Postava: přinejmenším metr osmdesát (možná o něco víc). Postava mohutná, ale s dobrými proporcemi. Masitá, málo svalnatá, tendence k chronické tloušťce. Držení hlavy dobré.

Vlasy: nijak zvlášť krásné, nijak zvlášť hojné – barva běžná, kaštanová. Pokud nebyly dlouho stříhány (v době americké cesty), spíše rovné a hrubé, přepadající na krk; účes připomínal německého profesora. Nakadeřen poprvé na podzim 1883. Nakrátko ostříhán a naondulován na podzim 1884 – kdy chodil přes den oblečen jako hippoman,83 aby napodobil Banthorna84 z Patience.

Hlava: velká a silná (nosil na ní určitě tak velké klobouky jako Gladstone).85 Čelo nad obočím a mezi nimi velmi výrazné, avšak brzy ustupující. Nízké, nevysoké. Pokračování šíje až k uším. (Sám říkal, že intelektuální schopnosti nemají své centrum pod čelem, ale v zadní části hlavy, a tvrdil, že lidé s mimořádnou duševní kapacitou mají nevelká čela. To jeho bylo podobné Irvingovu, s nímž si ho lidé často pletli v londýnských ulicích v letech 1882 a 1883.) Profil měl výrazný, na způsob Byrona.86 

KNIHA

Arthur Cravan: Dílo

(Ukázka je z článku Wilde, a jak vypadal82)

2015, Academia, přeložili Michal Novotný a Jiří Pelán, 308 stran, 395 korun

Myslím, že se říkalo nikoli o něm, ale o jeho matce, že je typ Savonaroly87 a George Eliotové.88

Oči: světle modré zřítelnice. Tyto oči navazovaly souvisle na obličej. Výrazná oční víčka i spodní část očí. Víčka jako by oči malátně zatěžovala (příznak básnického ducha). Pohled – zároveň pozorný a uvážlivý. Byly to oči, kterým nic neuniklo.

Nos: jemný a trochu orlí. Chřípí zaoblená, otevřená, senzitivní.

Ústa: rty bledé, hezky vytvarované, ale ne opravdu krásné. Pozoruhodně ploché, nenabízející sebemenší vyvýšeninu ve srovnání s tvářemi a se staženými koutky. (Našel jsem podobné rty u lidí trpících krtičnatostí.) Zuby, pokud byly vidět, pak veliké, nepravidelné a ne právě půvabné.

Čelisti: téměř převislé, ale ne ošklivé. Obličej, zvláště pak z profilu, připomínal řecký typ, ani ne tak jako na sochách jako na určitých mincích nebo na vázách. Vcelku byla horní část obličeje viděná zepředu řecká. Spodní část, pokud byla v klidu, propůjčovala obličeji díky nehybnosti rtů spíše egyptský ráz se strnulým výrazem a vzezřením až nelítostně krutým.

Kůže: zrno husté a pleť bledá.

Celkový výraz v klidu: smyslný, rozkošnický, povýšený, sebejistý.

Držení těla: když mluvil, stál zpříma, hlavu nachyloval blahosklonně k posluchači (tento způsob přejal od své matky, lady Wilde). Jeho hlas byl zřetelně slyšet navzdory bzučícím hovorům v kterémkoli salonu; sál byl naplněn a prosycen jeho přítomností.

Postoj: když hovořil vsedě, zlomil se vůči posluchači vedví. Díval se mu přímo do očí. Nešetřil pohyby pravé paže a zápěstí, její plná a masitá dlaň se od zápěstí volně rozvírala. Když řekl, co měl říci, zaklonil se dozadu a upřeně se díval do očí svému posluchači s výrazem: „Tak co na to řeknete?“ Obecně panoval názor, že by se do našeho století byl mohl dostavit přímo ze století sedmnáctého – z jednoho z těch salonů známých v době Ludvíka XV.

Hlas: (lehký baryton) bez stopy po irském přízvuku (nebo „rodné hroudě“), s rozsáhlým rejstříkem – přednes proměnlivý, někdy chvatný, živý, veselý, avšak častěji uměřený, uvážlivý, až unylý (na rozdíl od jeho bratra Willieho, který mluvil velice rychle); intonace jemná, zaoblená, někdy hrdelní, až jako by předl; formulace velmi jasné a propracované. V jeho podání zazněly plně zdvojené souhlásky, což je v Anglii neobvyklé, ve slovech jako je „adding“, „yellow“ atd., a rád se mazlivě zdržoval u samohlásek. Hovořil s velkou chutí, vychutnávaje zřejmě vlastní imaginaci a větné obraty.

Smích: jadrný, halasný; počkal si pokaždé, aby zjistil, jak jste pochopili, co říkal, načež ze sebe vyrazil kaskády smíchu, zjevně unesen svým vtipem či žertem. Jeho smysl pro humor (který byl přímo protikladný „duchu“ nebo „bonmotu“) byl ohromný a velmi nakažlivý, zvláště když se setkání konalo u něj. Tento aspekt jeho povahy nemohli vnímat ti, kdo ho vídali pouze při oficiálních příležitostech, mimo jeho domov, a kteří ho z tohoto důvodu nemohli spravedlivě ocenit.

Negativní stránka jeho inteligence: jeho dny splínu, depresí, ponoření do sebe. V takových dnech se mračil, tvářil se kysele až otráveně, jako rozmazlené dítě.

Často se také opakoval. Nerozpakoval se těžit z lidí slova a historky, které mu připadaly dobré. Jeho egoismus, ješitnost a chtivost byly nepochybně obrovské (nezměrné) a já ho slýchal poznamenat něco, co výslovně pronesl někdo jiný, a on to po několika minutách opakoval, jako kdyby to bylo něco naprosto původního, vynořivšího se právě v tu chvíli z jeho hlavy.

(Nedá se popřít, že počínaje rokem 1890 užíval a nadužíval stimulanty. Právě v onom roce jej postihl záchvat, který se velmi podobá tomu, jenž je označován jako delirium tremens.) Na druhé osoby působil často zneklidňujícím dojmem, vzbuzoval v nich pocit síly nepřístupné jakýmkoli skrupulím, vůle nedbající jakéhokoliv omezení.

Statná postava, silný hlas, rozhodná gesta. Dominantním rysem jeho osobnosti byla síla. Ve svých nejlepších dnech vyzařoval doslova život a s tím se pojilo intenzivní kouzlo, jež mohlo směřovat k tomu, aby na lidi vyvinulo příliš velký tlak, což mohlo ve svém výsledku působit i tak, že se před ním lidé měli na pozoru.89

 


82 Ve čtvrtém čísle magazínu The Soil v dubnu 1917 byla uveřejněna pod iniciálami E. C. oprava Oscar Wilde je živ a hned za tím Wilde, a jak vypadal. K druhému textu byla připojena poznámka: Autorkou je jeho švagrová, tedy Cravanova matka. Vzhledem k nepatrnému zájmu o literární záležitosti, jejž paní Grandjeanová projevovala, zdá se pravděpodobnější, že svému synovi na jeho přání zaslala poznámky, jež Cravan, který se se svým strýcem nikdy nesetkal, hodlal využít. Tento text je zde tudíž reprodukován, jako by se jednalo o jakýsi náčrt; jisté výrazy, jako je odkaz k Ludvíkovi XV., jsou pro Cravanův styl dost charakteristické.

83 Maniak (pozn. překl.).

84 Postava z opery G. Sullivana (pozn. překl.).

85 William Gladstone (1809–1898), britský premiér po dobu čtyř funkčních období, člen Liberální strany (pozn. překl.).

86 George Gordon Byron (1788–1824), anglický básník, filhelén, představitel romantismu. Proslul nejen svým dílem – Childe Haroldova pouť, ale i extravagantním způsobem života (pozn. překl.).

87 Girolamo Savonarola (1452–1498), italský náboženský a politický reformátor, fanatický kazatel, který v letech 1494–1498 ovládl mocensky Florencii (pozn. překl.).

88 George Eliotová (1819–1880), anglická spisovatelka, novinářka a překladatelka, vl. jménem Mary Ann Evansová (pozn. překl.).

89 Ve čtvrtém čísle The Soil za tímto textem následuje velmi podrobný popis Wildova bytu v podání Otho Hollanda Lloyda. Protože nic nesvědčí o nějakém zásahu Arthura Cravana – i když právě on ohlásil ve čtvrtém čísle Maintenant text Byt Oscara Wilda –, rozhodli jsme se ho zde neuveřejnit.

Související