„Stůj, ani se nehni,“ křikl Vladimír a namířil pistoli na vojáka před sebou. Klenby nad hlavou rozezněly a zesílily jeho hlas. Nepřekvapilo ho to. Rezonanci tu zkoušeli s kamarády každý pátek, když se vraceli z hospody U Dušičků. Co dožene středoškolského učitele matematiky k tomu, aby vzal do ruky zbraň a namířil ji na druhého člověka? Věděl, že není připravený zabít toho výrostka s odulými rty, který před ním stojí.

Chlapec se zastavil. Vladimír si všiml, že ačkoliv má na sobě uniformu a přes rameno zbraň, je sotva o pár let mladší než on, asi dvacetiletý. „Hledám Voloďu Neužila,“ řekl voják rusky.

Vladimír mu rozuměl. Ruštinu se všichni povinně učili ve škole, protože jejich země se právě přátelila se Sovětským svazem. Vladimír se ale jazyk učil mnohem déle sám a dobrovolně. Kvůli otci, kterého si z dětství vůbec nepamatoval, ale v jehož odkazu cítil dluh, který měl splatit.

Bylo neuvěřitelné, že se pod branou spojující náměstí a hlavní třídu ocitli sami. Město v posledních dnech vřelo. Zemi obsazovala vojska, která ji před třiadvaceti lety osvobodila. Lidé byli v šoku. Vylepovali hanlivé plakáty, měnili tabule s názvy ulic, aby se cizí vojáci ve městech ztratili. Někteří byli okupací tak paralyzovaní, že nedokázali dělat vůbec nic.

Kniha

Dora Čechova

Padaná letní jablka

2015, Labyrint, 200 stran, 245 korun

Učitelka ruštiny plakala Vladimírovi do telefonu a snažila se mu vysvětlit, jak se za své krajany stydí. Když o tom Vladimír vyprávěl matce, prohlásila, že je to chudák ženská. Zbytkem másla, které schovávala pro lepší příležitosti, namazala chleby pro jeho kamarády, kteří za ním přišli a vyhrožovali, že zabijí každého okupačního vojáka, na kterého narazí. Pak mlčky odešla do práce.

 

Teď stál Vladimír v průchodu pod branou. Mířil na vojáka zbraní po otci, která byla až do včerejšího dne uložená na dně skříně, a doufal, že chlapec neudělá nic nebezpečného. Věděl, že on zbraň stejně nedokáže použít. Voják začal rukou něco lovit v náprsní kapse, pak vytáhl kartičku o velikosti pohlednice. Natáhl se a podal ji Vladimírovi.

 

Od Pernštýnského náměstí se ozvaly kroky.

Když pod Zelenou bránu doběhly dvě postavy, stál tu Vladimír sám.

„Jdeme na ně?“ zeptal se Bidlo, velký holohlavý chlap s bicepsy místo paží.

„Jdeme, sousede,“ odpověděl mu Vladimír, ačkoliv žádní sousedé nebyli. Byli jen bývalí spolužáci z gymnázia, co se dál scházeli. To oslovení mezi sebou používali, protože žili v menším městě, kde do půl hodiny došli pěšky kamkoliv.

„Já a Bidlo vylezeme na věž,“ rozhodl Olin, štíhlý mladík v dlouhém kabátě, nejmenovaný vůdce party. Jeho otec měl kdysi na vesnici statek, takže byl zvyklý postrkovat lidi k činnosti. „Ty budeš z okna bytu hlídat prostor před branou,“ řekl Vladimírovi. „A střílej po nich, po Rusácích, protože tohle není hra. Rozumíš?“

Vladimír přikývl.

 

Když za Olinem a Bidlem zapadla dřevěná branka vedoucí do věže, vytáhl Vladimír z kapsy klíč a odemkl dveře v protější stěně podloubí. Vešel dovnitř a zabouchl za sebou. Zpod schodiště vystoupil voják. „Jsem Alexej,“ podal Vladimírovi ruku. Pak se rozkašlal, dráždil ho prach schodiště rozvířený otevíranými dveřmi.

„To přece vím,“ řekl Vladimír a pokynul mu, aby ho následoval. Vystoupali spolu po schodech do druhého patra. Když vešli do bytu, Vladimír donutil vojáka, aby si zul boty. Matka, s níž bydlel, neměla ráda, když se do bytu zanášela špína. Pistoli položil na poličku a významně se podíval na jeho kalašnikov. Kývl bradou a naznačil, aby ho opřel o skříňku.

„Voják zbraň nikdy neodkládá,“ ohradil se chlapec. Vladimír před ním stál neústupně a díval se mu do očí tak dlouho, až samopal neochotně sundal z ramene a opřel o botník. Pak ho zavedl do kuchyně.

Z plechovky v poličce nad pracovní deskou vytáhl dva sáčky čaje a hodil je do hrníčků, cukřenku až po okraj naplnil krystalovým cukrem. Než se v plecháčku na sporáku začala vařit voda, voják odešel do vedlejšího pokoje. Vladimír ho tam našel, jak si prohlíží diplomy z šachových turnajů visící na stěnách.

Když se usadili ke kuchyňskému stolu, přistrčil Vladimír před hosta hrnek s čajem a díval se, jak ho upíjí přes hrstku cukru nasypanou na jazyk. Znal Ljošův zvyk pít sladký silný černý čaj.

 

Vladimírův otec byl šachista. Z matčina vyprávění syn věděl, že otec v patnácti letech založil ve městě šachový spolek. Promýšlel tahy, kudy chodil, o možnostech vedení partie dokázal mluvit celé hodiny, změny pozice šachových figurek dokonce vykřikoval ze spaní. Tu největší partii ale rozehrál až za války.

Při totálním nasazení ho poslali na práci do továrny v Dolním Sasku. Utekl, chytili ho u Drážďan. Do stejné sklepní místnosti, kam ho zavřeli, strčili i ruského vojáka. Vyslýchal je německý důstojník, který toho dne slavil narození své dcery. Protože při prohlídce Rusa, našli v jeho kabátě kromě vojenské knížky i miniaturní šachy, nabídl důstojník Vladimírovu otci a ruskému vojákovi, aby si zahráli partii. Toho, který vyhraje, pustí. Otec si vybavoval ty nejnáročnější kombinace, snažil se spoluhráče přelstít. Rus se ale choval chytře a nadmíru soustředěně. Rozehranou partii přerušilo bombardování města.

Když se místnost, v níž seděli, otřásla a z propadajícího se stropu se začaly sypat úlomky zdiva a prach, ve zmatku, který se všech zmocnil, se otci podařilo utéct. Protože byl dezertér, skrýval se v lesích. Nastydl a onemocněl. Sice se vrátil domů, ale i přes pomoc známého lékaře a péči ženy po několika týdnech zemřel. Historku o šachové partii hrané za války v drážďanském sklepení vyprávěla matka synovi v dětství před spaním místo pohádky. Sešit, který zdědil po otci a v němž našel rozepsané vedení rozehrané partie, schraňoval Vladimír mezi nejvzácnějšími dětskými poklady.

 

Kvůli otcovu příběhu se v dětství rozhodl naučit hrát šachy. Ve své snaze byl tak úporný, že se v deseti letech probojoval na mistrovství republiky.

Začal se také sám učit rusky. Našel si učitelku, která přijela do země se sovětskými vojsky při osvobozování Prahy, zamilovala se tu a už tady zůstala. Zatímco jeho spolužáci hráli fotbal, Vladimír docházel do bytu mladé ženy, kde trpělivě psal oblá písmena azbuky, skrz zuby mezirtytlačilhláskyasamohlásky,abyjehovýslovnost získala hutnost, již měla mluva Jeleny Ivanovny. Snažil se artikulovat tak pečlivě, že nad jeho výslovností učitelka nezřídka okouzleně vzdychala.

Když se naučil rusky tak dobře, že dokázal zformulovat, co potřeboval, sedl ke stolu a napsal dopis, v němž vylíčil historii otcovy rozehrané partie. K dopisu připojil i její zápis, jak ho opsal z otcova sešitu. Přiložil šachový korespondenční lístek, který dostal od vedoucího kroužku, a do předtištěné kolonky pro bílé vepsal 13. tah, jezdec z f3 na h4. Kartičku vložil do obálky a zalepil ji. Na přední stranu napsal rusky: Koroljov, Moskva, Sovětský svaz. Ještě jednou si pozorně přečetl adresu a před jméno dopsal: šachista.

 

Zpočátku chodil kontrolovat poštovní schránku každý den. Po několika týdnech začal sám sebe přesvědčovat, že čím netrpělivěji bude čekat na odpověď, tím spíš nic nepřijde. Nakonec čekání na odpověď od někoho, koho nezná a jemuž jeho dopis možná ani nedoručili, vzdal. Po čtyřech měsících našel ve schránce šachový korespondenční lístek doplněný o další tah. Na šachovnici v obývacím pokoji posunul soupeřova černého střelce z pole f5 na e6.

Trvalo celý týden, než vymyslel vhodné pokračování. Když nesl na poštu korespondenční lístek, aby ho odeslal zpět, nedokázal skrýt nadšení. Navázal na partii, kterou kdysi rozehrál jeho otec.

 

Členové šachového kroužku si velice cenili partií se zahraničími soupeři. Někteří se poměřovali s hráči z Argentiny, Polska nebo Bulharska. Vladimírova hra se sovětským vojákem, navíc veteránem druhé světové války, jak se brzy ukázalo, ale znamenala pro šachový klub cosi jako výhru v loterii. Šachisty navštívila delegace SSM, místní noviny napsaly oslavný článek a klub dostal větší a světlejší prostory.

Když se základní škola, do níž Vladimír chodil, začala družit se školou v Moskvě, vybrali ho, aby odjel jako zástupce žáků s delegací do hlavního města Ruska. Při té příležitosti měl navštívit válečného veterána Koroljova, s nímž hraje šachovou partii. Po návratu jejich společnou fotografii vystaví na nástěnce v aule školy.

 

Představa setkání se spoluhráčem, s nímž hrál partii za svého otce, Vladimíra lákala i děsila zároveň. Jejich vzájemný vztah byl pro něj spíš osobní než soupeřivý, a nechtěl se o něj s nikým dělit. Den po příletu do Moskvy, po dopolední návštěvě družební školy, proto delegaci prostě utekl. Dojel metrem na stanici Partyzanskaja a podle adresy z dopisních obálek našel dům. Vchod byl otevřený, vešel dovnitř. Stoupal po schodech a hledal dveře s číslem 98. Našel je v nejvyšším patře. Místo zvonku trčely ze zdi dráty, tak na dveře zabouchal. Schodiště bylo pusté a rány se rozléhaly po celém domě. Tloukl tak dlouho, dokud se dveře neotevřely a za nimi se neobjevila žena se zástěrou přes plátěné šaty a vlasy sepnutými do drdolu.

„Dobrý den,“ pozdravil. „Hledám Leonida Koroljova.“

„Není tady,“ odpověděla žena a chystala se zavřít dveře.

„Ale já jsem šachista,“ řekl Vladimír tak naléhavě, že slova zamumlal, sotva mu bylo rozumět. Měkkou češtinou proto dodal: „Z Československa.“

Žena se na něj udiveně podívala a mlčky ho pobídla, ať jde dál.

 

Úzkou tmavou chodbičkou olepenou umaštěnými papírovými tapetami, které se v rozích odchlipovaly, prošli do maličké kuchyňky, v níž se sotva vešli ke stolu. Nina Michajlovna, jak se žena představila, nalila do šálků čaj ze samovaru a přistrčila před Vladimíra mističku s marmeládou. Sedla si ke stolu proti němu.

„Nevím, kde je můj muž,“ řekla po chvíli. „Nevím to už deset let.“

„Ale já s ním hraju šachy,“ ohradil se Vladimír udiveně.

Nina Michajlovna vstala a zavedla Vladimíra do vedlejšího pokoje. Místnost byla o něco větší než kuchyně, pod oknem stál stolek, na němž ležela šachovnice. Vedle ní stál kovový rámeček s fotografií muže ve vojenské uniformě.

„Hraju za svého muže,“ řekla žena. Nedívala se však na něho. Její pohled směřoval z okna za panelové domy, za město. „Věřím, že když vyhraju, tak se mi vrátí.“

 

Z rozhovoru je vyrušil zvuk klíče v zámku. Do chodbičky, která sousedila s pokojem, vešel asi devítiletý chlapec, zul si boty a kabát pověsil na věšák. „Ahoj mami,“ zavolal do pokoje. Na prahu si všiml kluka o něco staršího, než byl on sám, a zarazil se.

„To je náš host, Ljošo,“ řekla žena. „Je šachista jako ty.“

Chlapec došel až k nim, přimhouřenýma očima přehlédl šachovnici a umanutě prohlásil: „Tak tuhle hru vyhrajeme.“ Pak se podíval na Vladimíra, jako by čekal jeho potvrzení. Protože Vladimír nic neřekl a on v něm viděl jen stejného kluka, jako byl on sám, zklamaně pokrčil rameny a odešel do kuchyně.

„Ljošo,“ zavolala na něj žena, ale chlapec se nevrátil.

„Je paličatý,“ usmála se omluvně. „Celý otec, ale dobrý je také po něm. Můj muž byl dobrý člověk.“

Přemluvila ho, aby zůstal na večeři. Připravila slepici se zeleninou vařené v osolené vodě. Zpočátku nevábně vyhlížející jídlo chutnalo báječně. Rozloučili se posezením nad černým čajem. Vladimír si ho osladil lžičkou cukru a Ljoša pil čaj skrz cukr nasypaný na jazyk.

 

Do hotelu, kde byla výprava ubytovaná, se Vladimír vrátil až navečer. Ve vestibulu hotelu ho čekal vedoucí. „Proč jsi nám neřekl, že soudruh odjel v neodkladné záležitosti?“ podal Vladimírovi Pravdu, velké noviny tištěné černým inkoustem, který zanechával šmouhy na bříšcích jeho prstů. Na první straně dole byl nad článkem vytištěný velký titulek Koroljov na inspekci po závodech Uralu. Byl to docela jiný Koroljov, než kterého Vladimír hledal. Za shodu jmen však byl vděčný.

 

Další korespondenční lístek přišel měsíc po tom, co se vrátili z Moskvy.

 

Po maturitě Vladimír vystudoval pedagogickou školu a začal učit na gymnáziu. Stále chodil s korespondenčními lístky na poštu na Stalinově třídě, táhnoucí se centrem města. Pokaždé vystál frontu a černovlasá dívka za přepážkou se ho nikdy nezapomněla zeptat, zda chce lístek poslat letecky. Přisvědčil a do prohlubně pod sklem dělícím úřednici od zákazníků vysypal drobné.

Šachová partie se protahovala. Jeden tah na šachovnici znamenal někdy i několikaměsíční čekání. Nevadilo mu to. Šachy ho naučily trpělivosti. Po jedenácti letech od okamžiku, kdy navázal na otcovu partii, byli bílý i černý na sedmdesáti tazích.

Související