Název knihy, která se českému čtenáři dostává do rukou, je prostý a jednoduchý. Nikoliv tak již cesta (manhadž), která vedla k jejímu napsání. Proč zrovna salafitský islám? Pokusím se krátce a stručně nastínit okolnosti a důvody, které mě vedly k odbornému zájmu o salafitský islám a nakonec přiměly i k napsání této knihy. Začít bych měl asi stipendijním pobytem na Univerzitě krále Saúda v saúdskoarabském Rijádu, kam jsme se v roce 2003 jako začínající arabisté vypravili s kolegou Ondřejem Beránkem. Shodou náhod jsme do Rijádu dorazili nedlouho předtím, co byl nedaleko univerzity proveden jeden z teroristických útoků proti západním rezidentům.

Rijád, jak známo, je velice moderní město v každém ohledu. Vyjma jediného. Je to bašta ultrakonzervativního myšlení, kterou překoná snad již jen příslovečná Burajda. Prostředí univerzity vůbec nebylo připravené na studium dvou evropských nemuslimů. Je možné darovat modlitební kobereček a příručku Ibn Báze o zahalování žen hned při příjezdu (zahraničních studentů), nebo počkat až do doby jejich konverze (což se proti všeobecnému očekávání nestalo)? Co ale pak? Podle zásady al-walá‘ wa al-bará‘,4 která je součástí studijních osnov, je možné se družit a přátelit pouze se spoluvěrci, zatímco od nevěřících – včetně křesťanů, za které jsme byli považováni, neboť myšlenka ateismu je tamnímu islámskému náboženskému myšlení a cítění ještě vzdálenější – je třeba se vzdalovat a izolovat.

KNIHA

Pavel Ťupek

Salafitský islám

2015, Academia, 163 stran, 285 korun

Tuto zásadu jsme poznali na vlastní kůži. Zejména arabští studenti nevěděli, jak zdravit nevěřící. Vedení kolejí zase nevědělo, kam nás ubytovat. Nakonec nám a ještě jednomu budhistickému Číňanovi, který zanedlouho konvertoval, takže jsme zcela osiřeli, bylo vyhrazeno celé jedno křídlo koleje. Naštěstí jsme byli pod ochranou mocné univerzity, takže jsme větší nepříjemnosti nezažili, nebo na ně raději zapomněli.

Zapomenout se ale nedá na stoický klid Saúďanů, s nímž v roce 2003 přijali bombový útok na rezidenční čtvrť obývanou převážně lidmi ze Západu. Střelba doprovázející útok doléhala až na studentskou kolej. Místní tisk psal o 17 mrtvých a více než stu zraněných. Tato událost byla důležitým milníkem, neboť se považuje za počátek džihádistických aktivit al-Qá‘idy na vlastním území Saúdské Arábie.

Pobyt na univerzitě měl i své světlé stránky. Univerzita se totiž může pyšnit skvěle vybavenou knihovnou o několika patrech. Vyjma prvního patra s internetem byla téměř liduprázdná, takže sloužila i jako útočiště před neustálým pobízením k modlitbám. To mi umožnilo pohroužit se do pramenných textů wahhábismu, tématu mé diplomové práce. Zklamán byl však Ondřej, který našel západní knihy o surrealismu, jímž se zrovna zabýval, silně prostříhané a znetvořené cenzorskou černí. Jen jednoho dne byla knihovna na několik hodin zavřena. Bylo to prý kvůli návštěvě jedné studentky, protože bylo nepřípustné, aby spolu studovali muži a ženy dohromady. Byl to zřejmě tento silný kontrast mezi technickou a materiální vymožeností království na jedné straně a nepoměrně protichůdnou tendencí v myšlení na straně druhé, který nás v zájmu o Saúdskou Arábii i její ideologii posílil.

V českém prostředí se na toto téma mnoho kloudných informací nedostávalo. První kvalitní příspěvky k historii a ideologii wahhábismu vyšly z pera prof. Luboše Kropáčka. Mám na mysli hlavně jeho inspirativní skripta k modernímu islámu, kde byl mimo jiné středověký myslitel Ibn Tajmíja identifikován jako ideolog, který měl značný vliv na reformu a moderní islám. První ucelenou monografií je Beránkova studie Saúdská Arábie mezi tradicemi a moderností: domácí politika, salafíjská ideologie a zahraniční vztahy. Práce si všímá vzniku wahhábismu a později se soustředí na opoziční hnutí Sahwa. Následovala naše společná práce Dvojí tvář islámské charity, která se mimo jiné zabývá agendou a působením islámských charitativních organizací, hlavně pak šířením ideologie salafitského islámu a Muslimského bratrstva.

Můj zájem o salafitský islám pramenil z četby děl wahhábitských autorů, neboť wahhábismus je součástí toho, co nazýváme salafitský islám. Vlivem Ibn Tajmíji na wahhábitské myšlení, tedy hledáním ideových vlivů, jsem se zabýval ve své doktorské práci. Tento zájem byl logickým předpokladem k výzkumnému grantu Grantové agentury ČR „Teologie Ibn Tajmíji a její vliv na salafitské myšlení“. Ten mi umožnil jít více do šíře a hloubky a publikovat některé studie, mezi nimi komentovaný překlad teologického pojednání Wásitské vyznání z pera Ibn Tajmíji.

Dovolím si tu krátké zastavení, které bych rád využil k tomu, abych méně zasvěceného čtenáře seznámil s pojmem „salafitský islám“. V odborném západním diskurzu se zhruba od atentátu na egyptského prezidenta Sádáta razil výraz „islámský fundamentalismus“, kterým se zpětně vysvětloval výrazný nárůst islámu přibližně od 70. let 20. století a jeho další tendence. Tento pojem byl západním kalkem a interpretační berličkou a v islámském prostředí neměl opodstatnění ani srovnatelného pojmového protějšku. Nakonec se v islamologických kruzích vytratil v užívání pro svou vágnost, neboť sem vlastně spadala jakákoliv nesekulární a neliberální islámská hnutí.

Někdy byl ztotožňován s pojmem islamismus, jímž se nejvíce rozumí „politický islám“.5 Tento pojem zahrnuje hnutí typu Muslimského bratrstva či Hizb at-tahrír, nicméně užít ho ve vztahu k salafitskému islámu je možné jen nanejvýše obezřetně.6

Zejména v médiích, ale i politologicky laděných studiích se začal šířit pojem salafismus (a od něho utvořené přídavné jméno „salafistický“). Tento termín se začal nadužívat do té míry, že se stal stejně vágním jako pojem fundamentalismus, jehož místo zřejmě zaujal. Sami salafité mají na jeho užívání různé názory, navíc diskutují i o otázce, kdo je a není pravý salafita. Ve starší české literatuře o islámu se začal používat pojem „salafíjský“ islám a „salafíja“. Je vlastně českou reflexí tehdejšího stavu západního islamologického poznání islámu a jeho zájmu o egyptský reformismus, tedy tzv. osvícenou, racionalistickou salafíju, jejímiž proponenty byl Muhammad Abduh a do určité míry i jeho žák Rašíd Ridá.

V této práci nabízím neutrální výraz salafitský islám jako označení pro směr islámu, jehož kořeny můžeme vysledovat až do středověku. Distinktivním rysem salafitského islámu je především jeho specifická a jasně rozpoznatelná teologie, vycházející z hanbalitské školy, a spojitost s tradicionalistickým hnutím (ahl al-hadíth), jehož součástí je i hanbalitská právní škola. Tímto tématem se zabývá první kapitola „Význam hanbalismu a aš‘arismu v ortodoxním islámu“, která shrnuje i orientalistické poznatky a desinterpretace islámské náboženské historie. S touto kapitolou jsem pracoval v rámci „semináře k islámu“, který jsem vedl na Ústavu Blízkého východu a Afriky FFUK. Upozorňuji na to čtenáře proto, že se jedná o text náročný z hlediska interpretace a složitosti popisovaných koncepcí. Předpokládá znalost základních problémů islámské teologie i případnou konzultaci literatury, na niž v textu odkazuji (zejména práce G. Makdisiho).

Kapitola „Teologické a právní myšlení Ibn Tajmíji“ pojednává o teologickém a právním myšlení Ibn Tajmíji, bezpochyby nejvýraznější osobnosti salafitského islámu. Je psaná dosti hutným stylem, proto se text snažím místy odlehčit některými životopisnými okolnostmi. Koho by více zaujala životopisná část, odkazuji na úvodní studii Wásitského vyznání.

Kapitola „Počátky moderního salafitského myšlení“ pojednává o počátcích sunnitského reformismu, v němž sehrál klíčovou úlohu zájem o dílo Ibn Tajmíji. Tato kapitola je myslím čtenářsky přístupnější, neboť místo do hloubky jde spíše do šíře. Mou snahou je ukázat různé chápání Ibn Tajmíji a zejména svéráznou cestu, jíž se ubíral wahhábismus. Ideologii raného wahhábismu je pak věnována samostatná kapitola „Muhammad ibn Abdulwahháb a raný wahhábismus“, tj. doba wahhábitských učenců 18. a 19. století, tzv. imámů nadždské výzvy (a‘immat ad-da‘wa an-nadždíja) i hnutí ichwánů na počátku 20. století. Poslední kapitola se nazývá „Salafitský islám jako ideologie Saúdské Arábie“. Pojednává o hlavních proudech salafitského myšlení v Saúdské Arábii, nezabývá se však příliš tzv. džihádismem, vyjma ideologie Muhammada al-Maqdisího.7

Důvodem je to, že džihádismus je jakousi nadstavbou teologicko-právního systému salafitského islámu. Džihádismus jako takový je v západní literatuře rovněž samostatným tématem, zajímavým zejména z hlediska bezpečnostního. Pokud by čtenáře toto téma zajímalo, odkazuji jej na velmi fundovanou a klíčovou monografii Jihad in Saudi Arabia: Violence and Pan-Islamism since 1979 z pera Thomase Hegghammera. Pro úplnnost třeba dodat, že se nezabývám podobami soudobého salafitského islámu mimo Saúdskou Arábii.8 K tomuto tématu vyšla v poslední době řada dílčích studií.

Doufám, že předkládaná kniha bude pro čtenáře přínosným vhledem do islámského myšlení. Nelze ji ovšem považovat za jakýsi „úvod“ do dané problematiky. Jsem ale přesvědčen, že v ní najde užitek ten, kdo se vážně zabývá tématem salafitského islámu – islamolog, arabista, religionista, sociolog, politolog či bezpečnostní analytik. Takovému zájemci poskytne solidní základ pro interpretaci současných trendů a událostí v islámu.

 


4 Znamená důraz na vzájemnou blízkost a přátelství mezi muslimy na jedné straně, odstup a nepřátelství vůči nevěřícím na straně druhé.

5 Tak je pojem i překládán do arabštiny (al-islám as-sijásí).

6 Více se tímto zabývá Beránek, „Islamismus a arabská povstání“.

7 Toto označení se objevuje v akademické literatuře od 90. let. K typologii islámského aktivismu též Hegghammer, „Jihadi-Salafis“.