Nedávno si koupil dům v ulici Úvoz na Hradčanech. Za ranního rozbřesku nechává pootevřeným oknem proniknout zpěv ptáků ze Strahovských zahrad. Bezděčně pozoruje probouzející se Prahu tam dole, potom se zvedá a jde posnídat do zimní zahrady ve dvoře. Má jedinou starost: svůj příští román; svůj další příběh. Kdo že to je: přece bohatý spisovatel – všemi vážený a ctěný.

Jeho chudý protějšek právě doklopýtal do zatuchlé garsonky ve vzdálených Vršovicích. Tolik piv vypít nechtěl. Ale po třetím, kdy už bylo jasné, že nebude mít na zaplacení, se našel dobrý přítel. Vždycky se naštěstí někdo najde a žít se dá i ze dne na den. Hlavně že má doma trochu kávy. Jen co se vzpamatuje, sedne k psaní – on – chudý spisovatel, rovněž mnohými vážený a ctěný.

Oba tyto příklady jsou pochopitelně jen modelové. Hodnocení většinové společnosti pak jednoduché: Jediné, co ty dva dělí, je úspěch. Bohatství je jeho měřítkem. Chudoba pak neúspěchem, anebo svobodnou volbou podivínů.

Ale co jestli román vznikající na Hradčanech je povrchní, ba hloupý? Co když se jedná o maloměstskou ságu Dědoplesky? A co když se chudému spisovateli ve Vršovicích, sotva překoná příznaky kocoviny, začnou v hlavě rodit myšlenky hluboké a překvapivé?

Může to ovšem být i naopak: Zatímco bohatý spisovatel na Hradčanech píše závažnou a čtivou ságu, chudý spisovatel ve Vršovicích se zmůže už jenom na subjektivní výlevy a nářky; stal se nesrozumitelným.

Žádný z uvedených scénářů není vyloučený a vyvodit z toho lze jediné: že totiž finanční ohodnocení, tedy to, co je v moderní lidské společnosti považováno za základní měřítko úspěchu, ve skutečnosti žádným měřítkem není.

Mohlo by jím být, kdyby lidská společnost byla duchovnější. Kdyby pro lidskou společnost, pro její jednotlivé členy, bylo nejdůležitějším tázáním tázání po samotném smyslu rozumného bytí. Kdyby totiž právě toto tázání stvrzovalo lidství.

Pak by také bylo důležité, že někde, ať už na Hradčanech nebo ve Vršovicích, se za ty, kterým se nedaří nalézat odpovědi nebo kteří pro jiné starosti nemají čas je hledat, vymýšlejí nejrůznější variace odpovědí a vytvářejí celou škálu příběhů, jež se mohou stát návodem k hledání, ti, jimž se říká literáti.

Nevím, jestli je v našich silách přesvědčit jmenovitě českou společnost, dosud infikovanou klausovským liberalismem, jenž ostatně nemá nic společného se skutečným konzervatismem jakožto ochráncem tradičních a trvalých hodnot, že čeští literáti si v ní zaslouží důstojné místo i nad rámec neviditelné ruky trhu. Ale pozor: říkám to jako člověk, který se vždy choval svobodně a nečekal, že za něj jeho problémy vyřeší někdo jiný.

Psaní jsem považoval za své poslání od dětství, zároveň mám natolik rád život, že jsem nechtěl žít bez prostředků a tím i bez možností. Chtěl jsem cestovat, hezky bydlet, mít rodinu a dobře ji zaopatřit. Proto jsem založil nakladatelství, které mne živí. Umím hrát podle tržních pravidel moderní společnosti; snad mi v tom trochu pomohly zděděné matematické a židovské geny. Ale to neznamená, že bych pravidla, podle kterých se v současnosti hraje, považoval za nejlepší možná. A jsem hluboce přesvědčený, že kdyby mi společnost, skrze lépe nastavená hodnotová měřítka, umožnila od rána do večera jen psát, bylo by to přínosnější nejen pro mne, ale i pro ni. Víc než schopnosti počítat a účtovat si cením myšlenek a příběhů, které mám v hlavě – a to i těch, které jsem ještě neobjevil.

Je na nás samotných, abychom se společnosti, v našem případě české společnosti, znovu a znovu pokoušeli vysvětlit, proč jsme pro ni důležití. Proč je zejména pro ni dobré, když se my budeme naplno věnovat psaní. Věřím, že tento Sjezd spisovatelů, konaný v roce 2015, se v tom může stát důležitým bodem zlomu.

Takový zlom určitě potřebujeme, protože tržní odměna, kterou současná tržní pravidla na českém trhu pro spisovatele generují, jsou zdrcující. Nechám proto nyní promluvit několik čísel. Vyjdu přitom z optimistického odhadu, že od začátku psaní románu po jeho vydání uplyne pouze jeden a půl roku. Další čísla už budou reálnější.

Průměrná cena knihy na českém trhu je 260 Kč. Obvyklý honorář autora vypočítaný z maloobchodní ceny bez DPH, tak činí 24 Kč na jeden prodaný výtisk. Průměrný tištěný náklad knihy se pohybuje mezi 1200 a 2000 výtisky. 5000 prodaných výtisků je u nás často vydáváno za hranici bestselleru. Kategorii mega bestsellerů, jichž se prodávají statisíce, obvykle obsazují nižší žánry jako Padesát odstínů šedi nebo kuchařka Ládi Hrušky, což svědčí poměrně výrazně proti hypotéze, že bohatý spisovatel na Hradčanech by mohl psát závažnou ságu.

Pokračujme však v řeči čísel. Životní minimum je u nás stanoveno na 3410 Kč na měsíc. Za rok a půl, které uplynuly od zahájení psaní do vydání knihy, je to částka 61200 Kč a při honoráři 24 Kč z prodaného výtisku by se muselo prodat 2550 výtisků. Pomineme nyní skutečnost, že na český trh je to už velmi slušný náklad, který nelze zdaleka vždy zaručit, že prodej by se neuskutečnil ihned a že doplacení honoráře následuje obvykle až po skončení kalendářního roku. A můžeme optimisticky prohlásit, že autor středně úspěšné české knihy, pokud nemá další příjmy, dosáhne v Čechách na životní minimum pro jednu osobu.

Jaký mu však toto životní minimum umožní život? Nejlépe udělá, když se odstěhuje někam na předměstí indického velkoměsta (jednosměrnou letenku zakoupí díky záloze vyplacené nakladatelem) a dopsaná díla bude posílat z internetového centra zřízeného společností Člověk v tísni. Na rodinu musí logicky zapomenout, a pokud obdrží stipendium Českého literárního fondu ve výši 18000 Kč, bude si moct dvakrát do měsíce dopřát sex s prostitutkou.

Minimální mzda je u nás v současnosti uzákoněna do výše 9200 Kč. Aby na ni náš spisovatel dosáhl, muselo by se jeho knihy prodat 6900 výtisků. Musela by tedy být bestsellerem. Pokud by se ovšem spisovateli zachtělo vést normální rodinný život a mít třeba dvě děti s manželkou na mateřské, sotva mu k tomu minimální mzda postačí. Dokonce i autor bestselleru může bez dalších příjmů na rodinu zapomenout.

Stejnými výpočty dojdeme k tomu, že průměrnou mzdu by pro spisovatele generoval až román, kterého by se prodalo 18750 kusů. A to jsem ještě pracoval s optimistickými čísly, zejména co se týče délky práce na románu a splatnosti honoráře.

Závěr z toho je jediný: Pouhé psaní nemůže českým autorům zajistit důstojnou existenci, ba ani jistotu samotné existence. Dokonce i úspěšní čeští autoři mají blíže ke spisovateli z Vršovic než k tomu na Hradčanech.

Kdo za to tedy může? Ziskuchtiví nakladatelé, kteří z autorů odírají kůži? Neschopný stát s mizernou kulturní politikou? Anebo chybné nastavení hodnot v celé společnosti?

Jsem přesvědčený, že podstatný je až třetí důvod, ze kterého pak plyne ten druhý. Tlak na nakladatele je značný. Jestli bude titul úspěšný, to se předem neví. Snadno se počítají zisky v případě úspěchu, málokdo však vidí, kolik titulů je těžce prodělečných. Recept, jak vydávat jen tituly výdělečné, dosud nikdo neobjevil, a navíc honba jen za takovými tituly by se obrátila proti spisovatelům samotným. Být nakladatelem je prostě vysoce rizikové povolání. Přitom výše grantů, jež jsou mimochodem určeny jen na krytí nakladatelovy ztráty, odpovídá zhruba výši DPH, kterou nakladatel odvede státu, pokud se titul slušně prodá. Spíše než o grant se tak obvykle jedná o jakési prominutí této daně.

Podstatnou otázkou je, co se s tím dá dělat. Celkem rozumím tomu, že z daňového systému nelze udělat trhací kalendář: tu procento na spisovatele, tam na hudebníky, vinaře, sirotky, včelaře, zubry nebo vlky. To jistě nejde. Pravdou je, že objem podpory literatury ze strany ministerstva kultury, a tedy státu, je zcela nedostatečný. Přesto si myslím, že zásadního průlomu můžeme dosáhnout jen tehdy, budeme-li prostředky žádat po těch, kteří nás mají rádi, totiž po čtenářích. A sice po čtenářích, kteří chodí do knihoven.

Církve ať podporují věřící, včelaře ať podporují milovníci včel a bizony milovníci volně žijících zvířat. České spisovatele mohou výrazně podpořit jedině čtenáři. Nedejte se prosím mýlit současným systémem, kdy přes kolektivního správce, jímž je Dilia, spisovatelé z výpůjčky cosi dostávají. Jsou to ve skutečnosti složitě přerozdělené almužny z kopírování a jiných úkonů, stanovené státem jakožto náhrada za způsobenou újmu. Rozhodně nepocházejí od čtenářů. Přitom si myslím, že čtenáři by nás podpořili rádi. Zvláště pokud by se jednalo o tak malou částku, jako 2 Kč za každou, zdůrazňuji, že každou bez rozdílu v knihovně zapůjčenou knihu. Taková částka, tedy pouhé 2 Kč za zapůjčenou knihu, by do nějakého za tím účelem zřízeného fondu přinesla 100 milionů korun ročně.

Nepochybně k tomu vede dlouhá legislativní cesta. Bylo by to však řešení hodné občanské společnosti, rozvíjející odpovědnost za věci veřejné ve všech zúčastněných. Pocit, že významně přispěl české literatuře a českým spisovatelům, byť nepatrnou částkou, snad pro člověka, který je čtenářem, a chodí proto do knihovny, nemusí být tak špatný.

Dům na Hradčanech si asi díky tomu nekoupíme, postačí, když spisovatel, který si psaní zvolí za své jediné poslání i povolání, nebude muset živořit na předměstí indického velkoměsta, bude moci pomýšlet na rodinu a účet v hospodě za něj nebude platit někdo jiný.

Tento text byl přednesen jako řečnický příspěvek na Sjezdu spisovatelů 2015.

Související