Doktor mi nasnímkoval plíce. Vanul skrz ně sníh.

Když jsem vyšel z ordinace, všichni lidi v čekárně byli očividně rádi, že nejsou já. Některý věci jsou lidem prostě vidět v obličeji.

Věděl jsem, že se mnou něco je, protože když jsem před pár dny honil nějakýho maníka přes dvě patra, lapal jsem na schodech po dechu, jako kdyby mi na prsou ležela vzpěračská činka. Už pár týdnů jsem sice dost nasával, ale věděl jsem, že tohle má jinou příčinu. Ta nenadálá bolest mě rozčílila tak, že jsem dotyčnýmu zlomil ruku. Vychrchlal pár zubů a stěžoval si pak Stanovi, že jsem to přehnal.

Jenomže právě proto mi dávají práci. Že to přeženu.

Řekl jsem Stanovi o tom bolení na hrudi a on mě poslal k doktorovi, co mu dluží čtyřicet táců.

Před ordinací jsem z bundy vytáhl cigarety a už jsem se chystal rozmačkat krabičku v dlani, ale pak jsem usoudil, že tohle není vhodná chvíle, kdy přestat kouřit. Na ulici jsem si zapálil, ale nechutnalo mi to a kouř mi připomněl ty bavlněné nitky, co se mi vinou skrz plíce. Kolem pomalu přejížděly autobusy a auta a od skla a chromu se jim odráželo slunce. Přes tmavé brýle to na mě působilo, jako bych stál na dně moře a ta auta byly ryby. Představil jsem si v duchu mnohem tmavší a chladnější místo a ryby se proměnily ve stíny.

Ze zadumání mě vytrhl klakson. Měl jsem nakročeno z chodníku. Mávl jsem si taxíka.

KNIHA

Nic Pizzolatto

Galveston

2015, Knižní klub, přeložil Martin Pokorný, 248 stran, 259 korun

Myslel jsem na Loraine, holku, se kterou jsem svýho času chodil, a na to, jak jsme jednou zůstali vzhůru celou noc a já se s ní až do rána bavil na jedné pláži v Galvestonu, na fleku, odkud bylo vidět, jak se v dálce z ropných rafinérií zdvihá kypře bílý čoud a silnice ubíhá až ke slunci. Může to bejt tak deset, jedenáct let. Asi na mě byla moc mladá.

Už před tím rentgenem jsem těžce zuřil, protože Carmen, o který jsem si myslel, že spolu chodíme, začala spát s mým šéfem, což je jistej Stan Ptitko. Zrovna jsem se chystal k němu do baru. Dnes by to moc nemělo smysl. Jenže člověk nepřestane být, kým je, jenom proto, že má v hrudním koši fujavici z mydlin.

Živ odtud nikdo nevyklouzne, ale každej aspoň doufá, že nedostane pevnou lhůtu. Nemínil jsem o svejch plicích vykládat Stanovi ani Angelovi ani Louovi. Netoužil jsem po tom, aby vysedávali v baru, bavili se o mně v mý nepřítomnosti a chechtali se.

Okýnko taxíku pokrývaly něčí otisky prstů a venku se přiblížily předměstí. Některý místa se člověku úplně otevřou, ale na New Orleans nic vstřícnýho není. To město je jak utopená kovadlina, která si drží vlastní atmosféru. Slunce plálo mezi domy a kmeny dubů a já na obličeji cítil světlo a pak zas stín jak ze stroboskopu. Myslel jsem na to, jakej má Carmen zadek, a na to, jak se na mě usmívala přes rameno. Carmen mi pořád vrtala hlavou a přitom to vůbec nemělo smysl, jelikož jsem věděl, že to je kurva bez srdce. Když jsme to spolu začali táhnout, byla s Angelem Medeirasem. Asi jsem mu ji víceméně přebral. A teď je se Stanem. Pro kterýho pracuje i Angelo. Můj pocit urážky zchlazovalo vědomí, že Stanovi za zády ojíždí pár dalších chlapů.

Přemejšlel jsem, komu bych mohl o svejch plicích říct, protože někomu jsem to říct chtěl. Taková zpráva, to musíte uznat, stojí za prd, když vás zrovna čeká práce.

Bar se jmenoval Stan’s Place, byl z cihel a měl plechovou střechu, mříže v oknech a promáčklý kovový dveře. Vevnitř seděl Lou Th􏰀eriot, Jay Meires a ještě pár starejch chlapů, co jsem neznal. Barman se jmenoval George a levý ucho měl obložený bílým fáčem. Zeptal jsem se ho, kde je Stan, a on kývl ke schodům, co vedou podél stěny do kanceláře.

Dveře byly zavřený, tak jsem se vyhoupl na stoličku a objednal si pivo. Pak jsem si ale vzpomněl, že umírám, a místo piva jsem si objednal Johnnie Walker Blue. Lou s Jayem se bavili o problému s jedním sázkařským podnikem. Rozuměl jsem tomu, protože pár roků, když mi čerstvě bylo dvacet, jsem v sázkách taky jel a znal jsem terminologii.

Jelikož jsem poslouchal, zmlkli a zahleděli se na mě. Neusmál jsem se ani jinak nereagoval a oni pak mluvili dál, ale tišeji, a obrátili hlavy tak, abych je neslyšel. Nikdy mě neměli zvlášť v oblibě. Zažili tady Carmen ještě jako servírku, než to rozjela se Stanem, a myslím, že proti mně kvůli ní něco měli.

Vedle toho se jim nezamlouvalo, že jsem do týhle party nikdy pořádně nezapadl. Stan mě podědil od mýho dřívějšího kápa, což byl Sam Gino, a ten mě podědil od Harpera Robicheauxe. Je to hlavně moje chyba, že mě tihle maníci nikdy tak úplně nepřijali. Mají o módě taliánský představy — teplákovky nebo naopak košile s manžetama, ulízaný vlasy —, zatímco já chodím stejně jako celej život v džínách, černým tričku, bundě a kovbojskejch botách, vlasy si vzadu nechávám odrůst a neholím se. Jmenuju se Roy Cady, ale Gino mi začal říkat svalovče a ujalo se to a říkaj mi tak dodnes, ale ne ze sympatií. Jsem z východního Texasu, ze zlatýho trojúhelníku, a tihle hošani mě vždycky považovali za blbce z Jihu. Což mi nevadí, protože se mě taky zároveň bojej.

Ne že bych nějak toužil šplhat nahoru.

S Angelem jsem ale byl vždycky v pohodě. Než se stalo to s Carmen.

Otevřely se dveře od kanceláře a vyšla Carmen. Uhlazovala si sukni, trochu si načechrávala vlasy, a hned jak mě uviděla, jako by strnula, ale okamžitě za ní vyšel Stan a ona po schodech sešla před ním a on si vzadu zastrkoval košili. Schody jim pod nohama sténaly a Carmen si, ještě než došla dolů, zapálila. Zamířila na druhej konec baru a objednala si greyhounda.

Napadla mě vtipná poznámka o ocasu, ale musel jsem si ji nechat pro sebe.

Nejvíc mě štvalo, že mi rozbořila samotu. Hrozně dlouho jsem si vystačil sám.

Teda jako zašukal jsem si, když bylo potřeba. Ale byl jsem sám.

Zatímco teďka už bejt sám jaksi nestačilo.

Stan pokývl na Loua s Jayem a přišel ke mně a řekl mi, že mám s Angelem ten večer práci. Dalo mi hodně námahy, abych se tvářil, že jsem z týhle volby parťáka unešenej. Stan měl hustý polský obočí, visutý jak horskej útes, co mu vrhalo stíny do těch jeho očiček.

Podal mi kousek papíru a povídá: „Jefferson Heights. A zajímá vás Frank Sienkiewicz.“

To jméno jsem znal. Byl to předseda nebo bývalej předseda nebo právní zástupce místních odborů pro přístavní dělníky.

Povídalo se, že si na dokaře chce posvítit FBI a udělat z nich zkušební terč. Zajišťovali transport zboží pro lidi, se kterýma Stan obchodoval, a prachy za tyhle akce udržovaly jejich odbory při životě. Ale nic víc jsem nevěděl.

Stan povídá: „Žádný velký násilí. O to teď nestojím.“

Stál těsně za mnou a položil mi ruku na rameno. Z těch jeho očiček, schovanejch pod houštinou obočí, jsem nikdy nedokázal nic vyčíst, ale tajemství jeho úspěchu spočívalo v tom, že v jeho obličeji — široký slovanský lícní kosti nad staženou pusou beze rtů, jak když kozák plení vesnici — nebyla ani stopa slitování. Pokud Sověti — jak se říkalo — opravdu měli maníky, co chlapovi do ptáka klidně vrznou rozžhavený ramínko na košile, tak to byly typy jako Stanislaw Ptitko. Povídá: „Chci, aby pochopil, co je správný. Že musí hrát s ostatníma. Nic víc.“

„A na to potřebuju Angela?“

„Vem ho s sebou. Chci bejt opatrnej.“ A taky mi řekl, že před srazem s Angelem musím něco vyzvednout v Gretně.

„Takže žádný zpoždění,“ dodal a kývl směrem k té sklence whisky, co jsem držel v ruce.

Kopl do sebe panáka stoličné a nechal sklenku sklouznout zpátky k barmanovi. Georgův fáč přes ucho měl uprostřed žlutej flek. Aniž by se na mě Stan znovu podíval, narovnal si kravatu a povídá: „Bez kvéru.“

„Co?“

„Pamatuješ na toho řidiče loni? Nehodlám borce nechat odstřelit jenom proto, že někomu ruply nervy. Takže ti povídám a Angelovi taky: bez kvéru. Jestli se dozvím, že jste tam šli s bouchačkama, naseru se.“

„A ten dotyčnej bude doma?“

„Jo, bude. Poslal jsem mu dáreček.”

Odkráčel, zastavil se u Carmen, dal jí hubana, omuchlal jí prso a mně se v duchu rýsovaly ďábelský plány. Pak odešel zadním vchodem a Carmen se s cigaretou v ruce akorát tvářila znuděně. Uvažoval jsem o tom Stanově příkazu, že si nemáme brát kvéry.

Připadalo mi to divný.

Carmen se na mě z opačnýho konce baru zamračila, Lou s Jayem to viděli a začali do ní hučet a vykládat jí, jak zrelaxovaně Stan vypadá, když je s ní. Došlo mi, že mají pravdu, a začalo se to ve mně všechno kroutit a srdce mi pod žebrama začalo cukat hanbou. Kopl jsem do sebe panáka a objednal si dalšího.

Carmen nosila svý dlouhý světle hnědý vlasy smotaný v týle, na pěkný tvářičce teď měla drsnou pleť a zblízka bylo vidět, že se jí v prasklinkách a vráskách někdy vrství pudr přes sebe. Připomínala mi prázdnou sklenici, číšku od vypitýho koktejlu, uprostřed který leží na kostkách ledu rozdrcená slupka od limetky.

Chlapi ji myslím měli rádi, protože z ní vyzařovala intenzivní smyslnost. Člověk se na ni podíval a hned věděl, že tahle bude svolná ke všemu. Je to sice přitažlivý, ale chlap to vlastně nevydrží.

Znal jsem z její minulosti historie, který Angelo neznal. Kdy to dělala s několika najednou. A jednou mi nabídla, že pro mě přivede holku navíc, aby to trochu opepřila.

Já na tohle nejsem. Měl jsem v tý době romantický představy, u kterejch mi je teď už jasný, že nebyly na místě.

Myslím, že spíš než sex ji blažilo podvádění. Jako by si s někým potřebovala srovnat účty.

Tvrdila, že jsem ji jednou praštil, ale já tomu nevěřím. Byla trochu herečka a drama pro ni bylo důležitější než fakta.

I když uznávám, že moje vzpomínky na ten večer nejsou úplně souvislý.

Načež pak Lou v baru řekl cosi jako: „Očividně se vyznáš v tom, co chlap potřebuje ke štěstí.“

Na to Carmen: „Snažím se, to jo.“

Všichni tři se rozesmáli a já úplně cítil, jak se mi osmatřicítka u kostrče rozehřívá. Ale nepřineslo by mi to uspokojení.

Jenom jsem byl vzteklej a nechtěl jsem umřít tak, jak mi to naznačoval doktor.

Položil jsem na bar pár papírků a odešel. Před pár dny jsem se sjel tequilou a nechal jsem auťák tady, a zůstal nedotčenej: velkej pick-up f-150, ročník čtyřiaosmdesát.

Tohle se odehrávalo v roce 1987 a tehdejší modely se mi líbily víc: hranatý a přisedlý, těžký mašiny, žádný hračičky.

Přejel jsem přes Pontchartrain Expressway a rádio nechal vypnutý a v hlavě mi to myšlenkama hučelo jak v úle.

Gretna. Na Franklin Street jsem začal dumat, kdy pro mě nadejde poslední moment. Každej paprsek světla, co se opřel o přední sklo, jak mě míjely stromy, si po mně žádal ocenění, ale já je velebit nedokázal. Zkoušel jsem si představit, že nejsem, ale scházela mi na to fantazie.

Měl jsem stejně dusivej pocit beznaděje, jako když mi bylo dvanáct třináct a já hleděl přes široký lány bavlny. Srpnový rána, režnej pytel přes rameno a pan Beidle na koni s trenérskou píšťalkou odvádí děcka ze skupiny domů. Skličující představa nekonečný práce. Pocit, že vítězství je nedosažitelný. Puchýřů na rukách jsem si všiml až po týdnu sklizně, když mi upadly vidle a já zjistil, že jsem v prstech ztratil cit. Podíval jsem se teď znovu na tvrdý bříška na prstech obemykajících volant a sevřel je v náporu vzteku. Pocit, že mě podvedli. Pak jsem si vzpomněl na svoji mámu, na Mary-Anne. Neměla dost sil. Byla to chytrá ženská, ale rozhodla se dělat, že je blbá. Dneska ale není potřeba na ni vzpomínat.

Našel jsem tu adresu, kterou mi Stan dal: smradlavej činžák hned vedle lajny skladů, vybledlý cihly popsaný sprejem, vysoká tráva a plevel plynule přecházející na vedlejší prázdnou parcelu. Na parkovišti kraksny a ve vzduchu ten zápach oleje a rozehřátý skládky, co obemyká celý New Orleans.

Číslo 12. První patro. Ned Skinner.

Prošel jsem kolem jeho okna a nakoukl dovnitř. Vevnitř byla tma a vypadala bez hnutí. Zastrčil jsem ruku do kapsy, kde mi dřímal boxer, a šel podél balkónu dál. Sešel jsem dolů k zadnímu vchodu a obhlídl venkovní okna. Tráva se kývala ve větru.

Vrátil jsem se zpátky nahoru a zaklepal. Celej barák opuštěně duněl; zatažený rolety, ticho, žádný televize ani rádia. Počkal jsem chvilku, okoukl to a pak pod futro u zámku vrazil nůž. Laciný dříví se snadno štíplo.

Vklouzl jsem dovnitř a zavřel za sebou. Malej byt, pár kusů nábytku a všude binec, noviny a halda starejch dostihovejch sázenek, krabičky od jídla z bufetu, prehistorická televize s naprasklou obrazovkou. Na kuchyňským pultě prázdný lahve od kvalitní vodky. Flákače jsem odjakživa nesnášel.

Páchlo to tam potem a smradem z huby a zakyslostí. Koupelna byla potáhlá špínou a plísní, na dlažkách ležely ztuhlý hadry. V ložnici jenom matrace přímo na podlaze a klubko tenkých zažloutlých prostěradel. Po koberci rozházený zmačkaný sázenky jak požatý kytky.

Na zemi u postele zarámovaná fotka. Zdvihl jsem ji: brunetka s malým klukem, oba roztomilí, s úsměvem a jiskrou v očích. Snímek vypadal několik let starej, aspoň soudě podle účesu a oblečení té ženské a toho, že papír byl tlustší, než se většinou používá dneska, kožený na pohmat, a obličeje časem trochu vybledly. Odnesl jsem si ji do obýváku, shodil z křesla krabici od pizzy a sedl si. Prohlídl jsem si fotku a pak ten byt. V podobnejch bytech jsem dřív bydlel.

Zahleděl jsem se na úsměvy na fotce.

V tu chvíli kolem mě cosi přešlo, takovej jako pocit nebo vědomí, ale nedokázal jsem ho uchopit. Vědomí čehosi, co jsem kdysi znal anebo cítil, vzpomínka, která nedokázala vyplout na světlo. Natahoval jsem ruku, ale nedokázal jsem tu věc uchopit.

Ale cítil jsem ji blízko.

Slunce na mě přes rolety vrhalo staromódní vězeňský pruhy. Čekal jsem v tom křesle dlouho, ale chlap se neobjevil. A vzhledem k tomu, co se stalo pak, teď tu dobu strávenou čekáním vnímám jako hranici v obou životech, jeho i mém.

Byl to moment, kdy se situace mohla vyvinout jedním směrem — než se vyvinula druhým.

V osm večer jsem se s Angelem sešel u Modrýho koně v Tchoupitoulas Street. Je to taková motorkářská hospoda a já si tam vždycky připadal víc doma než ve Stanově baru.

Napřed jsem se zastavil u mě doma. Přepadla mě taková trochu paranoidní představa, ale když mi Stan řekl, ať si neberu zbraň, prostě mě to nutilo k zamyšlení. Uvažoval jsem, proč mi tohle vůbec říkal, když jsem přitom profík a specializací žádnej střelec. A proč je potřeba, abych tuhle práci dělal s Angelem. Přepadl mě pocit, že si mě štelujou, aby mě Angelo snadno dostal. Třeba na mě mají se Stanem pi􏰁u kvůli něčemu ohledně Carmen. Třeba jí věří, že jsem ji praštil. Anebo se jim prostě nezamlouvám, protože jsem s ní šukal. Nebo něco takovýho.

Tím chci prostě jenom říct, že mi to připadalo divný. I když jsem svoje instinkty nahlížel kriticky, stejně jsem se jima hodlal řídit. A tak jsem si sbalil mosaznýho boxera a teleskopickej obušek, ale taky jsem si do boty zastrčil svoji oblíbenou pistoli, osmatřicítku Colt Mustang, a na předloktí jsem si připnul vyskakováka. Naposledy jsem ho sice použil před lety, ale teď jsem ho promazal wédéčtyřicítkou a vyzkoušel si ho pod bundou, a když jsem stočil zápěstí, čepel mi vklouzla do dlaně jak studenej blesk.

Při srazu v baru mě ale Angelo překvapil. Poposedl na stoličce a podával mi ruku. Tvářil se zdrceně jak dobitej pes, a tak jsem mu rukou potřásl, ale dával jsem si přitom bacha, abych nevytočil zápěstí.

„Jsi připravenej?“ zeptal jsem se.

„Jenom dopiju.“ Znovu se otočil k baru a upil z panáka whisky. Řídnoucí kakadu mu trčelo z čela a v té své černé teplákovce tu vyčníval stejně, jako já vyčníval u Stana. Přisedl jsem si a koukal na flašky.

Podíval se na mě takříkajíc se zuřivým smutkem, jako by nebyl schopnej posedět a přitom nevěděl co se sebou, a tak kejval kolenem a vrtal se za nehty. A pak mi to došlo.

„Problémy?“ zeptal jsem se.

„Ty už to víš o Stanovi a Carmen?“

„Jo, jasně.“

Nasupeně se na mě zahleděl.

„Do hajzlu,“ zaklel jsem, podíval se na flašky a vzpomněl si, že mám rakovinu. „Dvojitýho Johnnieho Walkera Blue.“

Drink mě stál čtyřicet babek. Hřál a hladce mi sklouznul do krku a proteplil mi celej hrudník, úplně jsem cítil, jak mi ožívá.

„Vona prostě...,“ zamumlal Angelo.

„Cože?“

„Proč jako — vona si klidně — ale sakra proč? Proč s ním? Víš o něm to samý co já.“

Já na to: „Ona ale není žádnej svatoušek. Na rovinu, je to děvka.“

„To neříkej. Takhle o ní nechci mluvit.“

„No tak o ní nemluv vůbec,“ já na to. „Aspoň přede mnou ne.“ A koutkem oka jsem viděl, jak na mě rozzuřeně civí.

Chlapům se na Carmen taky zamlouvalo, že je chytrá nebo přinejmenším mazaná a vyzná se v tom, jak chlapi uvažujou. Nebylo možný ji jen tak odepsat jako blbou nánu. Spousta maníků ji podle mě považovala za chytřejší, než jsou sami, a to chlapa dokáže pěkně vzrušit. Vyzunkl jsem zbytek tý fantastický whisky a otočil se.

„Připravenej?“

Už mi skoro připadalo, že po mně střelí, ale on si jen vzdychl, udolaně přikývl, zvedl se a musel se zachytit, aby se mu nepodlomily nohy. Nedošlo mi, že je pod parou, a teď jsem dostal ohledně Sienkiewicze — toho chlápka z Jefferson Heights — trochu strach. „Řídíš ty,“ povídá.

Auto si to šinulo jak zmoklej pes a hlas z rádia zrovna odříkával cosi o tom, že Jim Bakker přijde o kolárek. Angelo tam seděl, jako by vypustil duši. Ověřil jsem si adresu a dal se po Napoleon Avenue na sever na devadesátku.

Naklonil se a vypnul rádio. „Vzpomínáš si,“ povídá a trochu se mu přitom lepil jazyk, „vzpomínáš si před lety, jak jsme rozprášili ty děcka, co prodávaly v Audubon Parku?“

Související