Monika Zgustová: Růže od Stalina

Prolog – Dáma s ořechovou skořápkou

Po letním západu slunce se rychle šeří. Brzy bude podzim. Stará dáma míří po trávě k jezeru. Sedá si na lavičku a vytahuje něco z kapsy. Zapaluje malou svíčku a kapkami vosku ji připevňuje na dno ořechové skořápky. Zouvá se, střevíce nechává na lavičce. Skořápku s hořící svíčkou bere opatrně do prstů a bosýma nohama našlapává na písčité dno jezera. Voda jí sahá až po kolena. Zmáčela si lem sukně, ale nevadí jí to. Pokládá skořápku na hladinu a pouští ji: rozsvícený oříšek tancuje na vlnách. Dáma se za ním dívá a vzpomíná:

Tehdy v nemocniční jídelně…

I – Moskva, Soči (1963–1966)

V nemocniční jídelně si jednou ráno všimla, že k sousednímu stolku posadili jakéhosi cizince. Byl to prošedivělý Ital nebo možná evropský Žid, asi padesátiletý muž, rozhodně starší než ona, ale o tolik živější a veselejší než většina ruských pacientů, včetně jí! Občas si ho potom při obědech a při večeřích po očku prohlížela: zdál se jí atraktivní, ale nebyla schopná pojmenovat, v čem ta přitažlivost byla. A většina žen by s ní souhlasila, že šarm, který se dost dobře nedá popsat, je ten pravý.

Muže ovšem zkoumala hlavně z dlouhé chvíle, protože v nemocnici skoro nic nejedla. Nemohla polykat a stěží mluvila: vzali jí mandle, ta obvykle nicotná operace se zkomplikovala, rekonvalescence se protáhla a strašně ji bolelo v krku. Nemohla jíst, zeštíhlela a jako by se celá její malá postava vytáhla, to byla dobrá stránka pobytu v nemocnici; po dvou dětech lehko přibírala na váze. Horší byly dlouhé hodiny na nemocničním lůžku a na židlích rozestavených po chodbách, po kterých se procházeli nemocní v pruhovaných pyžamech. Jak trestanci, říkala si.

Stranila se zdejších lidí a čas vyplňovala hlavně četbou. Poslední dobou ji zaujaly indické dějiny a literatura. Vzala si s sebou biografii Mahátmy Gándhího, jehož myšlenku a metodu pasivní rezistence obdivovala, dále staroindickou sbírku básní Gítándžalí a povídky Rabíndranátha Thákura. Mnohým kulturním stránkám indického života nerozuměla: jak může někdo tak klidně akceptovat pomyšlení na smrt, ať už vlastní, nebo svých blízkých? Kde se v člověku bere ten klid, se kterým přijímá životní tragédie a nestěžuje si?

V téhle nemocnici pro cizince a ruskou elitu – pro slavné herce a jiné celebrity schválené sovětským režimem, ale především pro vysoké partajní činitele a jejich rodiny – slyšela svého prošedivělého souseda z jídelny mluvit anglicky a francouzsky, rusky však neuměl; a všimla si, že při stolování i v hovoru měl vybrané evropské způsoby. Kdo je to? Jak se dostal právě do nemocnice v Kuzněcově u Moskvy? I když za Chruščova bylo v Rusku víc cizinců, kteří teď směli navazovat vztahy a udržovat kontakt s Rusy.

Jednou po snídani zaslechla, jak s ním jakýsi Holanďan na chodbě mluví německy. Dívala se na oba pány a muž s prošedivělými vlasy to asi ucítil, protože pohlédl jejím směrem, ale jeho oči na ní ani chvíli neulpěly; neviděl ji, jako by byla průhledná. Nedivila se tomu: byla bledá, s obličejem zkřiveným bolestí a postavou znetvořenou nemocničním pyžamem a županem, její dlouhé, přirozeně vlnité, husté rezavé vlasy slepené od dlouhého ležení. Ne, nebylo nač se dívat. Světlana si hrábla do toho vrabčího hnízda na hlavě a zaposlouchala se do německého hovoru: četla a mluvila německy od svých čtyř let – maminka trvala na tom, že musí mít německou vychovatelku. Oba muži se od ní vzdalovali, ale ona ještě zaslechla, jak Holanďan říká svému společníkovi: „U nás není zvykem mít tak úzký rodinný život jako u vás v Indii.“

Užasla, až se zajíkla; tohle totiž nečekala: studuje indickou literaturu, indické dějiny a hinduistickou filozofii a její soused od stolu je Ind.

Začala se připravovat. Řekne mu: Prosím vás, povězte mi, co si myslíte o Gándhím? Znáte autora jeho biografie? Už několikrát to málem vyhrkla. Přichystala si otázky v angličtině, ale kdykoli měla příležitost je sousedovi položit, buď jí v tu chvíli připadaly směšné a naivní, nebo k Indovi zrovna přistoupil jeden z místních cizinců a pustil se s ním do hovoru.

Ind měl velké lesklé oči, jakým se v sanskrtské poezii říká „lotosové“ (usmála se při představě dvou lotosů, které vyčnívají z očních důlků), orlí nos (skobu, smála se v duchu dál), jemně opálenou pleť, která tak kontrastovala s mléčnou pokožkou Rusů. Nemaluji si snad zase jakéhosi pohádkového hrdinu? zarazila se. Sedmatřicetiletá Světlana ze zkušenosti dobře věděla o své tendenci dívat se na skutečnost skrz růžové sklo vysněného světa a přikrašlovat si to, co nezná. A když je tajemství odhaleno, ocitne se na zemi, obalí se blátem a potáhne prachem. Ale Ind byl teď pro ni nový a Světlana si ho vybarvovala jako postavu z dětských omalovánek: oči vybarvíme černou pastelkou a přidáme trochu žluté, aby vypadaly plné žáru, na rty smícháme hnědou s růžovou, napneme kůži na tvářích… tááák!

Jednou šel Ind proti ní po chodbě a ona si už už dodávala kuráž; ale ustoupil jí z cesty a se zdvořilým úsměvem ji nechal projít mimo. Neřekla nic. Až jednou u oběda ji požádal o slánku a pepřenku a přitom se jí zeptal, ke kterému kolektivu patří.

„Jak to myslíte, ke kterému kolektivu?“ nerozuměla.

„Tady přece každý Rus patří k nějakému kolektivu. Nikdo tu není jen tak za sebe, nýbrž za kolektiv,“ jemně se usmál s neokázalou dávkou sarkasmu.

„Jsem tu sama. Jen sama za sebe.“

„Vy vážně nepatříte k žádnému kolektivu? To se mi v téhle nemocnici ještě s žádným Rusem nestalo. I v Moskvě je to vzácné.“

„Můj kolektiv jsou moje dvě děti: dospívající syn a dcera. A možná mí známí a kamarádi, ale spíš ani ti ne. Jsem samotářka.“

Viditelně se mu ulevilo.

„Konečně normální člověk,“ řekl pro sebe.

Dodala si odvahy a vyslovila připravené otázky. Ind ji pozval na procházku: po nemocniční chodbě, samozřejmě.

„Jmenuji se Bradžéš Singh.“

„Světlana Allilujeva, těší mě,“ podala mu ruku.

On si všimnul, že pohled jeho nové známé je šedozelený. „Jako řeka Ganga v období dešťů, když do ní tiše krápe,“ řekl jí. Nevěděla, jestli je to poklona nebo lehký výsměch, ale neměla čas na to myslet. Jí se zase zdálo, že Bradžéš Singh má ve tváři něco z indických spisovatelů, které právě četla. Ale věděla, že by působila naivně a přehnaně, a nechala si to pro sebe.

Chodili potom spolu po chodbě tam a zpátky. Pověděla mu, že Mahátmy Gándhího si cení víc než kohokoli jiného na světě a že čte jeho životopis.

„Co si myslíte o jeho biografii?“

„O které? Bylo jich napsáno několik.“

„V Moskvě vyšla ta, kterou napsal jakýsi Namboodiripad.“

„Aha, Namboodiripad,“ opovržlivě pokrčil rameny. „No jo, to je jeden z našich komunistů.“

„Takže ta biografie není dobrá?“

„Problém je v tom, že kniha je poplatná ideologii a pravda o Mahátmovi ji zajímá míň.“

Celé hodiny diskutovali o novodobých indických dějinách. Posedávali v nemocničních křesílkách, potom zase vstávali a chodili. Podívali se na sebe do prosklených dveří kuchyně, které se leskly jako zrcadlo: Světlana pochrchlávala s kapesníkem u úst, jak ji bolelo v krku, Bradžéši Singhovi trčela vata z nosních dírek, protože mu nedávno vyoperovali polypy. Rozesmáli se: Světlana podle sovětského zvyku zadržovala smích a mluvila tiše, zatímco Singh šťastně řičel smíchy a hned potom se dal do hlučného hovoru anglicky.

„Vy jste mladá, nejspíš jste v nemocnici poprvé.“

„Poprvé? Kdepak! Když jsem byla malá, pořád jsem postonávala. Mívala jsem často zánět průdušek a hlavně bolest kolem srdce. A kromě toho jsem byla podrážděná, melancholická a později mě začaly přepadávat deprese a stavy úzkosti. Ale to všecko mám vlastně pořád. Bojím se temných místností a hlavně ta úzkost… Nemůžu být v místnosti s mnoha lidmi.“

„A jak to vzniklo? Něco z dětství?“

„Myslím že ano,“ řekla tiše. „Otec mě často zničehonic ponižoval před ostatními dětmi nebo na mě třeba na oslavě mých narozenin začal křičet a říkat, že jsem budižkničemu a že na světě nemám co dělat.“

Muž se na ni soucitně díval a mlčel. Světlana řekla:

„Ale nejsem sama. V naší zemi bylo napácháno tolik nespravedlnosti, že je tím postižena spousta lidí, víte?“

„Jaký je život v Sovětském svazu teď, po Stalinově smrti?“ ptal se s živým zájmem.

Světlana si pomyslela: Je jasné, že neví, kdo jsem. Mám mu to říct?

Dlouze vyprávěla, že země trochu vydechla, ale svobody pořád není tolik, kolik by si přála ona i většina lidí. Mluvila a mluvila, ale byla nesvá. Mám mu to říct? Jak bude reagovat? tázala se v duchu znova a znova.

Singh se zeptal, jestli už přestala v zemi téci krev.

„Teď, když už nemáte Stalina,“ dodal.

„Stalin byl můj otec.“

Nepolekal se. Nebyl ani překvapen. Ani se nezačal pokrytecky omlouvat za nezdvořilost či netaktnost. Řekl jenom po anglicku:

„Oh.“

A Světlana mu za to byla vděčná.

Otcův stín na ní ležel a pronásledoval ji, ať se hnula, kam chtěla. Proto si vděčně opakovala to lakonické a mnohosmyslné „oh“.