Daniel Raventós: Materiální podmínky svobody

Je až překvapující, jak myšlenka základního příjmu za poslední roky nabírá na síle. Nestává se totiž příliš často, aby sociální myšlenka zásadního významu – a základní příjem jí bezesporu je – soustředila kolem sebe zastánce vzešlé z tak nestejnorodého politického prostředí, z tolika rozličných filozofických směrů i z tak odlišných zemí. Není proto ničím ojedinělým, nalezneme-li stoupence základního příjmu jak mezi lidmi s politickým myšlením velmi vzdáleným možnosti hluboké přeměny společnosti, v níž nám bylo souzeno žít, tak mezi sympatizujícími feministickými aktivistkami nebo mezi členy sociálních hnutí zjevně se stavících proti existujícímu statu quo.

Rovněž není žádnou vzácností zjištění, že myšlenku základního příjmu podporují, nebo na ni alespoň se zájmem pohlížejí akademické kruhy všeho druhu, a to jak liberálové (v přísně akademickém a nikoli politickém slova smyslu), tak republikáni (i když hovořit obecně o „republikánech“ či „liberálech“ má velmi malou výpovědní hodnotu, jak budu mít ostatně příležitost dále objasnit). A konečně, zastánce základního příjmu můžeme najít v nejrůznějších zemích: od Spojených států amerických po Chile, od Španělského království po Švédsko, od Turecka po Austrálii, a dokonce i v některých afrických zemích.

Nezačnu hodnocením, zda je tato různorodost pro základní příjem kladem, nebo spíše přispívá ke zmatení pojmů, či zda představuje jev, který je prostě nevyhnutelný. Na stránkách této knihy bude dostatek prostoru na to, abych k tomu zaujal jasné stanovisko a důkladně ho zdůvodnil. Domnívám se, že pro začátek uděláme lépe, když tento problém ponecháme stranou.

Definice

Co tedy přesně je základní příjem? Než se pustíme do zásadnější diskuse o celé řadě aspektů, jež se s touto myšlenkou pojí, bude možná dobré objasnit, co pod pojmem základní příjem vůbec rozumíme.

Základní příjem je takový příjem, který stát vyplácí každému plnoprávnému členovi společnosti nebo v ní trvale usazenému jednotlivci, a to i tehdy, pokud nechce vykonávat placenou práci, přičemž se nebere v úvahu, zda jde o bohatého či chudého, nebo – jinak řečeno – nezávisle na tom, jaké jsou jeho případné další zdroje příjmu, a bez ohledu na to, s kým žije ve společné domácnosti.

To je definice, která je sice poněkud dlouhá, ale která se mi přesto líbí nejvíce, a to díky své jednoznačnosti (a provokativnosti). Organizace Basic Income Earth Network (BIEN) definuje základní příjem jako „nepodmíněně garantovaný individuální příjem všem, bez potřeby dokládání prostředků nebo vykonávání nějakého druhu práce. Je to druh minimálního garantovaného příjmu, který se od příjmů existujících v současnosti v různých evropských státech liší ve třech důležitých bodech: zaprvé – je vyplácen jednotlivcům a nikoli domácnostem; zadruhé – je vyplácen nezávisle na dalších zdrojích příjmu; a konečně zatřetí – je vyplácen, aniž se současně vyžaduje vykonávání jakékoli práce nebo prokazování vůle přijmout nabízené zaměstnání“.²

Jde sice také o dlouhou definici, podrobněji však vysvětlím tu, které dávám přednost, neboť mi umožní některé otázky objasnit zřetelněji, než kdybychom přijali definici BIEN.

Příjem vyplácený státem. Pojem „stát“ může zahrnovat politicko-právní instituci větší než skutečně existující národní stát, což by byl třeba případ Evropské unie, nebo se může naopak týkat politicko-právních subjektů menších než národní stát. To znamená, že základní příjem je vyplácen některou veřejnou institucí (institucemi). Každému plnoprávnému členovi společnosti nebo v ní trvale usazenému jednotlivci.

V různých modelech financování základního příjmu, jak ještě budeme mít příležitost vidět podrobněji, existují odchylky, pokud jde o výši základního příjmu, o věk (vyšší nebo nižší částka podle věku), o zahrnutí nebo nezahrnutí nezletilých atd. Ve všech případech však jde o peněžní částku, kterou by občané dostávali individuálně (nikoli tedy například rodiny) a univerzálně (její vyplácení není ničím podmíněno, třeba tím, že by osoba musela žít na určité úrovni chudoby). 

I tehdy, pokud nechce vykonávat placenou práci. Vzhledem k tomu, že na toto hledisko budu klást zvláštní důraz na následujících stránkách, zde chci jen poznamenat, že se „práce“ velmi často pojímá jako synonymum k „placené práci“, „výdělečné činnosti“ nebo k „zaměstnání“. Existují však dobré důvody k tomu, abychom se domnívali, že následující typologie práce je výstižnější: 1) práce s odměnou na trhu, 2) domácí práce a 3) dobrovolnická práce. Jde o důležité rozlišení, o němž se podrobně zmíním ve čtvrté kapitole.

Nebere se v úvahu, zda jde o bohatého či chudého, nebo – jinak řečeno – nezávisle na tom, jaké jsou případné další zdroje příjmu. Na rozdíl od podpor, které jsou podmíněny určitou úrovní chudoby nebo určitou výší příjmu, tentýž základní příjem pobírají jak chudí, tak bohatí.³ Je-li základní příjem pojímán jako občanské právo (což z jeho definice implicitně vyplývá), vylučuje to jakékoli dodatečné podmiňování. Stejně jako občanské všeobecné hlasovací právo, tak i myšlenka základního příjmu neklade občanům (nebo rezidentům s doloženým místem pobytu) žádné dodatečné podmínky.

Bez ohledu na to, s kým žije ve společné domácnosti. Základní příjem neupřednostňuje žádnou určitou formu soužití. Ať už pod jednou střechou žije heterosexuální pár, osoby několika různých generací nebo skupina přátel či pár stejného pohlaví, ve všech případech jde o formy soužití, které nijak nepodmiňují právo na pobírání základního příjmu.
Je tedy zřejmé, že základní příjem je formálně laický, nepodmíněný a všeobecný. Jako takový by byl ve skutečnosti vyplácen bez ohledu na pohlaví, k němuž člověk patří, nezávisle na úrovni příjmů, které člověk pobírá, nezávisle na náboženském vyznání, k němuž se člověk hlásí, a nezávisle na sexuální orientaci, kterou člověk má.⁴

Tato jedinečná povaha základního příjmu, tedy skutečnost, že není podmíněn žádným dalším požadavkem kromě občanství nebo doloženého místa pobytu, myšlenku základního příjmu jasně odlišuje od jiných návrhů, ať už jde o ty, které se uskutečňují již léta, nebo o ty, jež dosud neopustily stádium „teorie“. Podívejme se na to blíže.

Čím základní příjem není

Po tom, co již bylo řečeno, by nám mělo být zřejmé, čím základní příjem není. Hned na úvod bude také dobré objasnit, za co nemá být základní příjem zaměňován. Nejde nám nyní o detailní srovnání mezi základním příjmem a ostatními reformními kroky, s nimiž by se neměl směšovat. Tomu se budu věnovat v šesté kapitole. V této chvíli pouze považuji za potřebné velmi krátce vyjmenovat opatření, ať už teoretická nebo prakticky naplňovaná, jež musíme od základního příjmu odlišovat, a to i přesto, že některá z nich mu mohou být velmi blízká.

Základní příjem není účastnický příjem tak, jak jej navrhuje mezi jinými také Anthony Atkinson (1993, 1996). Účastnickým příjmem rozumíme vyplácení určitého množství peněz každému práceschopnému občanovi, který provádí nějaký druh činnosti, jež je považován za společensky užitečný. Tato „společensky užitečná práce“ může zahrnovat placené zaměstnání, dobrovolnickou práci, domácí práci, studium atd.

Základní příjem rovněž nemůžeme směšovat se zápornou daní z příjmu. Záporná daň z příjmu je jednotná a vratná daň, která prostřednictvím daňové politiky garantuje minimální úroveň příjmu. Pokud člověk toto minimum ve svém přiznání příjmů přesáhne, musí zaplatit příslušné daně. A naopak, pokud tohoto minima nedosáhne, nebo pokud příjmy vůbec nemá, stát mu doplatí rozdíl až do výše stanoveného minima.

Základní příjem také není totéž, co minimální začleňovací příjem, který například ve Španělském království vyplácejí vlády autonomních oblastí a ve Francouzské republice orgány ústřední státní správy. Podle stoupenců poskytování minimálního příjmu pro sociální a pracovní zařazení má tento druh sociální pomoci za účel jednak koordinovaným způsobem zajišťovat činnosti, jež jsou určené na pomoc lidem, kteří nemají dostatečné ekonomické prostředky na uspokojení základních potřeb, a také připravit tuto část obyvatelstva na jejich integraci či reintegraci do společnosti a do trhu práce. Mezi tyto činnosti patří programy v oblasti sociálních služeb, dále ekonomická pomoc a asistenční osobní podpora vedoucí k sociálnímu a pracovnímu začleňování.

Základní příjem nemůžeme směšovat ani s nějakým typem časově omezené podpory v nezaměstnanosti, tedy s dávkami, které člověk pobírá, dokud si nenajde placenou práci, a které tudíž přestane pobírat ve chvíli, kdy zaměstnání získá.

Obecněji řečeno, základní příjem není ani subvence, ani podmíněná podpora či jiná podmíněná dávka sociálního zabezpečení. Rovněž nepředpokládá splnění nějakého dalšího požadavku jako například prokazování určité úrovně chudoby, doložení toho, že si člověk hledá práci nebo že zaměstnání právě ztratil. Zkrátka a dobře, základní příjem člověk pobírá bez jakýchkoli dalších dodatečných podmínek nad rámec požadavku občanství nebo trvalého pobytu.

² Viz www.basicincome.org
³ To však samozřejmě neznamená, že všichni – bohatí i chudí – na základním příjmu vydělají. Ve značné části návrhů na financování (podrobně to vysvětlím v osmé kapitole) bohatí ztrácejí a chudí vydělávají. Základní příjem, v němž by tomu bylo naopak, by neměl smysl. Přesněji řečeno, bylo by to podle mého názoru fiasko základního příjmu.
⁴ Bertomeuová, Domènech a Raventós (2005).