Jonatan už neuvidí, jak ošklivíme. Vždycky říkával, „už nikdy nebudeme tak krásní jako teď,“ a já přemítal, jestli tím má v úmyslu člověka povzbudit, protože povzbudivé to rozhodně nebylo.

To myslíš vážně? Ty neznáš on už ne? To není možné. On už ne je hra, co všichni hrajou, když jim umře kamarád. Někdo nadhodí jeho jméno a ostatní jeden po druhém říkají, co on už ne. Můžeme s tím začít kdykoliv a kdekoliv a hrát celé hodiny. Třeba na hřišti, zrovna když se kope penalta. Nebo v noci, když se všichni konečně dostanou do postele a vtom si někdo z ničeho nic vzpomene a všechny hned zase vzbudí. A dokonce i na dovolené – jsi s tvojí holkou právě v nejlepším a do toho najednou telefon. „Jonatan už ne,“ ozve se z druhé strany a ty musíš dát k dobru nějakou asociaci, která tu ještě nebyla, i když v danou chvíli jsme pro tebe až na druhé koleji a vůbec se ti nechce. Prostě musíš. Všichni musí. To je pravidlo. Například:

Jonatan už nikdy nevezme svého mladšího bratra do kina. Jonatan už nikdy nezažije, jak Hapoel slaví titul. Jonatan už neuslyší nové cédéčko Ciona Golana. Neuvidí, jak se Šon zapletl s jednou úchylnou courou z Naharie, a to se nám ten magor předtím ještě všem vychloubal. Nepozná, co to je, když ti nestojí.

KNIHA

Ron Lešem

Jestli je ráj

2015, Garamond, přeložil David Hron, 344 stran, 348 korun

Nepozná, co to je, když je na tebe máma pyšná, že tě vzali na vysokou nebo vyšší odbornou, i to se počítá. Nebude na pohřbu svého dědečka, nedozví se, jestli se jeho ségra vdá, nebude s námi močit z nejvyššího vrcholu Jižní Ameriky, nepojede do lyžařského střediska Chacaltaya, nerozdá si to s nejnadrženější Peruánkou v Casa Pistoc.

Jonatan se už nikdy nedozví, jaké to je pronajmout si s přítelkyní byt. Nepozná, jaké to je jít s ní do Castra, když přijde nová zimní kolekce, nebo jaké to je běžet jako idiot v dešti uprostřed noci do Roladinu, protože ona si najednou vzpomene, že by chtěla koblihu, a ty jí přece nikdy nedokážeš říct ne. Vlastně si říkám, jaké mám štěstí, že já už pro koblihy v dešti jednou běžel.

Taky jí nikdy nebude nevěrný. Nepozná, jaké to je udělat největší sexbombu v celém Izraeli, takovou jednu koketu z Haify, co po tobě pořád pokukuje, a než si uvědomíš, že to za to ani trochu nestálo, tvá láska je ta tam. Nepocítí, jak to bolí. A nikdy nebude sedět v trávě se svým kloučkem a vyprávět mu, jací kingové jsme bývali na průzkumech v Libanonu. Jaké ohromné věci máme za sebou. Jonatan mu o nich povídat nebude. Je toho spousta, co Jonatan už ne.

Jonatan se nikdy nedozví, jakou píseň mu hráli na pohřbu. Poutní píseň v novém orientálním aranžmá, ta je jeho. Každý, kdo padl, má svou píseň a ta pak žije s jeho kamarády od pohřbu dál. Celé měsíce ji posloucháme pořád dokola. A nikdy se nám neoposlouchá.

Jonatan se nikdy nedozví, jak zdravotník River brečel nad jeho mrtvým tělem a odmítal se ho pustit. Úplně se zhroutil, dusil se lítostí jako malé dítě. Jonatan se nedozví, jak jsme celý den ve stráni nad řekou hledali jeho hlavu. Když raketa zasáhla strážní stanoviště, utrhlo mu to hlavu a ta se skutálela dolů do Litani. Nechtěli jsme si připustit, že opravdu skončila až v řece, ale bylo to tak, a my jsme to nakonec museli vzdát, neměli jsme jinou možnost. A já se k němu v hustém dýmu sklonil a v rukou držel jeho bezvládné tělo, tělo bez hlavy.

On o tom nevěděl. A oheň sršel dál a my stříleli a stříleli, šili jsme to do nich, pálili do všech stran, jako by se nám tím mohlo nějak ulevit. Všichni byli zdrcení. Ještě včera jsme v naší studené sluji tančili valčík, zapalovali svíčky za mrtvé, bylo nám dobře, a najednou šlus. V životě se to nedozví. Prostě nedozví.

Jonatan nikdy nevdechne omamnou vůni nasládlého potu a jemně aromatického šamponu za dlouhé noci plné divokého sexu a objímání, kterou jsme všichni prožili v onom týdnu, kdy jsme odešli z Libanonu. Když to všechno skončilo. Jonatan se ani nedozví, že jsme z Libanonu odešli.

 

Hodně lidí ztratilo hodně lidí od doby, kdy jsme my ztratili Jonatana. I nás potkaly další ztráty, protože mezitím vypukla nová válka. Vše se stalo surovějším a lhostejnějším zároveň. Kdo by se chtěl šťourat v tom, co jsme zažili předtím? Hned na jejím začátku jsme ztratili Bar-Noye, po něm padlo jedenáct dalších, a když se celkový počet obětí zastavil na devíti stech dvaceti a zdálo se, že se blíží konec, přišli jsme taky o Kukova bráchu, který do naší jednotky narukoval po jeho vzoru.

Tisíckrát jsme se od té doby milovali, ne že ne, a tisíckrát jsme se smáli. Náš život šel dál, rozbíhali jsme se do všech stran a zase se vraceli, nezapomínali jsme. Ale v tichosti, v představách jsme si malovali, jak se tam jednoho dne zase vrátíme, k naší tvrzi, na náš kopec. Možná tam bude stát hotel nebo parkoviště pro zamilované. A možná bude opuštěný. Bude mír a já ji povedu za ruku po cestičkách mezi kameny, „podívej, miláčku, přesně tady se to stalo.“ Budu jí ukazovat kámen po kameni. A ona se možná udiveně zeptá, jestli to je všechno, „jen tohle? A kvůli tomu jsi tak brečel? Vždyť je tady tak krásně, takový klid, všude kolem samá zeleň, stromy, ticho. Tady tě to zlomilo?“

Zkus si představit, že tě postaví na vysoký skalní útes, vyšší než budovy Azrieliho centra v Tel Avivu. To by bylo, aby se ti nezatajil dech. Před tebou se do dálky rozprostírá zelená venkovská krajina s obdélníky hnědých a červených políček, zasněžené vrcholky hor, divoké potoky a říčky, opuštěné silničky, úzké a klikaté jako v Evropě. A vítr co fouká tak sladce, až se zalykáš. Zitlaui říkával, že bychom ten vzduch mohli nabírat do pet lahví od Mei Eden a prodávat telavivským frajírkům, kteří nevědí, co s penězi.

Má neskutečné grády. Odkud se tu, kurva, ta pastýřská idyla bere? Je tu klid, že by se dal krájet. Západy slunce jsou tady nejkrásnější na světě a rozbřesky ještě krásnější, šerosvit vnitřního klidu ze střechy světa. Když se zdejší nebe zbarví do oranžova, vezmi sem jednu dvě holky, a máš vystaráno. Za úsvitu tě celého pohltí úchvatný koktejl hluboké modři, tyrkysu a bordó žíhaný světlým nachem. Jako olejomalba na plátně. A zpod našeho útesu se kroutí hluboké vádí. Tady tě to zlomilo? Vysvětluj to někomu.

Pamatuju si, jak se mi té noci na obzoru vzdalovala světla Kirjat Šmony, pamatuju si, jak nám všem bušilo srdce; nekecám, ten tlukot, když jsme klikatou cestou poprvé stoupali nahoru, si pamatuju jako dnes. Chlad postupně sílí a kromě nás není nikde ani živáčka. V našem sektoru je vesnic pomálu. Konvoj se pomalu sune kupředu, pohlcován hustou mlhou, viditelnost tak maximálně na sto metrů. V některých úsecích nás zajišťují tanky. Úzkou škvírou se snažím odhadnout, kde asi tak jsme, šeptem si opakuju všechny možné hrozby a vojenský kodex ve zkrácené verzi, tiše mumlám, mluvit se nesmí.

Odkud to přijde? Z ničeho nic se mi chce křiknout na velitele, že se příliš couráme, ale stisknu rty a mlčím. Od této chvíle mi nikdo nebude moct říct, „ty nemáš páru, vole, co to je Libanon, počkej, až tam budeš.“ Jsem tam, konečně, a to je hlavní. Dlouhá kolona se ztěžka pohybuje: náklaďák s proviantem, náklaďák s vojáky, cisterna s naftou, za nimi velký autojeřáb, vojenská sanitka s lékařem a zdravotníkem, další náklaďák s vojáky, velitelský hummer, hummer zástupce velitele, hummer s rušičkou rádiového signálu. Ošri se ptá, jestli jsem si s sebou vzal slipy pro štěstí. Ukazuju mu, že je mám na sobě. Na těch slipech přece závisí můj osud. Za třicet dva dnů je ani jednou nevyperu.

Související