Je dnes literatura jen jednou z řady forem zábavy vedle televize a „sjíždění“ internetu? Bereme dnes s sebou knihu do kavárny jen proto, abychom vypadali dostatečně hipstersky? Nebo je literatura ze své podstaty něčím víc? Měla by být? - Nejlepší literární díla říkají: Toto jsi ty. Ale jedním dechem také: Musíš změnit svůj život!

Takto moudře to postřehl už filozof Hans Georg Gadamer. Jako čtenář soudobé beletrie rád dosvědčuji, že tuto fascinující moc neztratila literatura ani dnes. Zároveň tato moc – stejně jako v minulosti – znamená pro literaturu a především pro její autory nemalý závazek a zodpovědnost.

Poezie a barbarství

Ve věci zodpovědnosti spisovatele za vliv literatury na jednotlivce i společnost byla literární kritika vždy velmi ostražitá, někdy až příliš přísná. A to zejména v zlomových okamžicích moderních dějin. „Pokládám prostě dnes za lidské mrzáctví, za lidskou necelost a neúplnost spisovatelovu, kdyby nežil politicky […] nesmí se dnes vyhýbati stranám politickým, musí vstoupiti v jednu z nich. […] pokládám účast v politické straně a v její práci za důležitou mravní kázeň i pro spisovatelovu tvorbu literární a uměleckou.“ – napsal brzy po první světové válce F. X. Šalda.

„Psát po Osvětimi lyriku je barbarství.“ - napsal Theodor Adorno v roce 1949. Následovali mnohaleté diskuse a polemiky nad tímto výrokem, během nichž sám Adorno tento výrok upravoval, později i tlumil, především však specifikovat. Vypovídající mi připadá zejména varianta, kterou formuloval v roce 1962: „Větu psát po Osvětimi lyriku je barbarství, nemohu zmírnit. Je tu negativně vysloven impuls, jenž oduševňuje angažované básnictví.“ Tedy - lyrika není nemožná, ale dějinná traumata či aktuální pošlapávání lidskosti ji k něčemu zavazují. Minimálně k tomu, že lyrickou báseň nelze vytvářet s podobnou lehkomyslností, s níž vznikají škromachovská selfíčka: v popředí „já“ + v pozadí atraktivní prostředí či událost a dál už nic.

Otázku, jak napsat báseň tak, aby věděla o mrtvých na Ukrajině, o zaživa upálených či podřezaných zajatcích islamistů, o milionu lidí žijících na hraně chudoby v této zemi nebo o lecčem jiném a nesklouznout komentářové tezovitosti, ale naopak poodhalit řečovou podstatu těchto zvěrstev a nespravedlností - na tuto otázku musí odpovědět sami básníci. Do barbarství ovšem vstoupí pokaždé tehdy, když se jí záměrně vyhnou s výmluvou na takzvanou autonomii poezie.

Poezie je i dnes barbarská ve chvíli, kdy se začíná tvářit, že není součástí řeči své doby. - Nebyla by její součástí za jediného předpokladu: kdyby byla psána, ale nebyla publikována. Kdokoli vstupuje do veřejné rozpravy, je spoluodpovědný za její podobu a úroveň. I básníci jsou spoluodpovědní za řeč našich islamofobů, rusofobů, nácků, bulvárních lhářů, za egomanské řeči politiků atd.

Vymlouvat se na autonomii je tak jako tak málo platné - zmíněné selfíčkové „já“ je při běžném, nevědeckém čtení pokaždé hodnoceno jak esteticky tak i eticky. Jako model chování reprezentovaný jako norma nebo objekt ironie. Ne jako abstraktní lyrický subjekt, ale jako člověk.

Intelektuál v síti

Šalda i Adorno formulovali své morálně vyhrocené teze v těsném kontaktu s válečnou zkušeností. Poslední válka, kterou tato země a tato literatura prošla, byla válka studená. Když pro nás v roce 1989 skončila, žádné morální vzepětí kritiky ani literatury nenastalo. Právě naopak. V oblasti sociálního života literatury převážil názor, nejzřetelněji formulovaný postmodernistou Jiřím Kratochvilem, že „není nic navzájem si vzdálenějšího než politika a literatura“.

Postmoderna přinášející s sebou relativizaci hodnot a rolí a jdoucí ruku v ruce s globalizací pohřbila spolu s velkými vyprávěními také figuru angažovaného intelektuála, toho hrdiny moderní doby, který disponuje odbornými a morálními kvalitami a nabízí v rámci společenské debaty svůj expertní hlas. Můžeme se samozřejmě pokoušet tohoto mrtvého oživit, ale obávám se, že v tom nedosáhneme velkých úspěchů. V agresivním mediálním prostředí a ve světě, jehož dílčí problém je zároveň problémem celoplanetárním, jako by pro tento model výrazného individuálního hlasu nezbývalo místo.

V roce 1988 tuto situaci trefně ilustroval Hans Magnus Enzensberger těmito větami: „Ztratili jsme Heinricha Bölla. Ale za to máme Amnesty International a Greenpeace.“

Jestliže se zhoršují podmínky pro budování silných pozic pro individuální intelektuální autority, je zcela správné klást větší důvěru a také větší nároky na organizace, které roli těchto kritických intelektuálů snad mohou převzít. Cestou tedy může být zapojování těchto individualit do sítí, jejichž prostřednictvím budou moci promlouvat kolektivně. Proto vítám, že vznikla nová spisovatelská organizace, která doufám hned tak neupadne do defétismu a nezmění se ve spolek přátel literatury mající jako hlavní cíl scházet se a ujišťovat se o svém spisovatelství.

Zároveň pro mě zůstává nejasné, proč Asociace spisovatelů tuto síť napíná na relativně úzkém prostoru, který představují prozaici a básníci a vně své sítě nechává dramatiky, esejisty, editory, kritiky a všechny další, kteří se profesionálně na životě literatury podílejí. Literatura nejsou pouze texty a jejich autoři, ale celý poměrně složitý komunikační proces, který napsáním literárního textu pouze začíná. Toto textostředné pojetí literatury považuji za neudržitelné, za reziduum guttenbergovské galaxie, kterou jsme ovšem už opustili – abychom se rychle zabydleli v galaxii zuckerbergovské. Literaturu je podle mého soudu potřeba prezentovat jako komplexní kontra-diskurs, jehož jednotlivé segmenty se doplňují, byť jsou třeba i ve vzájemných napětích a příležitostných konfliktech; jako kontra-diskurs stojící a priori v opozici vůči jakékoli formě mocenského zneužívání řeči a jdoucí příkladem vlastní sebereflexivností a sebekritičností.

V guttenbergovské galaxii bylo ještě možné, aby jeden konkrétní text jednoho vynikajícího autora zazářil jako hvězda, za jejímž světlem se ostatní vydají. Zuckerbergovská galaxie je přesvětlená, každý v ní můžeme mít své malé veřejné světýlko facebookového profilu, blogu apod. - jednotlivá silná světla jsou v tomto kontextu těžko viditelná...

Vpád barbarů

A jsou v ní také světla falešná. V zájmu odstranění elitářství těch, kteří tvoří a publikují, byl digitálními médii doširoka otevřen prostor pro ty, kteří tvoří, chtějí publikovat, ale nemají k tomu třeba ani nepatrnou kompetenci – tedy to, že jazyk literatury má určitá pravidla, konvence, hodnotové rámce apod. – Jedna z takovýchto facebookových stránek se řídí heslem „Veršem nic nezkazíš“. To je ovšem fatální omyl. Veršem něco zkazíš - minimálně jím můžeš zkazit poezii.

Jistě, jedním veršem ne. Ale když je ve veřejném oběhu takových pseudobásnických veršů, resp. básní statisíce, nebo spíš miliony (od konce devadesátých let, kdy začaly amatérské literární weby v Čechách fungovat), reálně hrozí, že pojem poezie, resp. současná poezie bude přeznačen ve smyslu tohoto amatérského diskursu. A že se tak děje, můžeme sledovat např. na nedávno spuštěné aplikaci Poetizer, která je určena amatérským básníků, ale masová média včetně České televize věnují tomuto projektu pozornost, jako by se jednalo o projev současné poezie, nebo dokonce o akci, která jí má pomoci neřkuli zachránit. – To je pro změnu barbarství, kterého se svět dopouští na současné poezii.

Zatím jsem nezaznamenal, že by se proti této relativně masivní reklamní kampani nějak hlasitě postavili básníci, kteří podobu současné poezie skutečně spoluutváří. Nezaznamenal jsem ani kritickou reakci na akce nazývané guerilla poetring - z nichž masová média rovněž vytvářejí domnělý projev současné poezie. V tomto případě se navíc nefalšuje pouze pojem „poezie“, ale také alternativní forma básnické subverzivity, kterou guerilla poetry jinde v Evropě a v zámoří představuje. V Čechách jsme z ní udělali líbeznou pitomost pro literární amatéry.

Očekával bych, že obrana pojmů, ze kterých je identita literatury utkána, se stane jedním z prvních témat nově se utvářející spisovatelské kolektivity. Protože pokud se podaří desetitisícům amatérských autorů prosadit pojetí poezie jako neškodné volnočasové aktivity, ztratí otázky po společenské roli spisovatelů, které si klade tento sjezd, jakoukoli relevanci.

Ale Poetizer natož Guerilla poetring za nějaký protest vlastně ani nestojí. Mělo by být spíše evidentní – a to i novinářům působícím v masmédiích – že současná poezie, to je přeci hlavně těch deset skvělých básníků-intelektuálů, kteří se umí brilantně vyjádřit veršem, mají široký přehled o aktuálním dění v kultuře a politice, zároveň se co chvíli spravedlivě naštvou na stránkách tisku – a samozřejmě jsou „zasíťovaní“ v Asociaci spisovatelů. Marně těch deset skvělých hledám.

Literatura jako komunikace, obchodní vztah a nepolitická politika

Literatura by měla být především komunikací. Může být ovšem také zredukována na obchodní vztah. Vztah, ve kterém ten, kdo publikuje, dostává neviditelné symbolické peníze a o nic dalšího než domnělou prestiž či sebeuspokojení se nezajímá. O to jde publikujícím amatérům. Ale může o to jít i rádoby profesionálům sdruženým v profesní spisovatelské organizaci. Přeji Asociaci spisovatelů, aby zůstala vně světa těchto symbolických peněz pochybné hodnoty. Přeji jí zároveň, by se jí týkal co nejvíce svět peněz reálných.

Ale než začne žádat o finance a dům, měla by se začít zajímat o ty, kteří řeší finanční otázky v poněkud jiných řádech a souvislostech. O milion lidí, kteří v této zemi žijí na hranici chudoby, a řeší diametrálně odlišné otázky, než jak rozpoznat velký román nebo kdo měl a kdo neměl být v ročence nejlepších básní. Jinak kdejaký buran bude moci vytvářet umělé animozity mezi do sebe zahleděným intelektuálským městem a prakticky uvažujícím pracujícím venkovem.

K čemu dnes vyzvat básníky a prozaiky? Aby vstupovali do politických stran, jak si přál F. X. Šalda v roce 1919? Proč ne? Bohatě by ovšem stačilo, kdyby se vrátili k myšlence masarykovské a havlovské nepolitické politiky jako aktivního veřejného působení pro kultivaci kulturní a vzdělanostní úrovně společnosti. Aby se pokoušeli o vytváření demokratických alternativ k pseudostranickým „alternativám“ v podobě podnikatelských předvolebních projektů – byť by taková alternativa měla třeba jen formu práce na veřejném mínění. A především, aby se nenechali zahnat do pražské kavárny nebo do jiných trapných metafor. Buďte básníky dolních 10 000 000! Zaslouží si Vaši přízeň mnohem víc, než přízeň aligátora.

Tento text byl přednesen jako řečnický příspěvek na Sjezdu spisovatelů 2015.

Související