Vyprávěj ty. Ne, vyprávějte vy! Nebo budeš vyprávět ty. Má snad začít herec? Mají plašidla, jedno přes druhé? Nebo máme počkat, až se osm planet shlukne ve znamení Vodnáře? Prosím, začněte vy! Koneckonců to tenkrát váš pes. Ovšem než můj pes, to už váš pes, a pes psa. Někdo začít musí, ty nebo on nebo vy nebo já... Před mnoha a mnoha západy slunce, dávno předtím než jsme byli my, proudila Visla den co den, a nezrcadlila nás, a ústila pořád pryč.

Tomu, kdo vede tu pero, říká se toho času Brauxel, řídí důl, kde se netěží ani draslo, ani ruda, ani uhlí, přesto však tu pracuje sto třicet čtyři dělníků a zaměstnanců v těžních chodbách a na dílčích patrech, ve stropních komorách a v překopech, ve mzdové pokladně a v balírně: od jedné směny ke druhé směně.

Neregulována a nebezpečná plynula kdysi Visla. A tak svolali tisíc kopáčů a v roce osmnáctistém devadesátém pátém severně od Einlage, mezi Schiewenhorstem a Nickelswalde, vesnicemi na kose, dali hloubit takzvaný průkop. Ten tím, že dal Visle nové a jak šňůra rovné ústí, zmírnil nebezpečí záplav.

KNIHA

Günter Grass

Psí roky

2005, Atlantis Brno, přeložili Hanuš Karlach a Eva Pátková, 600 stran, 393 korun

Günter Grass: Hundejahre © Steidl Verlag, Göttingen 1993

Kdo vede tu pero, píše Brauksel povětšinou s x tak jako Castrop-Rauxel, ten Zapadákov, a leckdy jako piksla, Brauksel. Za dobrého rozmaru Brauxel své jméno píše jako Weichsel, neboli tak, jak druhdy psala se Visla. Hravost a puntičkářství si tu navzájem nediktují a neodporují.

Od obzoru k obzoru táhly se hráze Visly, a za dozoru komisaře pro regulační hráze, sídlícího v Marienwerderu, měly se vždy postavit vzdouvajícím se jarním přívalům a povodním na svatého Dominika. Běda, když v hrázi byly myši.

Ten, co tu vede pero, řídí důl a své jméno píše různě, na rozlehlé desce psacího stolu za pomoci sedmdesáti tří cigaretových nedopalků, vykouřeným to výtěžkem posledních dvou dnů, uspořádal tok Visly, před regulací a po ní: drobty tabáku a moučnatý popel značí řeku a její tři ústí; ohořelé zápalky jsou hrázemi a ukrocují ji.

Před mnoha a mnoha západy slunce: pan komisař pro regulační hráze přichází z kulmského kraje, kde v roce pětapadesátém u Kokotzka, na úrovni menonitského hřbitova, se protrhla hráz — ještě týdny nato visely ve větvích rakve —, on však, pěšky, na koni nebo v člunu, ve svém redingotu a nikdy bez lahvičky araku v široké kapse, on, Wilhelm Ehrental, jenž v antických, a přesto humorných verších byl napsal onu „Nad hrázemi rozjímající epištolu“, jež krátce poté co vyšla, s přátelským věnováním byla zaslána všem vrchním hrázním dozorcům, vesnickým starostům a menonitským kazatelům, on, výše uvedený, aby více už nebylo nutno jej uvádět, po proudu i proti proudu prohlíží veškeré kryty, proutěné hráze, výhony, zahání z hráze podsvinčata, protože podle řádu polní policie, paragrafu osm, z listopadu osmnáct set čtyřicet sedm je zakázáno, aby se jakékoliv živočišstvo, ať pernaté, ať kopytnaté, páslo na hrázích a rylo se v nich.

Na levé straně zapadalo slunce. Brauxel zlomí zápalku: druhé ústí Visly vzniklo bez pomoci kopáčů druhého února osmnáct set čtyřicet, když řeka, protože se nakupily ledy, pod Plehnendorfem protrhla kosu, spláchla dvě vesnice a umožnila založit dvě nové osady, rybářské vesnice Východní Neufähr a Západní Neufähr. My však, jakkoli hojný historkami, vesnickými klepy a neuvěřitelnými událostmi byl jeden i druhý Neufähr, máme hlavně co činit s vesnicemi na východ a na západ od prvého, i když nejmladšího ústí: Schiewenhorst a Nickelswalde byly nebo jsou vpravo a vlevo od průkopu Visly posledními vesnicemi, kde se provozuje přívoz; pět set metrů po proudu totiž dnes ještě otevřené moře mísí své vody s podílem soli nula celá osm desetin procenta se zhusta popelavě šedým, většinou pak jílově žlutým výtokem z Polské republiky prostírající se v dáli.

Zapřísahavá slova: „Visla je rozlehlý tok, ve vzpomínce stále širší a širší, vzdor mnohým písčinám splavný...“ mluví si Brauchsel pro sebe, na desce stolu, která je teď názornou deltou Visly, nechá zbytek mazací gumy pendlovat mezi zápalkovými hrázemi jako převozní prám, a ježto ranní směna již sfárala, ježto den hlasitě počíná vrabci, devítiletého Waltera Materna — přízvuk na předposlední slabice — postaví naproti zapadajícímu slunci na korunu nickelswaldské hráze; ten skřípá zuby.

Co se děje, když devítiletý mlynářský synek stojí na hrázi, dívá se na řeku, je vydán všanc zapadajícímu slunci a skřípá zuby proti větru? To má po babičce, která celých devět let nehybně seděla v křesle a hýbala toliko očními bulvami.

Související