Pastýřské déjà vu
Deník farského vězně jako svědectví o intimní povaze kataklyzmatu
Matkám synů...
Zápisy tohoto deníku byly spolu s drobnými kresbami a nákresy rozmístěny po ploše pauzovacího papíru (90 x 138 cm) oboustranně a bez zřejmého systému. Mou jedinou prací na tomto textu byla jeho chronologická rekonstrukce, jeho název, podtitul a přepis do elektronické podoby. Přesto ho vydávám pod svou signaturou, řekněme jako literární protektor.
Nic jsem nesjednocoval, nepřizpůsoboval a nepodřizoval žádným úzům. Zachoval jsem tedy i dvojí způsob zápisu, vedle toho vedeného v intencích pravopisné normy, používaného pisatelem v delších a stylizovanějších pasážích, i ten, řekněme pracovní, používaný především u kratších, heslovitějších či spontánnějších sdělení. Místa v originále podtržená nahrazuji kurzívou a různě dlouhé mezery v textu tam, kde jeho předchozí a navazující části souvisí, nahrazuji trojtečkou.
Je možné, že zápis, který jsem zařadil jako první, byl zápisem posledním.
S. d. Ch.
Sekundární trilogie
2015, Rubato, 154 stran, 170 korun
Papírová plachta byla stočena do role a byl přes ni převlečen drátěný košíček, jistící jinak zátky sektů. Získal jsem ji od nálezce za dlouhodobou univerzální protislužbu.
Šly hlasy, že bych měl deník opatřit komentářem nebo vysvětlivkami. Promyslel jsem to a došel k závěru, že jediné, co může být nejasné, je kontext, ale pouze z toho důvodu, že jde o kontext velkorysý a také duchovní. Nemohu za současnou krizi kontextu, jsem ten poslední, který by za jeho zúžení a zploštění mohl, na duševní genocidě jsem se nepodílel, nebudu tedy psát nějaké sekundární texty vyžadované jejími dopady, jen dodám, že Pastýřské déjà vu je nejsrozumitelnější právě mimo kontext.
S.d. Ch.
Ale oči jeho držány byly, aby ho nepoznal.
(parafráze náboženského textu)
–
něco velkého a zničujícího se už stalo, dál už jsou jen dozvuky a fantomy, ty ať si každý užije na místě a způsobem, které uzná za vhodné
–
jsem tu a víc nevím, ano, proč ne
je to tak neobvyklá situace? – ne, obvyklá lidská situace, ano
_
Za skříní v salonu jsem našel roli pauzovacího papíru, na stole ji v rozích zatížil knihami a budiž to můj deník, řekl si. Tak se teď vyjadřuji.
Jsem, lépe, přistihl jsem se, na faře. A to vím, že tu jsem (teď jsem chtěl napsat jen – ale není to tak) vězněm vlastního sebeneurčení (tím přece nelze být jen). Budiž to můj pevný bod, řekl jsem si. Tak se teď vyjadřuji.
(Začínám existenciálně zostra... tupím závorek. Budiž.)
__
jsem bez bot, zmínil jsem to? v existenciálním bezbotí!
—
Fara, kostel a škola stojí tu, a vlastně i hřbitov je na kopci, nevzhledná ves na jihu a západě pod ním. Proto má fara od jihu patro, kdežto na severu je přízemní, tak i škola na východě patrová je na západě dvoupatrová; kostel stojí nejvýš, obehnaný zdí starého zrušeného hřbitova s márnicí (od té je na nový hřbitov coby kamenem dohodil).
__
nechci říkat, že je krajina, že je to, co ze zdejší krajiny vidím, zlověstné, jen za ní a za tou sluneční září, za tím blankytem, cítím úzkostnou tíhu, přístin temnoty a cizoty, který rozhodně není nový
—
vedro je v té míře, ve které se přestávám obávat
jiné počasí, konečně, ani nepamatuji... nepamatuji přítomně žádné jiné
je modré nebe plné palčivého slunce, co jiného?
—
Na kamenném ostění vstupních dveří (jediných vstupních dveří) je vytesaný letopočet 1792 a číslo domu: 13. Něco zkusím:
tak to nepůjde... dopočítat se rozpomenutí.
—
vzpomínám, co jsem si nedávno (mám pocit, jako by to bylo ve městě) pomyslel, zvláštní příměr: usmýkán jak páter – mám z nich ten pocit, institucionalizované dobro je valchuje, ale vůbec nerozumím, proč jsem se tím zabýval, téma páter je asi jako nostalgie po Titaniku
__
být na faře je zatím vlastně úplný nesmysl
—
Vše tu působí dojmem provizoria tak dlouhého, až má svou vlastní atmosféru – ovšem provizorní. Probíhá tu nejspíš, nejspíš neúnosně prolongovaná, rekonstrukce za chodu. Nedoopravitelnost tu volá z každého koutu: „Hilfe!“ Ano, volá německy.
Přízemí je temné, salon v patře, zařízený ještě původně, dostává nejlepší světlo, piano nobile farářova obydlí – tady jsem nejraději.
—
lépe řečeno je vesnice v takovém terénním zářezu, nejlépe řečeno – ve vlhké jámě
__
Školu a kostel odděluje od fary kamenitá cesta stáčející se za ní prudce ke hřbitovu.
__
fara jako zázemí kostela... a hřbitov jako zázemí školy? a co když je to opačně?... obojí
