Jurij Andruchovyč: Moskoviáda

Žiješ v sedmém patře, stěny pokoje jsi polepil kozáky a politiky první Západoukrajinské lidové republiky, z okna vidíš moskevské střechy a posmutnělé topolové aleje, Ostankinskou televizní věž nevidíš – je vidět z pokojů, které se nacházejí na druhé straně chodby, – ale její blízkost je cítit v každém okamžiku; věž vyzařuje cosi hodně uspávajícího, viry malátnosti a apatie, proto nejsi schopný se po ránu probudit, přecházíš z jednoho snu do druhého jako ze země do země. Se sebezapřením spíš nejčastěji do jedenácté, dokud Uzbek za stěnou nezapne na plné pecky kořeněnou orientální hudbu „adin palka dva struna“.

Bez zvláštní zloby proklínáš naše nešťastné dějiny, družbu národů a svazovou dohodu z dvaadvacátého a uvědomuješ si, že dál už se spát nedá. Tím spíš, že Žid za druhou stěnou se už vrátil z výpravy po obchodech, při níž už poněkolikáté nakoupil „punčocháče“ pro všechna kolena své početné starozákonní rodiny z Birobidžanu. Nyní s pocitem poctivě vykonané povinnosti usedá k psaní nových básní středověkým jazykem jidiš, a taky že je napíše – dopoledne celých sedm básní, odpoledne tři další. A všechny budou otištěny v časopise „Sovietisch Heimland“ jako živé svědectví ustavičné péče státu o rozvoj kultury malých národů.

Žid za stěnou ti živě a dotěrně připomíná, že bys taky měl něco dělat, ty zkurvysyne: nakupovat „punčochy“, psát básně. Místo toho ležíš v posteli a už poněkolikáté studuješ portrét diktátora Petruševyče, orientální hudba za zdí nabírá na vášnivosti a monotónnosti, teče jako voda v zavlažovacích kanálech, ostatně je to veliká výprava s velbloudy a slony, bavlníkové plantáže, blues pro konopnou mafii.

A ty, ukrajinský básníku Otto von F., fyzicky cítíš, jak tě hryžou výčitky svědomí, jak v tobě prožírají díry o stále větším průměru, a až jednou vyjdeš na chodbu ubytovny, budeš úplně průsvitný, děravý a žádnému Kalmykovi nebudeš stát ani za pozdrav.

Ale nedá se nic dělat. Tvé básně nejspíš zůstaly v atmosférických vrstvách Ukrajiny, moskevská atmosféra byla, jak se ukázalo, pro jejich slavičí rozlet příliš těsná.

Po chodbě už nějakou dobu šmejdí zdejší postavičky, všechno to vlastně jsou spisovatelé, dokonce ze „všech koutů“ Sovětského svazu, ale spíš než literární tvůrce připomínají literární postavy. Přičemž postavy z literatury grafomanské, ukuchtěné podle nudných receptů velké realistické tradice.

Rozeznáváš jejich spisovatelské hlasy. Každý z nich je, dle charakteristik z míst předchozího působení, „obdařen svým vlastním nezaměnitelným hlasem, který se nedá jen tak splést“. Tyto nezaměnitelné hlasy z chodby cosi jeden druhému říkají, kříží se, mísí se, souloží, oznamují, že se vaří voda v konvici, prozpěvují si „kdyžmužseženousnídá“, citují Vysockého (Žvaneckého), zvou kohosi na snídani, sdělují, že poběhlice z dálkového studia (třetí patro, pokoj 303) přenocovala dnes v sedm set dvacet sedmičce, a tak dále.

V nerozlučné dialektické jednotě s hlasy přebývají zápachy: buket kolejního odpadkového koše, natráveného alkoholu a spermatu. Pánve syčí, kýbly rachotí, klíče chrastí, dveře práskají, protože dneska je koneckonců sobota, přednášky nejsou a žádný parchant mě dnes nedonutí dělat něco, co nebudu sám chtít. A ať jdou všichni někam.

Postupně vplouváš do reality a vybaví se ti, že teplá voda nemusí téct, že poběhlice z třísettrojky přenocovala nikoliv v sedm set dvacet sedmičce, jak někdo chybně oznámil na chodbě, nýbrž v sedm set dvacet devítce, že někdo z Čečenců (a nejspíš všichni společně) dal včera ve výtahu nakládačku sportovnímu vedoucímu Jašovi, že ruský básník Ježevikin, který bydlí v křídle naproti, včera již popáté vystoupil v televizi, kde devětkrát použil slovo „duchovnost“ a osmkrát si hřbetem ruky otřel z čela krůpěje kocovinového potu, že bys měl zavolat domů, že v úterý začne zasedání Nejvyššího sovětu, že ukrajinský překlad „Sonetů Orfeovi“ je asi nejpřesnější z těch, které znáš, že druhý rok tvé moskevské biografie se chýlí ke konci a ty jsi ještě nenavštívil pivnici na Fonvizinově; nakonec se, aniž bys ovšem přestal myslet na všechny ty nikterak spolu nesouvisející věci a na spoustu dalších věcí nijak nesouvisejících s těmi předcházejícími, zvedneš, chvíli jen v trenkách chodíš po pokoji, oknem zhodnotíš pořád stejný nevábný výhled se stále týmiž topoly a těžkými tmavými dešťovými mraky, donutíš se k posilovacím cvikům – raz, dva – dokud tě nezačnou bolet svaly, jako kdyby v tom spočívalo poslední ospravedlnění tebe a Moskvy, a co víc, tvé existence na tomto světě. Existence mimochodem dosti mizerné, kterou by mohl Někdo Nad Námi plně ignorovat, nebýt několika povedených řádků v několika spíše nepovedených básních, což je pochopitelně pro velkou národní věc málo. 

Zde máme některé ze zmíněných postav. Jejich hlasy tě ráno tak rozčílily, že s nimi teď můžeš zúčtovat, Otto von F. Zpodobni je tak kousavě, jak jen to půjde, kamaráde.

Ale prosím. Dvě ženy, dvě květiny ze zapadlých provinčních krajů Velkoruska. Dvě poetky, neboli básnířky, ne, promiňte, dva básníci, protože teď je v jejich kruzích módní opakovat spolu s Cvetajevovou-Achmatovovou (Gorenkovou?), že slovo „básník“ nemá ženský rod, pročež si já, starý zvrhlík, představuji celý tenhle babinec s pořádnými penisy a hlavně varlaty na příslušných místech.

Ale o to tady neběží. Máme tu dvě ženy ze stejně zapadlých a Moskvě vzdálených Rusí. Dvě hrdličky-žežuličky, jedné z nich je něco přes čtyřicet, druhé ještě čtyřicet není. Jedna z nich je vdaná, druhá ne, ale už jsem zapomněl, která je která.

Expozici bychom měli. Následuje rozvoj dějové linie. Obětovaly na oltář toho nenasytného boha příliš mnoho. Obě se sem půl života toužily dostat. Dostat se do Moskvy! Na celé dva roky! Dostat se do Moskvy, kde si tě bezpochyby všimnou a vyzdvihnou na piedestal! Dostat se do Moskvy, aby zde setrvaly navěky! Nechat se zde pohřbít (zpopelnit!). Dostat se do Moskvy, kde je generálů, tajemníků, cizinců, patriotů a senzibilů jak nasráno! A hlavně – ta spousta banánů!

Takový sen přichází spolu s pohlavním dospíváním. A jeho imperativ doprovází člověka po celý život. Kvůli němu stálo za to projít všechny kruhy pekla všech zasranejch zapadákovů. Intrikovat. Telefonovat. Připravovat pohoštění. Spát s impotenty.

Po mnoha letech porážek a beznaděje se to konečně splnilo. Je to tady! Obě přijíždějí téměř současně. Nezávisle na sobě projely pořádný kus ruské roviny. Seznamují se beze stínu neupřímnosti, skutečně je moc těší, jsou přece spřízněny štěstěnou.

Již z prvních narážek vycházejí najevo jejich společné záliby: Jesenin, nikoliv Pasternak, Rubcov, nikoliv Brodskij, polyesterové šaty à la Móda pro mladé, zepředu a na zádech – ozdobné „sámečky“, ve švech „sámečků“ jsou zepředu umístěny kapsy na zip, na zádech je zpětný záhyb, to vše doplňuje pásek. Ještě týž den jdou spolu ve sladce mámivé předtuše bezvýhradných změn k lepšímu k Puškinovi, aby zde položily květiny, jen tak, samy od sebe. Protože obě mají rády Puškina, dokonce ho považují za největšího ruského básníka, za svého učitele. Puškin si zamyšleně prohlíží špičky svých bot.

Dole pod ním chlapi v šedivých uniformách a černých baretech řežou hlava nehlava hlouček vlasatých zednářů, kteří si říkají „demokratický svaz“. Pobouřené provinční příznivkyně Puškina se jedou ubytovat na kolej.

Správce, jak se ukáže, je poněkud přičmoudlý, sice Dagestánec, avšak ještě docela mladý: fyzicky dobře vyvinutý, má široká ramena, jeho hruď je bezpochyby pokryta bujným ochlupením, čtyřiatřicet let, stihne na každou mrknout tak, aby si toho ta druhá nevšimla, zuby rovné, oči hnědé, Ramazanov Murtaza, nebo možná úplně naopak, Murtazajev Ramazan.

Ramazan (Murtaza?) nabízí na výběr pokoje v sedmém patře. Kterýkoliv může být jejich. Je zde pokoj s výhledem na tržnici s vodkou nebo s výhledem na zeleninový trh. S parketovou podlahou nového typu. S rozbitým oknem. Nebo blízko toalety. Každý pokoj je svým způsobem lákavý.

Ale je zde varianta, na kterou obě dvě přikývnou bez zaváhání. Je to takzvaná „společná buňka“, dva sousedící pokoje oddělené od zbytku světa sdílenou předsíní. Dokonalé! A tak se ubytují a okamžitě zvou jedna druhou na čaj. A mluví do pozdní noci o Puškinovi, o Jelcinovi, zpaměti si recitují vlastní básně, vyměňují si pochvaly a následně vlastní sbírky, vydané v okresních vydavatelstvích na ušetřeném papíře. Vše probíhá bez jediné narážky na lesbickou lásku.

Tak jsme dospěli ke kulminaci.

A rozuzlení? Každá z nich si čím dál víc uvědomuje, jaké fatální hlouposti se dopustila. „Společná buňka“ se ukázala být pastí. Pastí na blbé krávy, které se bůhvíproč zatoulaly do tohohle bordelu. Jejich největší neštěstí spočívá v tom, že ještě nedorostly k možnosti skupinového milování. Proto se jim stále nedaří svést žádného generála, ba ani Dagestánce. Jednoduše se navzájem omezují, žijí docela jako v klášteře, potichu zuří a skřípějí zuby, zatímco někdejší nefalšované sympatie se mění ve stěží skrývanou černou a bezednou nenávist, která je den ode dne patrnější.