Milí přátelé, vážené dámy a pánové,

svůj příspěvek jsem nazval Tři pozorování a jeho tématem je vztah mezi českou prózou a českou a zahraniční literární kritikou.

Podtitulem mého příspěvku je: Proč si v cizině myslí, že Česká republika prochází literárním zlatým věkem, ale u nás o tom nikdo neví?

To, co ve mně již několik let vzbuzuje schizofrenický pocit, je reflexe české prózy u nás doma a v zahraničí. O tuto literární schizofrenii bych se s vámi nyní rád podělil. Zatímco se u nás většinou čtenář v novinách a na serverech častokrát dočte, že je to s českou prózou bledé, že se hledají velké české romány, že česká próza nereflektuje vývoj současné české společnosti atd., v zahraničí, tedy alespoň v anglosaských zemích, které jsem schopen soustavněji sledovat, se stejně často mluví o novém zlatém věku soudobé české prózy. Takovýto názor si rozhodně nepřečtete v českých, či moravských literárních časopisech, nebo v literárních přílohách českých novin, časopisů a zpravodajských serverů.

Zájem o českou prózu v zahraničí existuje, jak např. potvrzuje vydání německého literárního časopisu Die Horen, který byl v roce 2013 celý věnován české próze a editovali jej Mirko Kreatsch a Eva Profousová. Stejně tak jeden asi ze tří nejvýznamnějších amerických literárních serverů Word Without Borders v roce 2014 věnoval celé číslo české próze, jeho editorem byl Alex Zucker. Kromě toho při rozhovorech se zahraničními kolegy nebo při občasném čtení zahraničních posudků na české prozaické texty se vždy v různých variacích opakuje:

Česká próza je právě teď ve skvělé kondici. Je různorodá, jak jazykově tak tematicky. Reflektuje jak domácí, tak přinejmenším evropská témata, má autory a autorky, kteří píší přímočaře i ty intelektuálně náročné. Není generačně rozdělená, je zkrátka skvělé být českým čtenářem.

V jednom posudku jsem četl i povzdechnutí: Jaká škoda, že si ji zahraniční čtenáři nebudou moci přečíst v mnohem větší míře, vzhledem k nedostatku překladatelů a vzhledem k tomu, že význam soudobé české literatury naprosto přesahuje pouhých 10 milionů obyvatel České republiky, což samozřejmě hraje roli při vytváření edičních plánů. Česká próza je tedy v zahraničí respektována, zatímco v českých recenzních článcích někdy pouze tolerována či trpěna. Kontrast nemůže být větší.

Česká próza se do zahraničí úspěšně překládá i přesto, že zahraničních bohemistů rapidně ubývá, podpora českého státu zahraničním překladatelům je nesystematická a je jí málo a český stát vlastně ani neví, zdali stojí o to, aby se čeština v zahraničí vůbec vyučovala. Zahraniční bohemisté a překladatelé nejsou úzcí specialisté s klapkami na očích. Faktem je, že drtivá většina z nich se překlady české literatury neuživí, a že vystudovali češtinu v kombinacích s jinými slovanskými jazyky, často polštinou a ruštinou.

Nedá se jim tedy vytknout nějaké sentimentální nadržování české literatuře nebo snad češtině, která se rutině objevuje v nezáviděníhodné, ba přímo pochmurné první desítce nejobtížnějších světových jazyků. Jak každý, jehož texty byly přeloženy, ví, zájem o střední nebo východní Evropu ve světě koncem 90. let vymizel a sehnat dobrého překladatele i do polštiny není jednoduché. Sám jsem čekal na zkušenou překladatelku Dorotu Dobrew přes 2 roky. A to přesto, že jenom ve Wroclawi každý rok vystuduje kolem 60 bohemistů. Milovat češtinu a uživit se s ní jsou i v Polsku dvě různé věci.

Pozorování, literární optický klam

Když jsem se koncem 90. let vrátil po 11 letech z Londýna do Prahy, pomalu jsem si uvědomoval, že čeští kritici trpí tím, co bych nazval literárním optickým klamem. Tento literární optický klam spočívá v tom, že naši recenzenti v drtivé většině nečtou soustavně a pravidelně v originále ani literární texty ve světových jazycích, a jsou odkázáni pouze na překlady. Tím pak získávají falešný dojem, že překlady reprezentují průměr produkce dotyčné země. Z toho si pak snadno vytváří mylný závěr, že soudobá zahraniční literatura, např. britská, je na nějaké nebetyčně vyšší úrovni.

Samozřejmě, že v šedesátimilionové Anglii, stejně velké Francii, třiaosmdesátimilionovém Německu nebo 310 milionových Spojených státech bude vždy publikováno více literárních textů než u nás. Avšak kdyby čeští literární kritici pravidelně četli v originále i ty knihy, které nikdy nebudou přeloženy do češtiny, věděli by, že každoroční literární úroveň je zhruba stejná jako u nás, s více méně drobnými odchylkami.

Kdyby literární kritici sledovali pravidelně světové literatury, věděli by, že v řadě zahraničních literárních cen nejsou odměňovány knihy čistě na základě literární kvality, ale také na základě složitého vyjednávání o tom, který žánr bude ten či onen rok oceněn. Např. literární kvalita mnoha britských historických románů je někdy velmi pochybná, přesto je to ale žánr, který je u čtenářů oblíben, jeho autorům a autorkám přináší slušné živobytí a v médiích občas vede k diskusi o té či oné fasetě britských dějin.

Promiňte mi zkratku, ale chcete-li vést v Británii dobrý středostavovský život se zajištěným příjmem, doporučuje se stát se dentistou, vystudovat práva nebo psát historické romány. Všechny tyto profese zaručují úspěch v osobním životě i respekt ve společnosti. V Anglii všichni přece ví, že historické romány, odehrávající se většinou v období vlády královny Viktorie nebo vždy populárního Jindřicha VIII., nelze srovnávat s romány Juliana Barnese, Salmana Rushdieho nebo Zadie Smith, to od historických románů tohoto typu ani nikdo nečeká. Této skutečnosti si však recenzent, který není hlouběji obeznámen se zahraniční literaturou, těžko může být vědom. Když čtete pravidelně literární produkci nějaké země používající světový jazyk, po virtuálním odečtení marketingu a reklamy brzy zjistíte, že na tom je česká próza překvapivě dobře, i když se jí většinou marketingu a reklamy nedostává.

Tento literární optický klam je do určité míry pochopitelný, i po více než 25 letech velmi pomalého demokratického vývoje není samozřejmostí znalost cizích jazyků, obeznámenost s cizími konvencemi a průběžný zájem o svět, který nás obklopuje. Tento chvályhodný ideál zůstává z velké části nenaplněným snem, a proto dochází k tomuto zkreslení.

Pozorování, o fundamentalismu v literatuře a proč vlastně o českou literaturu nejde

Je tu ale mnohem podstatnější problém při hodnocení české prózy. A ten spočívá v postojích k současným literárním textům: Recenzent nebo recenzentka tvrdí, že ten či onen text měl být napsán jinak, že měl být napsán o něčem jiném, nebo případně, že vůbec napsán být neměl. Nikoliv snad proto, že literární hodnota textu je mizivá, ale proto, že s ním recenzent prostě nesouhlasí. Tyto postoje jsou česko-moravským literárním folklorem.

Jde o výrazný myšlenkový fundamentalistický proud, který se nesmířil ani s modernismem, natož pak s postmodernismem nebo s jinými literárními směry. A to i přesto, že modernismus dnes již není nic nového. Prvním modernistickým dílům je nyní už téměř 100 let. Odyseus Jamese Joyce byl poprvé publikován v roce 1922 a v českém překladu v roce 1930. Za 2. díl Hledání ztraceného času obdržel Marcel Proust už v roce 1919 Goncourtovu cenu a roku 1922 zemřel. Životopis a dílo Franze Kafky jsou natolik známé, že je není třeba připomínat.

Tento myšlenkový fundamentalistický směr by se dal asi nejlépe popsat jako antimodernismus a jeho působení se zdaleka netýká pouze literatury. Ale v českém literárně-recenzním provozu je jedním z nejsilnějších vlivů. Pakliže se autorka či autor odváží vybočit z konstrukčních kánonů 18. či 19. století, může očekávat tvrdou kritiku. Nejobsáhlejším programovým dokumentem českého literárního antimodernismu je cyklus tzv. Nesoustavných poznámek o románu profesora Masarykovy univerzity Jiřího Trávníčka, vydávaných na pokračování v časopise Host. Jiří Trávníček by se pravděpodobně ohradil proti termínu antimodernismus, jak vyplývá např. z poznámky č. 13, datované 14. 4. 2006.

Jeden můj ctěný kolega mi říkal, že ve svých poznámkách k románu zastávám pozici programového kritika. Mým programem má být prý antimodernismus. Vážná věc. Na odpověď jsem se v dané chvíli tuze nezmohl; zmáhám se na ni až nyní, v pohodlí počítačové klávesnice. Tedy: jsem, či nejsem antimodernista? Pokud k tomu mohu něco dodat, tak se domnívám, že antimodernista nejsem. Spíše ne-modernista či a-modernista.

Z dalšího Trávníčkova komentáře vyplývá, že tento text byl reakcí na rozhovor vedený s literárním teoretikem Pavlem Janáčkem a už začátek této poznámky č. 13 uvádí autor dlouhým citátem marxisty Györgyho Lukácse: „Bez světového názoru nelze správně vyprávět…“

Není překvapující, že katolický intelektuál Trávníček stejně jako marxistický filozof Lukács, mimo jiné tvůrce, jenž rozpracoval Marxův pojem „třídní vědomí“, nejsou zcela spokojeni s modernismem. Katolicismus měl se svým tzv. katolickým modernismem první střet už v roce 1910, když papež Pius X. přikázal všem katolickým kněžím, kandidátům kněžství, biskupům, duchovním vůdcům a profesorům filosoficko-teologických seminářů bez výjimky povinně skládat tzv. antimodernistickou přísahu, ve které se mimo jiné praví:

Zavrhuji rovněž onen způsob rozboru a výkladu Písma svatého, který pomíjí tradici svaté Církve katolické, analogii víry a normy Apoštolského Stolce a přidržuje se smyšlenek racionalistů a – stejně nedovoleně jako opovážlivě – uznává textovou kritiku jako jediné a nejvyšší pravidlo.

Tento dokument byl povinný do roku 1967. Po fázi uvolnění byl v roce 1998 nahrazen dokumentem Ad Tuendam Fidem v podobném duchu, který platí dodnes. Trávníčkovy Nesoustavné poznámky o románu nesmlouvavě odmítají každý literární směr, vyjma antimodernistického, nebo možná slovy Jiřího Trávníčka ne-modernistického, či a-modernistického.

To, že je jejich autorovi blízký určitý druh literární tvorby, je pochopitelné, každý z nás má své literární preference. Problém však spočívá v tom, když svoji preferenci staví na piedestal, nad ostatní literární směry. Zkrátka, když tvrdí, že to, co má raději, je lepší. Na této úrovni může argumentovat laik, nemělo by se to však stávat univerzitnímu profesorovi, alespoň ne po r. 1989.

Je více než únavné číst romány, kde se neděje nic jiného, než že se uvažuje o tom, jak se nic neděje. V cudných realistických dobách by se v takovýchto situacích zkrátka nepsalo. Nebyl by důvod. Nudí číst stále dokola kašovité texty, které neručí ničím jiným než chvilkovými poryvy fantazie či čeho svých autorů. A speciálně na české půdě už nudí číst nové a nové poryvy ego-manství, tedy to, jak autorům k tomu stačí vlastní pocity.

V této pasáži autor naznačuje, že „cudné“ realistické texty byly zajímavější a více vzrušující nežli texty modernistické nebo postmodernistické. Takové tvrzení je nepřesné a nepravdivé. Ztotožnit realistickou tradici se vším, co je dobré, vzrušující a přitom cudné, je nejenom oxymóronem, ale hlavně tato interpretace účelově vynechává z realismu to, co tvořilo jak jeho velikost, tak jeho možná nevyhnutelné selhání. Otázky jako např. jak uplatňovat realismus v popisech, nebo třeba v používání dialektů či mluveného jazyka, v popisu společenských tříd atd. Povrchní zápletky, únavné popisy, které většina čtenářů přeskakuje, povrchní a schematická vykreslení tzv. realistických typů osob, klišé všeho druhu ve službách tzv. realismu zná každý zkušenější čtenář. Autor zde záměrně zamlčuje povrchnost a klišé, kterými byl realismus prostoupen. Všechna literární období mají své mistry a učně a po několika generacích se jejich význam vždy přehodnocuje. Po ataku na neoblíbené autory pokračuje Jiří Trávníček pasáží.

Ukazuje se, asi více než v letech třicátých či šedesátých, že v románu z h...a bič neupleteš. Tož asi tak, milý Pavle Janáčku.

Nejsem si zcela jist, co má vulgarismus symbolizovat…

Z historie víme, že antimodernismus sdílely ve vzácné shodě krajní myšlenkové proudy, z nichž se pak některé naneštěstí dostaly k moci, to však není tématem této poznámky. Odpor k dílu autorů jako byli Kafka, Joyce, Musil, Broch, Hašek nebo Proust je z Trávníčkových Poznámek o románu více než patrný, stejně tak jako i deklarovaný návrat k tzv. tradičním hodnotám; k půdě, zemědělství, zemi a k tzv. tradičním formám literárního tvůrčího života. Zkušenost života v komunismu ukázala, že diskuse s pravověrným komunistou, stejně jako s jakýmkoli jiným dogmatikem, byla vždy nemožná.

Literatura i umění obecně dogmatikovi zastupují svět, který je nutné dobýt. To, že literatura svět nereflektuje, ale že jej spoluvytváří, musí v hlubinách normativního intelektuála zasít zmatek, protože se objevuje soubor významů, které není schopen ovládat, a které se - z jeho pohledu vrtošivě a nepředvídatelně - vzdalují jeho kontrole. Přes naznačenou koncepční problematičnost zůstává však tento fundamentalismus vlivnou součástí naší literární a kulturní tradice, a v různých dobách uplatňuje v nejrůznějších podobách s kolísavou intenzitou svůj vliv.

Pozorování, nejenom o politice

Třetí pozorování není mé vlastní, ale převzal jsem je od Alexe Zuckera, editora již zmíněného českého čísla amerického literárního serveru Word Without Borders z loňského roku. Svému článku dal název Not Necessarily About Politics: Contemporary Czech Prose, česky asi Nikoli nezbytně jen o politice, soudobá česká próza. I když je jeho článek určen americkému publiku, může být pro nás zajímavé hodnocení české literatury z odstupu.

Jak už je z názvu Zuckerova článku zřejmé, zajímavé na soudobé české próze je zejména to, že se nezabývá (nebo již nemusí zabývat) politickými tématy. Tato skutečnost může být však právě u nás některými považována za známku slabosti české prózy. Další problém pak pro autorky a autory nastává v okamžiku, když se k politické situaci opravdu rozhodnout vyjádřit. Když např. v roce 2010 vyšla kniha Petry Hůlové Strážci občanského dobra, většina recenzentů knihu tvrdě napadla z ideologických, nikoli literárních pozic. Byl to návrat ideologické kritiky, byť tentokrát v jiném hávu nežli ten, který byl znám z československého tisku před rokem '89.

V řadě recenzí románu Strážci občanského dobra se navíc do hry dostala ještě skutečnost, že většina recenzentů nerozpoznala alegorickou rovinu, která byla v románu použita, a prudce napadla knihu, která kriticky hodnotila jak přítomnost, tak i minulost. Zdá se, že politická próza u nás musí důsledně vnímat hranice tabuizovaných témat a nesmí se dotýkat našich „posvátných krav“. Přesto však, jak Zucker poukazuje, pro pohled ze zámoří politická témata nejsou důležitá a oceňuje širokou paletu témat ostatních, kterým se české autorky a autoři věnují.

Kromě jeho analýzy máme ještě jeden zdroj zahraniční recepce české literatury. Jsou to každoroční články česko-holandské překladatelky Magdaleny de Bruin-Hüblové, věnující se nejžádanějším českým titulům v nizozemských knihovnách. Lze si klást otázku, zda holandští čtenáři výrazněji rozlišují mezi českými spisovatelkami a spisovateli. V loňském roce 2014, píše de Bruin-Hüblová, byl nejžádanější českou knihou román Jiřího Weila Život s hvězdou.

Kromě suverénní převahy knih Milana Kundery je možná zajímavé zjištění, že v první dvacítce titulů jsou knihy Petry Hůlové, Markéty Pilátové, Květy Legátové a dalších. V roce 2013 bylo složení první dvacítky obdobné a vedle toho do ní ze současných prozaiků pronikl ještě Jáchym Topol. Zajímavá, na jinak suchých statistikách, je skutečnost, že se knihy světoznámého Milana Kundery a Karla Čapka mísí s knihami současných českých prozaiků. Zdá se tedy, že nizozemští čtenáři žádnou propast mezi českými klasiky a soudobými autory nevnímají.

Možná na okraj lze zmínit zajímavou informaci o tom, že v posledních dvou letech obsadily velmi dobré 4. a 5. místo knihy autorů Zdenka Milera a Eduarda Petišky o Krtečkovi: na 4. místě se umístil klasický Jak krtek ke kalhotkám přišel a na 5. místě neméně proslulý Krtek a autíčko. Za sebou nechal Krteček zcela přirozeně Weila, Zmeškala, Čapka, Kunderu, Pilátovou, Hůlovou, Topola i Jaroslava Haška.

Znovu připomenu schizofrenického hodnocení soudobé české prózy v Čechách a v zahraničí, jako by o něm zahraniční čtenáři nevěděli. Holandští čtenáři čtou Hůlovou nebo Pilátovou stejně často jako Kunderu nebo Karla Čapka.

Zdá se mi, že Alex Zucker narazil na něco velmi podstatného. Soudobá česká próza není většinou o politice, a když o ní je, pak nereprezentuje politický názor spjatý výhradně s nějakým konkrétním politickým programem. Spisovatelé tedy dnes píší i o politice jinak, než by si to jistá část kulturní obce přála. Literatura nemusí být podřízena jednotné politické linii, i když se někdy zdá, že by to snad bylo některým velmi vhod? A navíc, někteří spisovatelé o politice nepíší vůbec. Tolik tedy inspirace Alexem Zuckerem a Magdalenou de Bruin-Hüblovou. To, co je v zahraničí považováno za přednost, je u nás někdy považováno za nedostatek.

Nemyslím si, že se mi podařilo schizofrenickou situaci domácího a zahraničního vnímání soudobé české prózy vyřešit, ale snad tento příspěvek alespoň trochu vysvětlil, proč se v zahraničí píše o novém zlatém věku české literatury a u nás to nikdo neví.

Související