„Co děláte pro to, abyste toho muže umlčeli?“ Tuto otázku položil roku 1959 významný newyorský rabín v dopise adresovaném Lize proti pomluvám a hanobení pod křídly B’nai B’rith tónem, v němž zazníval jasný požadavek, a rabín naznačil i řešení: „Středověcí Židé by si s ním poradili.“ Osobou odsouzenou ke krvavému trestu byl málo známý autor povídek, šestadvacetiletý Philip Roth. Když Roth vypráví o svém prvním střetu s veřejným míněním, má sklon vybavovat si sám sebe ještě mladšího, jako by se snažil naznačit, jak se cítil zranitelný, když ho starší Ligy pozvali, aby si s ním o problému pohovořili.

Ještě na střední škole se Roth chtěl stát advokátem, aby mohl právě pro tuto organizaci pracovat, chránit americké Židy před předpojatostí zákona a diskriminací – a přesně to vyprávěl dvěma jejím činitelům na obědě u Ratnerů, v židovské restauraci na Second Avenue, kde, jak s úsměvem vzpomíná, „měl číšník zásadně palec v polévce“. Zapůsobil jako seriózní mladý muž a oběd nakonec proběhl jako přátelské setkání. Liga mu pochopitelně nijak nemohla diktovat, co má psát, i kdyby se o to její členové chtěli pokusit, což nechtěli. („Spojené státy jsou přece svobodná země,“ podotkl vesele Roth, když o této záležitosti po desítkách let vyprávěl.)

KNIHA

Claudia Rothová Pierpontová

Roth zbavený pout – Autor a jeho dílo

2015, Mladá fronta, přeložil Jiří Hanuš, 448 stran, 369 korun

Během několika následujících let však hovořil o své práci na shromážděních sponzorovaných několika židovskými organizacemi, kde mohl svobodně obhajovat to, co rabínův další dopis, napsaný přímo jemu, stejně svobodně odsoudil jako „představy o Židech, jež v naší současnosti měly za následek vyvraždění šesti milionů“.

Jedna z Rothových povídek líčila třináctiletého žáka hebrejské školy, který vyhrožuje, že skočí ze střechy synagogy, pokud rabín, chlapcova matka a všichni shromáždění pod ním na ulici nepokleknou a neprohlásí, že věří v Ježíše Krista. Ovšem tato povídka, nazvaná „Obrácení Židů na křesťanskou víru“, rabína nerozhořčila. Byla tu další povídka nazvaná „Epstein“ o skoro šedesátiletém ženatém Židovi, jehož za krátké mimomanželské dobrodružství stihne odplata v podobě pokořující vyrážky a následně srdečního infarktu. Ani o ní se rabín nezmínil, třebaže jiný rabín podle New York Times údajně protestoval proti tomu, jak Roth vykreslil smilníka a další „pokřivené schizofrenické osobnosti“, jež jsou shodou okolností všechno Židé.

Vyskytovaly se však v Rothových povídkách nějaké výrazné postavy nežidovského původu? V tajemném podobenství „Fanatik Eli“ chtějí rozhořčení občané vypudit z města domov pro bezprizorní židovské děti z poválečné Evropy; nejsou to však protestanti, žijící zde po generace, ale čerstvě etablovaní židovští obyvatelé vilové čtvrti.

Právě ti na uprchlíky pohlížejí jako na nežádoucí, protože je uvádějí do trapných situací a ohrožují jejich nově získané postavení Američanů – a přesně takovou hrozbu viděli rabíni v Rothovi. Pravý zdroj hněvu rabínů vyšel v New Yorkeru v březnu 1959 a jmenoval se „Obránce víry“. Povídka byla působivě realistická a psychologicky komplexnější než ostatní Rothovy povídky. (Roth o ní dnes říká: „První dobrá věc, kterou jsem kdy napsal.“)

Odehrává se ve vojenském výcvikovém táboře v Missouri během posledních měsíců druhé světové války a sleduje mravní a citový vývoj čestného židovského seržanta – hrdiny, který se přednedávnem vrátil z bojů otupělý veškerou zkázou, již viděl. Jeden ze židovských nováčků z něj opakovaně vymámí úlevy na základě společného náboženského pouta. Rothovy hrdiny, hrdé na svou přináležitost k Americe, požadavek židovské soudržnosti vždycky znepokojuje: žák hebrejské školy v „Obrácení Židů na křesťanskou víru“ se poprvé dostane do nesnází, když se zeptá rabína, jak může „nazývat Židy ‚vyvoleným národem‘, když Deklarace nezávislosti tvrdí, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni“.

„Obránce víry“ se s tímto konfliktem loajality vyrovnává přímočaře: mladý voják, kterému se užuž podaří podfukem vyhnout nasazení na frontu, je v závěru potrestán seržantem, který mladého muže bez ohledu na soucit a na vzpomínky na domov, jež v něm vyvolal, nechá vystavit stejnému nebezpečí jako ostatní nováčky. Když se dvojice v závěru povídky střetne („Váš antisemitismus nezná hranic, že?“ křičí rozběsněný mladík), seržant mu vysvětlí, že se nestará o jednotlivce, ale „o nás o všechny“. Tuto víru jednoznačně obhajuje, aniž by ztrácel ze zřetele onu druhou víru, kterou kvůli této opustil.

Rozruch způsobila právě postava lišáckého, prolhaného devatenáctiletého židovského vojáka. Na čtenáře, které rozhořčil už samotný předpoklad, že by taková osoba mohla existovat, nezapůsobily ani Rothovy závěry, ani inteligence, s jakou seržant situaci zvládl, a už vůbec ne literární kvality povídky. Především však povídka vyšla v New Yorkeru, což bylo na celé záležitosti nejvýbušnější. Rothovy předchozí věci otiskovaly prestižní, ale málo čtené časopisy jako nově založený Paris Review a Commentary, čtený převážně mezi Židy, neboť ho po válce založil Americký židovský výbor. „Vaše povídka – v hebrejštině – publikovaná v izraelském časopisu nebo v novinách,“ psal rozkacený rabín Rothovi, „by byla posuzována výlučně z literárního hlediska.“

Avšak tady, v Americe, v časopisu široce uznávaném i jinou než židovskou společností, nepředstavovalo Rothovo tvůrčí úsilí nic menšího než „udavačství“. Rotha tato reakce upřímně zaskočila: z této strany ji nečekal. Vzpomíná si, že to ráno, kdy měl New Yorker vyjít, šel ze svého bytu na East Tenth Street ke stánku na Fourteenth Street „asi šestkrát“, než se časopis objevil na pultu, pak si ho odnesl domů a „četl ho znova a znova, a pak jsem ho četl pozpátku a pak jsem ho četl vzhůru nohama – nedokázal jsem ho dát z ruky“.

Za pár dnů začaly chodit dopisy a záhy jich byla taková záplava, že redakce nastylizovala odpověď, kterou pak rozesílala. Uveřejnění povídky v New Yorkeru znamenalo pro tento časopis určitý posun, protože dosud publikovali židovské povídky typu Pan Kaplan má třídu rád od Leo Rostena, povídky, kterým Roth říká „o milých Židech“. (Alfred Kazin začal svou první recenzi Rothova díla sdělením: „Před několika týdny mě při četbě New
Yorkeru nadzvedla ze židle povídka ‚Obránce víry‘ od Philipa Rotha.“) Ovšem mimo literární kruhy svědčila reakce o tom, jak mají Židé pouhých čtrnáct let po válce rozjitřené nervy – tu zkázu dosud nestačili mentálně zpracovat a slovo „holokaust“, vyjadřující její rozsah, se ještě neujalo – a jak mnoho z nich nedokáže přijmout Rothovo odhalení toho, co nazýval jejich „tajemstvím“: „že slabé stránky lidské povahy se také vyskytují u příslušníků naší menšiny“.

V květnu 1959, pouhé dva měsíce poté, co se na stáncích objevilo zmíněné číslo New Yorkeru, vyšlo Rothových pět povídek knižně společně s novelou Sbohem, město C. (Goodbye, Columbus). Roth později prohlásil, že v jistých kruzích považovali ten útlý svazek za „můj Mein Kampf“. Dosud nepublikovaná novela, která dala souboru jméno, ještě přiživila sílící obvinění z židovské sebenenávisti a z antisemitismu kvůli zpracování námětu, jež ho zároveň činilo neodolatelně komickým: život dělnických židovských vrstev v Newarku podaný výstižně jako estráda („Žije ve šmucu a já si nemám dělat starosti,“ trápí se teta Gladys) a především nemilosrdné karikování Židů z rekreačního klubu v nedalekých, avšak způsobem života na hony vzdálených Short Hills – poválečná smetánka z předměstí literaturou dosud neobjevená.

Po několika minutách jízdy autem z Newarku, kde teta Gladys a strýc Max tráví parné letní večery na lehátkách v uličce kousek od kontejnerů s odpadky a vděčně chytají každý závan chladného vánku, dorazí třiadvacetiletý Neil Klugman ke kropeným trávníkům, klimatizovaným pokojům a ulicím pojmenovaným po vysokých školách, na nichž studuje místní potomstvo. Neil, mírně zakřiknutý absolvent newarské pobočky Rutgers University a poněkud druholigový, třebaže zmoudřelý Gatsby, usiluje o dívku – studentku na Radcliffu jménem Brenda Patimkinová, toho času doma na prázdninách –, jejíž přitažlivost je nerozlučitelně propojena s bezstarostnou bohorovností plynoucí z dostatku peněz.

Roth žádným vědomým způsobem novelu nevztahoval k Fitzgeraldovu románu a Sbohem, město C. vzniklo spontánně – „s některými klady a se všemi nedostatky spontánnosti“, říká mi Roth dnes, kdy všechny nedostatky vidí až příliš zřetelně. Přesto měl v té době Velkého Gatsbyho skutečně v čerstvé paměti jako významné dílo. V polovině padesátých let při magisterském studiu absolvoval kurz o Americe ve dvacátých letech, v němž byl každému studentovi přidělen jeden rok, aby o tehdejším kulturním dění vypracoval zprávu. Roth si vylosoval 1925: „nejúžasnější rok,“ říká. „Fitzgeraldův Velký Gatsby, Manhattanská přestupní stanice Johna Dos Passose, založení New Yorkeru.“

Fitzgeraldův román ho zaujal svým „úhlem společenského pozorování“, tvrdí, ale první kritici viděli v B rendě Patimkinové pořádnou porci marnivé Daisy, když nemilosrdně soutěživá, a přece v bílém tenisovém úboru andělská Brenda drtí na kurtu kamarádku s falešným akcentem Katharine Hepburnové, zatímco Neil v měkkém letním soumraku netrpělivě čeká na jejich první schůzku. Brenda sice vděčí za svou krásu plastice nosu a za rodinné jmění Patimkinovým dřezům, vanám a umyvadlům vyráběným v chudinské čtvrti Newarku, to jí však neubírá na přitažlivosti. Pro Neila je ve stejné míře „královskou dcerou“, jako byla Daisy pro Gatsbyho – Roth jednoduše (třebaže nevědomky) převzal Fitzgeraldovo spojení.

Králova dcera je logicky princezna a Roth byl ze všech stran obviňován, že pomáhá vytvářet stereotyp americké židovské princezny. Tento výraz se ve skutečnosti vyskytl až o víc než deset let později počátkem sedmdesátých let a pravděpodobně vycházel spíš z přehnané karikatury domácnosti Patimkinových ve filmové verzi, kterou natočil režisér Larry Peerce.

Rothova novela je plná třídních a rasových narážek. Neil je bystrý a vzdělaný, ale má neperspektivní zaměstnání knihovníka a jedinou významnou osobou v jeho životě je kromě Brendy malý černoušek, který si pravidelně dochází prohlížet knížky o umění. Neil instinktivně chlapce chrání před rasismem svého kolegy i před hrozbou, že si jeho oblíbený svazek reprodukcí Gauguinova tahitského ráje vypůjčí protivný starý běloch. (Roth nestydatě míchá karty ve prospěch mladičkého obdivovatele Gauguina.) Přestože Rothův hrdina empaticky vnímá chudého černého chlapce hledícího na obrázky nedosažitelné krásy – Neil sám vidí Gauguinovy Tahiťanky prizmatem rodiny Patimkinových – a cítí podobnou spřízněnost i s černou služkou Patimkinových, je zjevné, že ani černoušek, ani služka Neilovy city neoplácejí. Je odkázán sám na sebe v nejistém a nevstřícném společenském prostoru, očarovaný zámožností Patimkinových, ale přesto dostatečně hrdý a rozzlobený, aby dostal chuť prohodit kámen sklem harvardské knihovny poté, co Brenda postavená před těžkou volbu, zda milenec, nebo rodiče, volí otcovu peněženku.

Související