věci na popelnici u dveří, ale netrefí se a rozesměje se sama pro sebe. Koukne se na nás, jako by chtěla, abysme se zasmáli s ní, ale my máme co dělat s pozorováním tý věci, která proletěla vzduchem a dopadla na zem jako mrtvej pták. Ještě nikdy jsme neviděli nikoho vyhazovat jídlo, i když je to věc. Chipo vypadá, jako by se za tím chtěla rozeběhnout a sebrat to. Zkřivená pusa tý ženský dožvejká a polkne. Já polknu taky. Zabolí mě v krku.

„Kolik ti je?“ zeptá se ta ženská Chipo a dívá se jí na břicho, jako by nikdy neviděla nikoho těhotnýho.

„Je jí jedenáct,“ odpoví Bůhví za Chipo. „Nám je deset, mně a jí, jsme jako dvojčata,“ řekne Bůhví, myslí teda mě a sebe. Bastardovi je jedenáct a Sbho je devět let. Kolik je Stinovi nevíme, protože nemá žádnej rodnej list.

„Fíha,“ řekne ta ženská. Já řeknu fíha taky, fíha, fíha, fíha, i když jen pro sebe. Je to prvně, co jsem to slovo slyšela. Snažím se přijít na to, co znamená, ale unavuje mě takhle si namáhat mozek, a tak toho nechám.

„A kolik je vám?“ zeptá se jí Bůhví. „A odkud jste?“ Myslím na to, že Bůhví jednou přes tu svoji nevymáchanou držku dostane.

„Mně? Mně je třiatřicet a jsem z Londýna. Poprvé v životě jsem se přijela podívat do vlasti svého otce,“ prohlásí, a začne si hrát s řetízkem na krku. Na přívěsku má zlatou mapku Afriky.

„Londýn znám. Jednou jsem jedl nějaký sladkosti, co byly odtamtud. Nejdřív byly sladký a pak v puse zkysly. Poslal nám je strejda Vusa, když tam jel prvně, ale to už je dávno. Teď už nic neposílá,“ prohlásí Bůhví. Zadívá se do nebe, jako by chtěl, aby se tam objevilo letadlo se sladkostma od strejdy.

„Ale vypadáte na patnáct, jako holčička,“ dodá Bůhví, kterej se už zas dívá na tu ženu. Čekám, že se po něm natáhne a jednu mu ubalí, ale ona se jenom usměje, jako by ji to neurazilo.

„Díky, právě mi skončila Ježíšova dieta,“ řekne a zní to, jako by ji to potěšilo. Kouknu se na na ni, jako bych říkala „za co jako děkujete?“ Taky si pomyslím „a co to je Ježíšova dieta, a to myslí opravdickýho Ježíše, jako to Boží dítě?“

Podle toho, jak se všichni tváří a jak mlčí, poznám, že si myslí, že je ta ženská divná. Prohrábne si rukou vlasy, má je zauzlovaný a rozcuchaný. Kdybych já žila v Budapešti, tak bych si myla tělo každej den a pěkně bych si vlasy česala, abych ukázala, že jsem skutečnej člověk, co žije na skutečným místě. S takhle neupravenýma vlasama a jak tak stojí za zamčenou mříží, vypadá ta ženská jako zvíře v kleci. Začnu myslet na to, co bych vlastně udělala, kdyby doopravdy vyskočila ven a šla po nás.

„Vadilo by vám, děcka, kdybych si vás vyfotila?“ zeptá se. Neodpovíme, protože nejsme zvyklí na to, aby se nás dospělí na něco ptali. Tak se na ni jen koukáme, na ty její rozcuchaný vlasy, na tu její sukni, kterou zametá při chůzi zem, na ty hezký nohy, co jí zpod ní koukaj, na tu její zlatou Afriku, na její velký oči, na jemňounkou kůži, na který nemá ani jizvu, která by dokazovala, že je to živá bytost, na náušnici v nose a triko s nápisem Zachraňme Dárfur.

„Supr, teď se postavte k sobě,“ zavelí ta žena.

„Ty, ten velký, ty jdi dozadu. A ty, no ano, ty, koukej se sem, no ano, ty, jak ti chybí zuby, takhle,“ řekne a ruce natáhne za mříže a málem se nás dotkne.

„Fajn, fajn, teď řekněte sýr, řekněte sýr, sýr, sýýýýýýýýýr“ – pobízí nás nadšeně žena a my všichni řekneme sýr. Já to tedy doopravdicky neřeknu, protože horečně přemejšlím, co to vlastně ten sýr je, ale nemůžu si vzpomenout. Včera nám Matka Ostatků vyprávěla příběh o ptáčkovi Dudu, kterej se naučil zazpívat novou písničku, jejímž slovům nerozuměl a kterýho nakonec chytili, zabili a uvařili si ho k večeři, protože v tý písničce ve skutečnosti nabádal lidi, aby ho zabili a uvařili.

Žena na mě ukáže, přikývne, povídá mi, abych řekla sýýýýýýr, a já to řeknu hlavně kvůli tomu, že se usmívá, jako by mě hodně dobře znala, jako by snad znala i moji mámu. Nejdřív to řeknu pomalu a pak řeknu sýr a sýr a říkám sýýr a sýýýr a všichni říkají sýr sýýýýýr sýýýýr a skoro to zpíváme a foťák cvaká a cvaká a cvaká. Pak však Stina, kterej většinu času mlčel, najednou vyrazí pryč. Žena přestane fotit a řekne: „Héj, kam jdeš?“ Ale on se nezastaví, ani se po ní neohlídne. Pak za ním vyrazí i Chipo a nakonec se jejich směrem vydáme i my ostatní.

Necháme tam tu ženskou stát a ona nás fotí, jak odcházíme. Potom se Bastard na rohu Victorie zastaví a začne na tu ženskou křičet nadávky. Já si vzpomenu na tu věc, jak ji vyhodila, aniž by se zeptala, jestli ji nechceme, a tak začnu křičet taky a všichni se ke mně přidají. Křičíme a křičíme a křičíme, chcem sníst tu věc, co jedla, chceme slyšet naše hlasy, jak se vznášejí, chtěli bysme, aby odletěl i náš hlad. Žena se na nás nechápavě podívá, jako by nikdy neslyšela nikoho křičet, a pak rychle zmizí v domě, ale my křičíme dál, tak dlouho, až v bolavejch krcích ucítíme krev.

Bastard prohlásí, že až vyrosteme, přestaneme krást kvajávy a začneme se zajímat o větší věci uvnitř domů. Moc mě to teda nepálí, protože až ten čas přijde, já už tu stejně nebudu, budu bydlet v Americe s tetou Fostalinou, budu jíst opravdický jídlo a dělat lepší věci než krást. Ale teď jsou na řadě kvajávy. Rozhodneme se zkusit Robert Street. Vybereme velkej bílej dům, co se tu tyčí jako hora. Má veliký okna a všude na něm jsou blyštivý věci a před ním je taky červenej bazén s prázdnýma lehátkama kolem dokola. Všechno vypadá opravdu pěkně, ale myslím, že to je hezký, jen když se na to koukáte a obdivujete to a říkáte si „Jé, to je krása,“ ale že už to není tak hezký, když tam žijete.

Dobrý je, že dům je umístěnej dost vzadu ve dvoře a naše kvajávy jsou vepředu, jako by nás slyšely přicházet a běžely nám naproti. Přelézt betonovou zeď nám trvá jen chvíli, stejně jako vylézt na strom a načesat si igelitky. Dneska krademe velký kvajávy. Ty jsou hodně obrovský, jako pěsti naštvanýho chlápka, taky nezrajou tak do žluta jako normální kvajávy, zvenku jsou zelený a uvnitř růžový a nadejchaný a chutnaj tak dobře, že to ani neumím popsat.

Když se vracíme do Ráje, už neutíkáme. Jen pěkně jdeme, jako by Budapešť byla i naší zemí, jako bysme ji snad i postavili. Jíme kvajávy a pecky pliveme všude kolem, abysme to místo pěkně zašpinili. Zastavíme se na rohu AU Street, protože Chipo potřebuje zvracet. To tak má skoro vždycky, když jí. Dneska má zvratky jako moč, jen hustší. Necháme to tam ležet, ani to ničím nezakryjeme.

„Jednou tady budu bydlet, v takovým domě,“ prohlásí Sbho a zakousne se do velký kvajávy. Ukáže na velikej modrej dům s dlouhýma schodama a kytkama kolem dokola. Je to vážně hezkej dům, ale ne hezčí než ten, kde jsme právě ukradli kvajávy. Sbho zní, jako by to nebyla legrace, jako by věděla, o čem mluví. Koukám se na ni, jak žvejká, jak se jí vzdouvají tváře. Polkne a pak začne olupovat zbytek kvajávy bočníma zubama.

„Jak to hodláš udělat?“ zeptám se. Sbho vyplivne šlupky a kouká na mě těma svýma velkýma očima: „Prostě to vim,“ prohlásí.

„Jedině ve snu,“ pronese Bastard ke slunci a hodí kvajávou po betonový zdi Sbhoina domu. Kvajáva prskne a potřísní zeď. Zakousnu se do sladkýho plodu. Nerada rozkousávám semínka velkých kvajáv, protože jsou tvrdý a moc dlouho to trvá, a tak je drtím jen malinko, někdy je i celý spolknu, i když vím, jak to pak dopadne, až budu kadit.

„Proč jsi to udělal?“ podívá se Sbho na flek na betonový zdi svýho domu a pak na Bastarda. Má teď ošklivej obličej, jako dospělá ženská.

„Povídám, proč jsi to udělal?“ Sbho zní výhrůžně, jako by chtěla Bastardovi něco udělat. Nakonec mu nejspíš stejně nic neudělá, protože Bastard je větší a silnější a navíc je to kluk. Už Sbho dřív zmydlil, mě taky, Chipo a Bůhvího jakbysmet. Zmydlil nás všechny, teda kromě Stiny.

„Protože si můžu dělat, co chci, chudinko. Krom toho, vo co de?“ řekne Bastard.

„De vo to, že se mi ten dům líbí, tak jsi neměl dělat nic. Proč si nevybereš nějakej jinej, kterej mi je ukradenej? Je jich tu spousta,“ namítne Sbho.

„Kvůli tomu to ale ještě pořád není tvůj dům, že jo?“ Bastard má na sobě černý tepláky a vybledlý oranžový triko s nápisem Cornell. Sundá si ho a ováže si ho kolem hlavy. Nevím, jestli takhle vypadá hezky, nebo ošklivě, jestli vypadá spíš jako muž, nebo jako žena. Otočí se a vydá se zpátky, aby se postavil Sbho. Vždycky, když se s někým hádá, chce, aby se mu ten člověk koukal do očí.

„Budapešť nejsou žádný veřejný záchody, aby si sem každej jen tak vešel, není to žádnej Ráj. Ty tu nikdy žít nebudeš,“ řekne.

„Vdám se za chlápka z Budapešti. Odvede mě z Ráje, daleko od chatrčí a cesty na hřbitov a Fambeki a všeho ostatního,“ prohlásí Sbho.

„Haha. Ty si myslíš, že si tě nějakej chlápek vezme, když ti chyběj zuby? Ani já bych si tě nevzal,“ křikne přes vyhublý rameno Bůhví. On a Chipo a Stina jdou před náma. Koukám se Bůhvímu na šortky, má je na zadku roztrhaný. Vykukuje mu z nich zadek a vypadá to, jako kdyby na mě tou špinavou bílou látkou civěly cizí oči.

„S tebou se nikdo nebaví, ty jeden sráči!“ zakřičí na něj Sbho. „Krom toho mi zuby dorostou. Máma říká, že budu ještě krásnější.“

Bůhví máchne rukou a udělá na ni posunek, jako že už není co dodat. I balvan na cestě ví, že je Sbho krásná, krásnější než kdokoliv z nás, je krásnější než všechny děcka z Ráje. Někdy si s ní odmítneme hrát, dokud s náma nepřestane mluvit tak, jako bysme to už nevěděli.

„No, já na to prdím, já taky hodlám z týhle posraný země vypadnout. Pak vydělám hromadu peněz a vrátím se a tady v Budapešti si koupím dům. Nebo ještě líp, koupím si spoustu domů, jeden v Budapešti, jeden v Los Angeles, jeden v Paříži. Kdekoliv se mi bude chtít,“ řekne Bastard.

„Když jsme chodili do školy, pan učitel Gono říkal, že k vydělávání peněz je zapotřebí vzdělání,“ prohlásí Stina, zastaví se a zadívá se Bastardovi do tváře. „A jak to chceš provést, když už do školy nechodíme?“ dodá. Stina toho moc nenamluví, ale když už otevře pusu, je všem jasný, že jde o něco důležitýho.

„Abych vydělával peníze, na to já žádnou posranou školu nepotřebuju, ty jeden vykotlanej zube,“ prohlásí Bastard.

Strčí obličej ke Stinově hlavě, jako by mu chtěl ukousnout nos. Kdyby chtěl, Stina by se s Bastardem klidně poprat mohl, ale místo toho se na něj jen znuděně podívá a dojí si zbytek svý kvajávy. Pak vyrazí rychlým krokem od nás pryč.

„Já odjedu do Ameriky za tetou Fostalinou, už brzo, abyste věděli,“ řeknu a zvýším hlas, aby to slyšeli všichni. Pustím se do nový kvajávy, je tak slaďounká, že ji zmáknu na tři kousnutí. Ani se neobtěžuju kousat semínka.

„Amerika je moc daleko, troubo,“ řekne Bastard. „Nechci nikam, kam by se muselo letět. Co když tam dojedeš a zjistíš, že je to zasraný místo, uvízneš tam a nebudeš se moct vrátit? Já teda pojedu do Johanesburgu, a když se něco podělá, prostě jen vlezu na silnici a odfrčím, aniž bych někomu něco říkal. Ať už pojedeš kamkoliv, musíš bejt schopná se vrátit.“

Kouknu se na Bastarda a přemýšlím, co mu na to říct. Mám mezi dásní a posledním zubem uvízlý semínko a snažím se ho vyšťournout jazykem. Nakonec to udělám prstem, chutná to jako ušní maz.

„No jo, Amerika je daleko. A co když se během letu s letadlem něco stane?“

„Co teroristi?“ zeptá se Bůhví, a souhlasí tak s Bastardem.

Já si teda myslím, že to Bůhví s tím svým placatým ksichtem a koukajícím zadkem říká ve skutečnosti jenom proto, že chce zalichotit šeredovi Bastardovi. Pustím se do nový kvajávy a vrhnu po Bastardovi významnej pohled.

„Kašlu na to, já prostě pojedu,“ prohlásím, a přidám do kroku, abych dohnala Chipo a Stinu, protože vím, jak by ten hovor skončil, kdyby se do mě Bůhví a Bastard společně pustili.

„Jasně, jeď si do Ameriky a dělej někde v pečovatelským domě. To přesně dělá tvoje teta Fostalina. Právě teď má plný ruce práce s posranou prdelí nějakýho vrásčitýho dědka, kterej už to sám nezvládne. Myslíš, že jsem o tom nic neslyšel?“ křičí za mnou Bastard, ale já jdu prostě dál.

Myslím na to, že kdybych měla dost síly, otočila bych se a Bastarda za to, co říká o mý tetě Fostalině a o mý Americe, zmlátila. Jednu bych mu flákla, praštila ho do toho jeho velkýho čela a vrazila mu pěstí jednu do pusy, až by plival zuby. Mlátila bych mu do břicha, až by vyzvracel všechny kvajávy, který snědl. Srazila bych ho k zemi, koleno mu vrazila na páteř, ruce bych mu zkroutila za záda a hlavu zaklonila tak, že by žebral o ten svůj bezcennej život. Přesně to bych udělala, ale místo toho prostě jen odejdu. Vím, že to říká jen proto, že žárlí. Protože on v Americe nikoho nemá. Protože teta Fostalina není jeho teta. Protože on je Bastard a já jsem Miláček.

Když dorazíme zpátky do Ráje, všechny kvajávy jsou snědený a my máme tak plný břicha, že se skoro plazíme. Zastavíme se, abysme se vykadili ve křoví, protože jsme se hrozně přejedli. Taky je to lepší udělat ještě před setměním, jinak s váma potom nikdo nepůjde. Jít sám je dost strašidelný, protože se musí cestou do křoví kolem Nebeský cesty, to je hřbitov, a mohli byste potkat strašidlo. Protože ty, kteří vědí o věcech, se potulují po Ráji. Mezi nima třeba Mojžíšův táta, kterej umřel minulej měsíc a kterej má na sobě žlutej fotbalovej dres.

Každej si najdeme místečko, já si přidřepnu za skálou. Tohle je na kvajávách nejhorší, když jich sníte moc, máte kvůli semínkům zácpu, ale já vím, že zácpu máme všichni. Nikdo se totiž nesnaží mluvit, nebo vstát a odejít.

Jíme prostě hodně kvajáv, protože to je jedinej způsob, jak zahnat hlad, a když pak přijde na kadění, bolí to tak, že to vypadá jako téměř nesplnitelnej úkol, jako bysme se snažili porodit nějakou zemi.

Všichni si tam tak dřepíme, každej na svým místě, a já se biju pěstma do stehen, abych povolila to sevření, když tu někdo zaječí. Není to ale křik, jako když moc zatlačíte a semínko kvajávy vám prořízne svěrač. Je to takovej ten křik jako „poběžte se podívat“. Tak přestanu tlačit, natáhnu si spoďáry a nechám skálu skálou. Uvidím Chipo, jak sedí na bobku a ječí. Ukazuje před sebe do křoví. Pak to uvidíme. Vysokou věc, co se bimbá na stromě jako divný ovoce. Pak uvidíme, že to není věc, ale člověk. A pak, že to není nějakej člověk, ale žena.

„Co to je?“ zašeptá někdo. Nikdo neodpoví, protože co to je, všichni vidíme. Na stromě visí hubená žena na zeleným provazu, kterej je přivázanej vysoko na větvi. Listím prosvítá rudý slunce a všemu dává divnou barvu, je to málem až krásný. Ženina světlá pleť v tom světle skoro až září. Ale i tak je to hrozně děsivý. Chce se mi utíkat, ale nechci běžet sama.

Ženě visí ruce podél těla, dlaně a chodidla směřujou k zemi. Všechno je rovně, jako by ji tam někdo namaloval, čára visící ve vzduchu. Oči má ze všeho nejděsivější, má je až moc bílý, jako by jí chtěly vyskočit ven. Pusu má otevřenou do tvaru písmene O, jako by ji přerušili uprostřed toho, když něco říkala. Má na sobě žlutý šaty a tráva jí olizuje špičky rudejch bot. Jen tam stojíme a zíráme.

„Běžíme,“ řekne Stina a já se chystám rozeběhnout.

„Copak nevidíte, že se oběsila a že je mrtvá?“ Bastard zvedne kámen a hodí ho. Trefí se ženě do stehna. Čekám, že se něco stane, ale nestane se nic, žena se ani nehne, jen její šaty lehounce povlávají ve větru, jako by si s nimi hrál nějakej andílek.

„Vidíte, říkal jsem vám, že je mrtvá,“ pronese Bastard stejným hlasem, jako když nám chce ukázat, kdo je tu kápo.

„Bůh tě za to potrestá,“ řekne Bůhví. Bastard hodí další kámen a trefí ženu do nohy. Žena se zas nepohne, jen si tam tak visí jako hadrová panenka. Jsem vyděšená. Jako by se na mě koutkem toho bílýho, vypouklýho oka koukala. Jako by se na mě koukala a čekala, až něco udělám. Jenže já nevím co.

„Tady žádnej Bůh nežije, cvoku,“ řekne Bastard. Hodí dalším kamenem. Ten jen lízne ženiny žlutý šaty a já jsem ráda, že se netrefil.

„Jdu to říct mámě,“ prohlásí Sbho. Zní to, jako by se jí chtělo brečet. Stina už odchází, Chipo, Sbho, Bůhví a já jdeme za ním. Bastard chvíli otálí, ale když se ohlídnu, uvidím ho hned za náma. Vím, že nedokáže zůstat sám v buši jen s mrtvou ženskou, i když by chtěl, abychom si mysleli, že se ničeho nebojí. Jdeme, ale najednou před nás Bastard skočí a my kvůli tomu zastavíme.

„Stát, kdo by si dal čerstvej chleba?“ řekne a s úsměvem si utáhne triko Cornell na hlavě. Kouknu se na jizvu, co ji má Bastard na hrudi, kousek pod levým prsem. Je skoro růžová, stejně jako vnitřek kvajávy.

„Kde je?“ řeknu.

„Takže, všimli jste si, že ta ženská měla skoro nový boty? Kdybysme jí je vzali a prodali je, mohli bysme si koupit celej bochník, možná i další půlku. “

Všichni se otočíme a jdeme s Bastardem zpátky do buše. A všude kolem cítíme vůni čerstvýho chleba. Přidáme, pak už i běžíme, a pak běžíme a smějeme se a smějeme a smějeme.