3. VÝSTUP

Ředitel a členové komise povstávají, ale Předseda je zarazí, aby mlčeli.

Předseda:

Vím vše. (Podívá se na Ředitele a uchechtne se): Přátelé, chtěl bych, abychom se nesmáli. Není to vůbec k smíchu.

Tělocvikář:

Pane předsedo, chtěl bych vás informovat, že vyšetřování je v plném proudu.

Ředitel:

Kolega tělocvikář je, pane předsedo, výtečný organizátor, on navrhl jednotný kroj pro žactvo, jednotnou čepici pro učitele a je vedoucím vyšetřovací komise.

Divadelní hra

Milan Kundera

Ptákovina

2015, Atlantis, váz., 138 stran, 209 korun

Předseda:

Nepřišel jsem poslouchat chvály, přišel jsem, poněvadž se hněvám.

Tělocvikář:

Pane předsedo, my slibujeme!

Předseda:

Já vám to řeknu otevřeně. Já dostávám dopisy. Mnoho dopisů, které se mně vůbec nelíbí. Já vím, nemusí to být všechno pravda, ale ono není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Přátelé, mé životní poslání je dát lidem jistotu. (S vnitřní opravdovostí): A řeknu vám otevřeně: Sám ji přitom nemám. (Zamyšleně): Ale to je právě spolu vzájemně spojeno. Osud mi dopřeje mé vlastní jistoty, až já ji zaručím všem. Přátelé, vždyť řekněme si to upřímně. Některé ženy jsou kurvy. Ale podívejme se poctivě na dno svých duší. Co proti tomu děláme? Vy tu například učíte děti různým vědám. Ale co děláte pro to, aby vám ty děti nemalovaly sprosté kresby po zdech a nepářily se vám pod lavicemi? Vzdělání je hezká věc, ale úplně pro kočku! Já jsem znal jednu paní, ta nevěděla, co je jedna a jedna — a přesto byla celý život panna! Tak je to. Člověk netouží po vědění, ale po jistotě. Jinak nemůže být šťastný. A já vám to řeknu otevřeně. Úplně upřímně. (Dostává se do rozlítostnělého transu): I já chci být šťastný! Vždyť já jsem úplně obyčejný člověk jako vy všichni! Já jsem jeden z vás! A právě proto, přátelé, já navrhuju ten nejpřísnější trest! Já navrhuju, aby viníkovi byly uřezány uši!

Ředitel:

Uši?

Předseda:

A proč ne uši?

Tělocvikář:

To je pravda. Proč ne uši?

Předseda:

Je to možná přísný trest.

Prušánková:

Ale spravedlivý.

Předseda:

Ale spravedlivý. Ovšem, přátelé, je vina jenom na tom, kdo ten nápis psal? (Rozhlíží se tázavě po přítomných. Pak): Není.

Tělocvikář:

Není.

Prušánková:

Není!

Předseda:

Není. Zlo musíme vyhubit s kořeny. Víte, já nemám nic proti tomu, že se píše. Ať se píše, pánové, jen ať se píše, ale nezapomeňte přitom na to, že kdyby toho člověka nenaučili psát, on by to nikdy nenapsal. Já proto navrhuji, aby v případě, že viníkem je žák, byl přísně potrestán i jeho učitel.

Školnice:

To ti tleskám, předsedo.

Předseda:

Já navrhuju deset ran lískovkou na holou. To je trest, který tu zavedl už dávno pan ředitel, a já myslím, že je to dobrý trest.

Ředitel:

Tresty, které nám doporučil pan předseda, jsou znamenité. Ale dovolte mi otázku. Co když tříčlenná komise, kterou jsem ustanovil, viníka nevypátrá?

Tělocvikář:

Slibujeme, že —

Ředitel:

Sliby chyby. Když ho nevypátrá, já navrhuji, aby místo viníka byl trestán každý člen komise, a to rovněž deseti ranami lískovkou na holou.

Školnice:

Cože? Taky mně?

Předseda:

Je rovnost.

Ředitel:

Návrhy trestů přijaty. Přeji vám mnoho úspěchů. A marš vyšetřovat! (Vyhání komisi.)


Předseda s Ředitelem osamí.