Všechno, co se stalo, začalo už za první světové války. Byli jsme z chudé, selské rodiny z Ostředka u Benešova — tatínek na to byl hrozně hrdý, protože se tam narodil také velký český básník Svatopluk Čech, a tatínek to vždycky zdůrazňoval. On studoval na technice, a když vypukla válka, šel na frontu s jedním kamarádem z Ostředka. Byli úplně nerozluční a tatínek říkal: „My jsme se dělili o všechno, a tak jsme se taky podělili o ten šrapnel.“ Někde blízko Skopje v budoucí Jugoslávii byli oba těžce raněni, můj tatínek zvlášť těžce.

Tatínek říkal, že po tom výbuchu ztratil vědomí a najednou se probudil v takový strašně tmavý komoře, nad ním se skláněl velikej černej plnovous a ptal se: „Religion?“ Tehdy se stejně jako potom v koncentrácích vyvinulo takové zvláštní esperanto, kterým se všichni domluvili, ačkoliv každý měl jinou mateřskou řeč. A tatínek říká: „Žid.“

Tak on se sebral a zmizel a tatínek zase upadl do mrákot, a když se probral, skláněl se nad ním jinej plnovous, bílej. A ten říká: „Ty seš žid, tak se pomodli.“ Můj tatínek byl v té době volnomyšlenkář a na náboženství moc nedal, ale uměl tu kratičkou hebrejskou modlitbu, kterou umí každej — Šema Jisrael, Adonai eloheinu, Adonai echad. Tak to odříkal, tamten se jaksi pochvalně zatvářil a odešel.

KNIHA

Heda Kovályová Margoliová: Hitler, Stalin a já

(Z rozhovoru s dokumentaristkou Helenou Třeštíkovou v srpnu 2000 k vydání připravil Ivan Margolius)

2015, Mladá fronta, 232 stran, 229 korun

Jeho kamarád Vašek ležel ve stejnou dobu v jiný takový komoře v jiným domečku. I nad ním se skláněl černý plnovous a ptal se ho na náboženství a on řekl: „Katolík.“ Za chvilku přišel muž bez plnovousu, hladce oholený, a povídá: „Umíš říct Otčenáš?“ A on odříkal Otčenáš a zase usnul.

Ti dva muslimové a ten pan farář a ten rabín se starali o tyhle dva raněné vojáky. Když hledali dezertéry a přišly šťáry, tak je schovávali, a nakonec je dostali do tak dobré formy, že se spolu vydali zpátky pěšky do Prahy. Můj tatínek měl ale do smrti chromou ruku.

První světová válka byla strašná, vojáci bojovali v příšerných poměrech, nebyli pořádně vyzbrojení a vůbec nevěděli, za co bojujou, to pro ně byla úplná záhada. Maminka mi ale ukazovala, že jí tatínek od toho pana domácího přinesl takové červené vyšívané turecké pantoflíčky se zobci, které si schovávala celý život, a na tom je krásně vidět, jak lidi měli navzájem pochopení a chtěli si vypomáhat, a bylo jedno, jaká byli národnost nebo náboženství. Tehdy měli lidé tolik lidského soucítění — a to je něco, co zemřelo s první světovou válkou.

Moje maminka byla od Prahy, narodila se v Suchdole. Říkala mi, že tenkrát nebyly noviny, ale když někdo přijel z Prahy, která byla tehdy ještě dost daleko, tak přinesl různé novinky, co se děje ve světě. To mi vykládala v Lodži, v ghettu. Maminka říkala, jak někdo přišel a povídá: „Zabili někoho, stala se vražda.“ A lidi stáli na návsi a říkali: „Slyšeli jste to? Zabili člověka...“ To byla ohromná, strašlivá věc. Zabili člověka. A to se potom hodně změnilo.

Musíme chápat, co to všechno znamenalo a jaké ohromné zvraty čekaly generaci lidí, kteří dospívali za první světové války. Po ní to tady bylo všechno velmi těžké, ale lidi se z toho rychle dostali a první republika byla skutečně vynikající stát. Za těch dvacet let její existence vyrostla opravdu skvělá, hrdá společnost, která tady u nás ani dnes pořád ještě není. Lidé, kteří rádi pracovali a byli hrdí na to, co dokážou.

Když tatínek přišel z války, byl ještě jaksi invalidní a měl zdravotní problémy. Setkal se ale s jedním velice chytrým pánem, který měl nějaký kapitál, a s druhým chytrým pánem, který byl vyučený kovář a vyznal se skvěle v práci s kovy, a ti tři začali takový malý podnik. Když už jsem měla rozum a věděla, co se okolo děje, to mi bylo takových deset let, tak už ve Vršovicích stála velikánská továrna Waldes Koh-i-noor, která zaměstnávala spoustu lidí. Hlavní majitel byl Jindřich Waldes, velký přítel umění a dobrý člověk.

Název podniku si vymysleli podle slavného diamantu Koh-i-noor. Začínali s velmi malou dílnou, ale za první republiky tu byla krásná společnost, a když byli lidi šikovný a pracovitý a měli trochu kliku, mohli se dostat do dobré situace a dávat dalším lidem příležitost k práci. To bylo velice dobré, ale všecko to šlo do háje. Ta fabrika ještě stojí, ale já se tam nechodím dívat moc ráda.

Oni vyráběli všechny možné malé kovové věci jako knoflíky, spony, patentky a zipy. Já to nesledovala, ale bylo to zajímavé, protože to byly nové vynálezy, které zjednodušovaly každodenní život. Jejich reklamu, na které je dívka, která má v jednom oku patentku a drží ji jako monokl, navrhl František Kupka, dobrý přítel pana Waldese. Byla jsem ještě malá holka a pamatuju si, že když k nám přišel na návštěvu, učil mě maloval a kreslit, radil mi, jak mám držet tužku a jak musím kreslit i ramenem. Kupka byl výbornej člověk.

Tenkrát se lidi hezky oblíkali, snažili se vypadat pěkně, samosebou. Kdyby tahle republika bejvala vydržela, mohla být velice dobrá, prosperující, protože tehdy měli lidi ještě docela jinou morálku než dnes, oni byli hrdí na to, co dělali a jak dobře pracovali, to byla pýcha a veliké sebevědomí, a to samozřejmě všecko pomáhá. Oni si řekli: „My to dokážeme.“ A tak se do toho pustili a bylo. Iniciativa a volné myšlení.

Můj táta byl strašnej vlastenec. Ohromně si vážil Masaryka, pořád nám vykládal o Čapkovi, Werfelovi, Kafkovi, Brodovi a těchhle lidech z literatury, z nichž některé taky znal. Nikdy jsem nemohla po chopit, že bychom měli mít nějaké jiné problémy nebo nějaký jiný život než všechny ty moje kamarádky ze školy.

Jistě to byla chyba, protože když člověk ví, že trpí pro něco, pro nějaké přesvědčení, tak to lépe snáší. Pro nás to pak byla rána, svět se mi obrátil vzhůru nohama. Najednou jsme byli špatní. Proč, co jsme udělali? Ale já ani nechci chápat tyhle lidi, chci si uchovat vědomí, že to je prostě úchylnost a že se to snad nemůže opakovat, ačkoliv všechno samozřejmě záleží na tom, jaká tady bude situace dál.

Když přišel Hitler, Němci obsadili továrnu a pana Waldese odvedli na Pankrác. Můj tatínek okamžitě našel nějakou paní, která měla okna na pankrácký dvůr a mohla se tam dívat. Hlásila, že když Waldese vodili na procházku na dvůr, tak se s těmi nacisty strašně pral.

Jeho rodina už byla v Americe, ale on právě tak jako můj tatínek prohlásil, že před nějakým frajtrem nebude utíkat a že tu zůstane. Ona také celá továrna závisela na vedení, a kdyby odešli, dělníci by přeci nevěděli, co dělat, a všechno by se to zhroutilo. Takže Waldes i můj tatínek tu zůstali, ale Waldesovy děti a jeho příbuzní z Ameriky, kde měla továrna filiálku, se ho snažili dostat ven. Přes nějaké právníky nabízeli Němcům ohromné sumy peněz, aby ho propustili z vězení a dovolili mu odjet za rodinou. To se nakonec stalo a Němci ho odvezli — bylo domluveno, že ho zavezou někam do Francie, odkud vypluje loď do Ameriky a odveze ho do New Yorku. Tehdy se ještě nelítalo, tehdy se všecko dělalo lodí.

Všechno se domluvilo a bylo to tak dramaticky zařízené, že Němci přivedou Waldese a Američani budou stát proti nim a zeptají se: „Jste Jindřich Waldes?“ A když odpoví, že ano, tak předají Němcům peníze. Bylo to jako v nějakém filmu. Načež se to stalo, Němci ho předali Američanům, ti ho dovedli na loď a třetí den nato Waldes zemřel. Byl úplně zdravý, velice silný člověk. Vysvětlovalo se to tím, že než ho Němci propustili, dali mu nějakou injekci, postarali se, aby nemohl nic vypovídat. A to byl konec.

Tatínek ještě nějaký čas do továrny chodil — oni ji hned převzali Němci, ale můj tatínek tam musel ještě nějaký čas být, aby udržel pořádek. Můj táta byl strašně pracovitej člověk a maminka se pořád zlobila, že se málo věnuje rodině, ale on byl strašně hodnej, byli to strašně dobrý lidi.

Dodnes je pro mě hrozné pomyšlení, že z rodiny takových dobrých lidí jsem já jediná přežila. Ničím dobrým jsem se nevyznamenávala, byla jsem úplně obyčejná holka, moji rodiče byli takový výjimeční lidé a museli tak bídně zahynout a já jsem tady. Když jsem se vrátila z koncentráku, na Vinohradech, kde jsme bydleli, mě každou chvilku někdo potkal a lidi plakali a říkali: „Vaše maminka mně tenkrát tak pomohla, když jsme potřebovali.“ Potom přišla nějaká dívka: „Vaši rodiče mi dali peníze a já jsem za ně vystudovala, zaplatili mi školné.“ Tatínek dal třeba nějakému ústavu pro choré děti filmové promítačky, aby si mohli promítat, pomáhali jim učit se na takových vymoženostech. Všichni mi vykládali, co dobrého pro ně moji rodiče udělali a jak je měli rádi.

Související