RÁD BYCH SEM PSAL jenom to nejdůležitější. Potřeboval bych se rychle rozhodnout, jestli chci učit i příští rok. Nesmím zbytečně váhat, abych tam neuvíznul, jestliže to skutečně není pro mě. Bojím se to ale zase uspěchat. Když jsme na gymplu a na vejšce neustále debatovali o tom, co kdo bude dělat, stanovil jsem si tři základní věci, které musí jednou moje zaměstnání splňovat. Musí mě uživit, musí mě bavit a musí mít smysl. Chtěl bych se teď na chvíli uklidnit a co nejlíp promyslet, jestli to teď ve škole vůbec platí, a jestli ne, co s tím.

Lidé, na kterých mi záleží, rodiče, Veronika nebo třeba Jakub, mě povzbuzují, říkají, že jsem to ani pořádně nevyzkoušel, že když už jsem to vydržel skoro tři roky a pořád to aspoň nějak funguje, mělo by mi to připadat nadějné. A já nepřešlapuju pořád na jednom místě, zlepšuju se. Dokážu mluvit plynuleji, každou hodinu nějak zarámuju, a když se na něco zeptám, vidím na nich, že chápou, co po nich chci.

Dlouho jsem si ty největší problémy způsoboval sám, pokládal jsem šestnáctiletým klukům a holkám filosofické otázky, o kterých nikdy nemohli slyšet a které je ani trochu nemohly zajímat, a když jsem se pokoušel vysvětlit, jak chápu nějakou myšlenku já, zaplétal jsem se do toho, mluvil nesmyslně dlouho, sám jsem tomu přestával rozumět a jediné, co si z toho vzali oni, bylo, že si v tu chvíli nemusí psát. Začínali se ošívat, hledali si další zábavy, koukali z okna a já jsem pak začal nervóznět a za chvíli jsem na ně zakřičel, takže sice pochopili, že se nesmí učit na jiné předměty nebo si hrát pod lavicí s telefonem, ale zatvrdili se.

KNIHA

Martin Bořkovec

Vědomost

2015, Revolver Revue, 226 stran, 249 korun

Tohle se zlepšilo, snažím se ty hodiny držet od začátku v ruce, hlídat čas, měnit činnosti, zapojovat je a napomínat je klidněji, i když přísně, rozhodně. Není to ideální, pořád si na mě trochu dovolí, ale dá se to snést. Moc dalších povzbudivých věcí mě ale nenapadá.

Hlavní problém je asi v tom, že prostě nepoznám, jestli to vůbec k něčemu je. Studenti sami nic moc neřeknou, že si něco pamatují, mi nestačí, a ještě nevím, jak zjišťovat, jestli jim ty hodiny dávají něco navíc.

Přitom učit jsem šel hlavně proto, abych dělal něco smysluplného. Myslel jsem si, že mi přece jenom začnou trochu vadit peníze, dokázal jsem si představit, že mě v té práci nebude všechno bavit, ale ne že mě bude trápit její smyslupnost! Myslím, že i když by to nepřiznali, většina kolegů chce, aby toho studenti prostě co nejvíc věděli. Chápu proč, všechny gymply se snaží především dostat svoje žáky na vysoké školy, připravit je, aby uspěli v různých testech, podle toho vás každý poměřuje. Ale takhle už to prostě dělat nejde. Já jim nemůžu v literatuře říkat desítky jmen a pět děl k jednomu autorovi nebo vyjmenovávat postavy těch nejslavnějších textů, jenže v těch testech a pohovorech a kontrolách se to prostě pořád vyžaduje, i když vám všichni budou tvrdit, že musíte ty studenty hlavně přivést ke čtení, neotrávit jim velké autory, naučit je přemýšlet o tom, co čtou.

Kolikrát by se zdálo, že mám teda volnost, že si můžu vybírat, které autory a která díla s nimi budu rozebírat a jak dlouho, ale potom mi každou chvíli někdo zdůrazní, že zrovna tohle dílo nemůžou nevědět nebo že je ostuda, že zrovna tohohle autora znají studenti tak málo.

To ale není hlavní problém. Když ředitelka nedávno zjistila, že jsem v jedné třídě měsíc strávil africkou a asijskou literaturou, a zavolala si mě, nechala mě to vysvětlovat, jak dlouho jsem potřeboval. Tvářila se, že se jí líbí, jak se snažím, ale bylo jasné, že s tím především nechce mít starosti. Trpělivě, mateřsky mi říkala, že studenti musí nejdřív zvládnout to hlavní, ten základ a teprve potom že se může eventuálně přidat něco navíc, pro zajímavost. Potom v jednu chvíli řekla: „Nemůžeš ale učit autory, který nikdo nezná,“ takže jsem měl chuť zeptat se jí, čí je to chyba, a doma jsem si to i s touhle otázkou přehrával a potom jsem to všechno popisoval Veronice.

Ale to není ten hlavní problém, i když mě rozlaďuje, že z toho je vždycky takový podivný kompromis. Chci s nimi v hodinách dělat jenom to nejzajímavější a podívat se na to trochu blíž, ale zároveň se bojím nestihnout aspoň většinu toho, co bych měl probírat. Vlastně pořád jsem s látkou pozadu a něco pak musím úplně osekat. Ale mám dojem, že to by se časem zlepšilo, naučil bych se líp odhadovat, kolik čeho stihnu, věděl bych, co se dá vynechat nebo co se můžou doučit sami, a taky bych se třeba smířil s tím, že moji studenti nebudou prostě naplno bodovat v těch testech a že to musím vždycky nějak dobře okecat.

Jenže není tak úplně jasné, co je teda vlastně učit, jak je to učit a hlavně kvůli čemu. Na fakultě nám odborníci pedagogové říkali, že to máme dělat moderně, slyším to v nekončících nářcích i od těch studentů, nějak mlhavě nám to občas připomíná i ředitelka. Mám je rozdělovat do skupin a nechat je něco vytvářet nebo o něčem diskutovat, aby si sami na ty věci přišli, mám s nimi hrát hry na různé situace, pro které by psali proslovy, formulovali stížnosti, hledali si informace, aby mohli proti něčemu argumentovat, a samozřejmě mám pořád vymýšlet soutěže, kvízy nebo hádanky.

Nechci to shazovat a vyhýbat se tomu, ale co to přinese? Kvůli čemu to budeme dělat? Je sporné, jestli si tu látku budou potom líp pamatovat, jestli je to bude víc bavit, jestli je tím naučíme spolupráci nebo samostatnosti. Ale taky je to všechno vlastně hrozně prakticky zaměřené, orientovat se v textu, umět mluvit, hledat slova, najít si informace, umět je poskládat. Pořád se to vlastně nedělá nebo je to celé nedotažené, ale tahle praktičnost se vznáší ve vzduchu.

Netvrdím, že je to tak málo, ale měli by přece přijít na něco důležitějšího, hlubšího, posunout se, zlepšit se, ale v něčem podstatnějším než v práci s textem. Někdo by mi řekl, že když se naučí sami ty informace vyhledávat a smysluplně skládat k sobě, mluvit o nich, vysvětlovat je, vyzkoušet, prověřit, budou k něčemu hlubšímu teprve schopni dojít, ale nezdá se mi to, nevěřím, že se tím vším snažíme o něco zajímavého. Snažíme se, aby obstáli, aby nezapadli, neměli problémy. Netvrdím, že by nebylo dobře se snažit i o to, mimo jiné, ale nezajímá mě to, nepřitahuje.

Ale nejde o to, že bych nevěděl, co jiného se jim snažit ukázat, musel jsem o tom přemýšlet, ale postupně jsem si to dokázal formulovat, chtěl bych je dovést k tomu, aby chápali věci víc do hloubky, aby si dokázali uvědomit zajímavost nebo překvapivost některých věcí, ale vždycky narazím na to základní, že netuším jak. Pedagogické fakulty jsou plné docentů, kteří pořád zdůrazňují, že se v literatuře musí číst ukázky. I studenti pořád kritizují, jak se učí telefonní seznamy děl, že by se měly číst ukázky, že by se měla věnovat pozornost konkrétnímu textu, že by se mělo o něčem diskutovat, místo aby se do sešitů zapisovaly stručné obsahy děl a probíraly se životopisy dávno mrtvých umělců.

Jenže to už je přece jasný! U nás ve škole, kromě dvou tří kolegů, všichni prostě postupují tak, že přečtou ukázku a snaží se přimět studenty, aby se k ní vyjadřovali. Ale nářky na nemodernost a suchopárnost jsou pořád stejné. Může se samozřejmě číst nudná ukázka, můžou se pokládat nezajímavé otázky, ale čte se, snažíme se je rozpovídat, nechceme toho zdaleka tolik, kolik se toho vyžadovalo dřív.

Proč ty nářky aspoň neslábnou? Tohle musíte vysvětlit a ne mi radit, že jim mám číst. Všechno jsou to přece takový putovní stížnosti, všichni najednou vypadají dospěle a chytře, když jakoby odhalili, jak něco děláme špatně, když vědí, jak by se to mělo dělat, mají něco, co je trápí, a chápou, co se má o něčem říkat.

Když jsem asi po půl roce učení dal nejstarší třídě, kterou jsem v té době měl, přečíst do dvou týdnů delší povídku, neudělala to aspoň půlka. Na hodině jsem se na několik věcí zeptal, začali se vymlouvat a chvíli jsme se dohadovali. Několika klukům, kteří nevěděli nic, jsem dal za úkol něco o té povídce do příště napsat. Pak jsem si asi za dva měsíce prolistoval školní časopis a jeden z nich tam měl rozhořčenou úvahu o nesmyslnosti telefonních seznamů v literatuře, o nutnosti vlastní četby, o tom, jak jim máme dát prostor, jak se musí nad tím textem diskutovat a jak je musíme respektovat. Proložil to průhlednými narážkami na moje hodiny a poznámkou, že když už jim něco budeme dávat, mělo by se to dát číst.

Hlavním problémem asi totiž je, že mě ti studenti nějak zklamali. Samozřejmě ne všichni, ne úplně, ne ve všem, ale celkově z nich mám strašně nanicovatý pocit. Pořád se zdůrazňuje, že učitel musí dosáhnout toho, aby si ho studenti vážili, má to být nejlepší záruka toho, že ho budou poslouchat a brát vážně to, co jim říká. Proti tomu se samozřejmě nedá nic namítat, ale nikdy jsem ještě neslyšel, že si musí učitel vážit těch studentů. Asi to nemůžu vztahovat na malé děti, ale většině těch, které učím, je minimálně šestnáct. Očekával bych, že se s nimi bude možné na těch základních věcech domluvit, asi jsem věřil, že budou aspoň minimálně vyzrálí. Úplně slyším tu reakci: Jak jsi to mohl očekávat?

Já myslím nejsem naivní, neměl jsem žádné vysněné představy. Samozřejmě mi nevadí, že se chtějí bavit, že nechtějí nic dělat, že se předvádí, že jsou sprostí, že se dovedou všemu vysmívat. Většinu z toho jsem čekal, i když asi ne v takové míře. Nebo ne, vadí mi to, ale dokážu se přinutit, abych to nebral moc vážně a abych se snažil vidět něco důležitějšího, ale nenapadá mě, co potom vlastně zbývá. Asi jsem si představoval, že celý to otravný pozérství bude překrývat ty jejich osobnosti, které budu pomalu poznávat, a možná se špatně dívám, ale nic moc cennýho se mi prostě zahlédnout nedaří.

Musím se ale víc soustředit, pozérství jsem teď zmínil, protože se mi vybavila konkrétní skupina asi šesti kluků. Spousta z nich, možná většina s nějakým přetvařováním problém nemá. Něco je ale spojuje. Nejvíc mi asi vadí, že je máloco zajímá. Samozřejmě, jak to vím, neznám je, nebyli jsme jiný atd. Mohlo by se taky říct, že to jsou zrovna ty moje předměty, nebo taky že to nedělám dobře, protože je toho zajímá samozřejmě spousta, kdyby se otevřela taková debata, měli by všichni připravený kroužky a koníčky a knížky, na kterých by mi dokazovali, jak mají přeplněný volný čas, taky by si každý připravil nejmíň jednoho dobrého učitele, kterým by se oháněl jako důkazem, že chybu dělám já, protože oni nemají problém u toho jednoho dávat pozor, a dokonce se na hodiny těšit.

Možná mi chybí nějaká jiskra a nenapadají mě zábavné úkoly, kterými bych ty hodiny oživil, taky proto, že mě prostě moc nebaví provokovat je k soutěživosti nebo hravosti, není mi to příjemný, možná se soustředím na méně důležité věci a nechápu něco základního, bez čeho je nejde zaujmout trochu víc, ale to základní přece nemůže být nic jiného, než že vyberu co nejzajímavější téma, co nejzajímavěji o něm něco řeknu, budu se snažit srozumitelně a věrohodně ukázat, že se jich to týká, a co nejlíp se jich budu ptát, aby o tom museli přemýšlet a hlavně aby k tomu řekli něco sami.

Nejsem taky imbecil, abych jim neukazoval obrázky, nečetl ukázky, nevyhledával protichůdné názory, takže nějakou úroveň už ty hodiny prostě mají. Výklad nikdy nečtu z papíru, musí snad na mně vidět, že mi na tom záleží, že jsem nenašel nic důležitějšího, o čem s nimi mluvit. Určitě to někdo dělá mnohem líp, skoro u každé hodiny mě napadá, že se to dalo v něčem zlepšit, že jsem v nějakou chvíli mohl udělat něco jiného, často mě sice nenapadne co, ale chápu to. Tomu základnímu, podstatnému se to ale aspoň přibližuje, nejsem úplně mimo.

Jenže oni se dívají z okna, lakují si nehty, zívají a hlavně nějak přihlouple, nezúčastněně, přichcíple koukají skrz mě a zdi. Můžeme mluvit o přátelství, zmatku, pravdě, snech, cestování, korupci, odvaze normálních lidí ve zlomových historických obdobích a ti nejslušnější z nich pokrčí rameny a našpulí rty, že neví, ale snadno se z toho dá vyčíst, že to je podle nich k ničemu. Tohle se má vyřešit, až když je rozdělím do skupin nebo jim v dějepise vymyslím hry na předvádění historických osobností?

Související