Zatímco jsem čekal v Amsterdamu, poprvé po letech se mi zdálo o mámě. Už víc než týden jsem byl zavřený v hotelu, bál se někomu zavolat nebo jít ven a srdce se mi rozechvělo i při těch nejnevinnějších zvucích: při cinknutí výtahu, při zarachocení pojízdného minibaru, dokonce i při odbíjení kostelních hodin – na Westertorenu, na Krijtbergu –, i do těch úderů se vkrádal mrazivý podtón, jakési pohádkové tušení zkázy. Přes den jsem seděl na kraji postele a úporně se snažil rozšifrovat holandsky mluvené zprávy v televizi (marná snaha, protože jsem holandsky neuměl ani slovo), a když jsem to vzdal, posadil jsem se k oknu, přehodil přes sebe kabát z velbloudí srsti – protože jsem z New Yorku odjížděl narychlo a ve věcech, které jsem si přivezl, mi byla dokonce i v pokoji zima – a díval se ven na kanál.

Venku panoval čilý ruch a veselí. Blížily se Vánoce, na mostech přes kanál se večer mihotala světla, po dlažebních kostkách drkotali rudolící dames en heren s vánočními stromky přivázanými vzadu na kolo, šály za nimi vlály v ledovém větru. Odpoledne hrávala amatérská kapela koledy a ty se pronikavě a křehce nesly zimním vzduchem.

Změť táců hotelové služby, přemíra cigaret, vlažná vodka z bezcelního obchodu. Během těch neklidných, osamělých dnů se mi do paměti vryl každý centimetr pokoje, jako se vězni vryje do paměti jeho cela. V Amsterdamu jsem byl poprvé; z města jsem neviděl prakticky nic, ale bezútěšnost mého pokoje, jeho vyšisovaná krása a věčný průvan mi věrně zprostředkovaly dojem severní Evropy; byl to takový miniaturní model Holandska: bílá omítka a protestantská bezúhonnost smíšené se sytě barevným luxusem dovezeným na obchodních lodích z Východu. Absurdní množství času jsem strávil bedlivým zkoumáním dvou maličkých olejomaleb, které v pozlacených rámech visely nad sekretářem, na jedné venkované bruslící na zamrzlém rybníce u kostela, na druhé nadutá plachetnice na zvlněném zimním moři: dekorační reprodukce, nic zvláštního, ale já je studoval, jako by skrývaly zakódovaný klíč k tajné duši starých vlámských mistrů.

Kniha

Donna Tarttová

Stehlík

2015, Argo, přeložil David Petrů, 736 stran, 498 korun

Na okenní tabulky ťukal déšť se sněhem a zatahoval přes kanál oponu; a přestože byl v pokoji hebký koberec a brokátové závěsy, zimní světlo do něj vnášelo chladnou atmosféru třiačtyřicátého roku: jen nouze a strádání, slabý čaj bez cukru a do postele s prázdným žaludkem.

Časně ráno, ještě před rozedněním, než přišla do práce denní směna a vestibul hotelu se začal zalidňovat, jsem se vydával dolů pro noviny. Personál se bavil šeptem a chodil po špičkách, pohledy mě netečně míjely, jako by mě, Američana z pokoje číslo 27, který během dne nevystrčil nos, nikdo neviděl; a já se v duchu uklidňoval, že noční vedoucí (tmavé kvádro, krátký sestřih, brýle s obroučkami z rohoviny) nejspíš udělá všechno
pro to, aby se vyhnul problémům a skandálu.

Herald Tribune se o mé tísnivé situaci nezmínil ani slovem, zato v holandském tisku byl můj příběh všude, husté sloupečky v cizím jazyce vznášející se těsně za hranicí mého porozumění. Onopgeloste moord. Onbekende. Po návratu do pokoje jsem si vlezl zpátky pod deku (oblečený, protože v pokoji byla hrozná zima) a rozložil na ni noviny: fotky policejních aut, místo činu obehnané páskou; jenže jsem nedokázal dešifrovat ani popisky, a přestože jsem nikde neviděl svoje jméno, nemohl jsem vědět, jestli někde v textu není můj popis nebo jestli nějaké informace před veřejností nezatajují.

Pokoj. Topení. Een Amerikaan met een strafblad. Hnědozelená voda kanálu.

Protože mi byla zima a necítil jsem se ve svojí kůži, a navíc jsem stejně většinu času nevěděl, co bych dělal (kromě teplého oblečení jsem si zapomněl přivézt i cokoli na čtení), zůstával jsem většinu dne v posteli. Soumrak jako by se snášel uprostřed odpoledne. Často jsem si během toho šustění rozložených novin krátce zdříml a moje sny obvykle kalila tatáž neurčitá nervozita, která prosakovala i do chvil bdělosti: soudní jednání, kufry rozvalené na ulici a moje oblečení roztroušené všude kolem, nekonečně letištní chodby, kterými jsem utíkal na letadlo, i když jsem předem věděl, že ho nestihnu.

Kvůli horečce jsem měl spoustu podivných a neuvěřitelně živých snů, během nichž jsem se, ať ve dne, či v noci, celý zpocený převaloval z boku na bok; ale poslední a nejhorší z těch nocí se mi zdálo o mámě: byl to krátký, tajemný sen, který mi připadal spíš jako zjevení. Byl jsem v Hobieho krámu – přesněji řečeno na nějakém strašidelném snovém místě s kulisami, které se krámu v hrubých rysech podobaly – a ona se mi najednou vynořila za zády, takže jsem uviděl její obraz v zrcadle.

Při pohledu na ni se mi zastavilo srdce radostí; byla to ona, do těch nejmenších podrobností, do poslední pihy, usmívala se na mě, krásnější a pořád stejně mladá, černé vlasy a typicky zvednutý koutek úst, vůbec ne sen, ale bytostná přítomnost, která vyplňovala celý pokoj: její charakteristická energie, živoucí jinakost. Přestože jsem po tom nesmírně toužil, věděl jsem, že se nemůžu otočit, protože kdybych na ni pohlédl přímo, porušil bych tím zákony jejího i svého světa; navštívila mě tím jediným způsobem, kterým mohla, a naše oči se v zrcadle na dlouhou chvíli setkaly; ale právě když se chystala promluvit – se směsí pobavení, lásky a podrážděnosti –, vyvalila se mezi nás mlha a já se probudil.

 

Kdyby žila, vůbec to takhle nemuselo skončit. Jenže zemřela, když jsem byl ještě kluk; a přestože všechno, co se mi od té doby stalo, je jen a jen moje chyba, jakmile jsem přišel o mámu, přišel jsem o maják, který mě mohl dovést na nějaké šťastnější místo, do nějakého zalidněnějšího nebo příjemnějšího života.

Její smrt jako mezník: Před a Po. Byť je to po tolika letech poměrně smutné, musím přiznat, že jsem dodneška nepoznal nikoho, kdo by byl ochotný dát mi tolik lásky jako ona. V její přítomnosti všechno ožívalo; rozlévala se kolem ní kaluž kouzelného světla, takže všechno, co člověk viděl jejíma očima, viděl v jasnějších barvách než obyčejně – vzpomínám si, jak jsme pár týdnů před její smrtí byli na pozdní večeři v jedné italské restauraci ve Village a jak mě chytila za rukáv, když se z kuchyně znenadání vynořilo neskonale půvabné procesí s narozeninovým dortem ozdobeným zapálenými svíčkami, ten nevýrazný mihotavý kruh světla plující po tmavém stropě a pak dort postavený doprostřed rodinného kroužku, kde slavnostně ozářil obličej staré paní, kolem samé úsměvy, číšníci ve zdvořilém odstupu s rukama za zády – běžná narozeninová večeře, jaké v lacinějších restauracích v centru vidíte každou chvíli, a jsem si jistý, že kdyby máma tak krátce poté nezemřela, vůbec bych si ten večer nepamatoval; po její smrti jsem se k němu však v duchu každou chvíli vracel a nejspíš ho budu mít před očima až do konce života: ten svícemi osvětlený kroužek, živý obraz každodenního, všedního štěstí, které odešlo společně s ní.

Navíc byla máma krásná. Ne že by na tom záleželo, ale musím říct, že byla. Když z Kansasu přijela do New Yorku, začala pracovat na půl úvazku jako modelka, jenže se před objektivem cítila příliš nesvá, takže se nikdy neprosadila; její kouzlo se nedalo zachytit na film.

Přesto byla po všech stránkách sama sebou: jedinečná. Nevzpomínám si, že bych kdy potkal někoho, kdo by jí byl výrazněji podobný. Měla černé vlasy, světlou pleť, na které v létě vylézaly pihy, porcelánově modré, úžasně zářivé oči; a v jejích zkosených lícních kostech se odrážela tak výstřední směs domorodých kultur a keltských kořenů, že ji lidé někdy odhadovali na Islanďanku. Ve skutečnosti byla napůl Irka a napůl Čerokíjka, z kansaského městečka nedaleko hranice s Oklahomou; ráda mě rozesmávala tím, že se vydávala za Oklahomanku a říkala si „Okie“, přestože byla celá lesklá a ladná a plná energie jako dostihový kůň.

Tyhle exotické rysy bohužel na fotkách vyznívají trochu stroze a nepřívětivě – pihy schované pod mejkapem, vlasy stažené do copu vzadu na šíji, jako by byla nějaký šlechtic z Příběhu prince Gendžiho – a zároveň se do nich vůbec nepromítá její srdečnost, veselí a nepředvídatelnost, které jsem na ní miloval ze všeho nejvíc. Ze ztuhlosti, která z ní na fotkách vyzařuje, je jasně cítit, jak objektivu nedůvěřovala; působí ostražitě, jako tygřice, která se chystá k obraně. Ale v běžném životě taková vůbec nebyla. Pohybovala se s úžasnou hbitostí, měla nečekaná a lehká gesta a vždycky seděla na kraji židle jako nějaký vytáhlý elegantní brodivý pták připravený kdykoli mávnout křídly a uletět. Zbožňoval jsem ten parfém s vůní santálového dřeva, který používala, drsný a nečekaný, a zbožňoval jsem, jak jí šustí naškrobená blůza, když se ke mně sehne a dá mi pusu na čelo. A kdykoli člověk slyšel její smích, měl chuť okamžitě všeho nechat a vydat se za ní na ulici. Všude, kam přišla, ji muži koutkem oka pozorovali a někdy si ji prohlíželi způsobem, který mě trochu zneklidňoval.

Zemřela mojí vinou. Všichni mě vždycky až moc horečně přesvědčovali, že tomu tak není; jistě, jenom dítě, kdo to mohl tušit, děsivá tragédie, zpropadená smůla, mohlo se to stát každému, všechno je to samozřejmě pravda, ale já z toho stejně nevěřím jedinému slovu. 

Došlo k tomu v New Yorku, 10. dubna, před čtrnácti lety. (Moje ruka se vzpírá to datum napsat; musel jsem na ni zatlačit, aby vůbec pohnula propiskou po papíře. Býval to úplně obyčejný den, ale teď trčí z kalendáře jako rezavý hřebík.) 

Kdyby ten den proběhl tak, jak měl, rozplynul by se bez povšimnutí v šedi minulosti, spolknut bez jediné stopy s celým zbytkem osmého roku mojí školní docházky. Co bych si z něj dneska pamatoval? Málo nebo vůbec nic. Ale takhle je tehdejší ráno zřetelnější než současnost, vybavuje se mi do nejmenších podrobností, včetně té vlhkosti, zmáčenosti, která visela ve vzduchu. V noci pršelo, byla příšerná bouřka, lidem to zatopilo obchody a bylo zavřených několik stanic metra; my dva stáli na čvachtajícím koberci před činžákem a sledovali, jak mámin oblíbený vrátný Goldie, který ji zbožňoval, kráčí pozadu a se zdviženou rukou podél Padesáté sedmé ulice a hvízdá na taxík. Kolem v oponách špinavé vodní tříště fičela auta; vysoko nad mrakodrapy se převalovala mračna nakynutá deštěm a roztahovala se i do posledních políček jasného modrého nebe, zatímco dole na ulici, pod výfukovými plyny, foukal vlhký a jarně hebký vítr.

„Á, má plno, paní,“ zavolal Goldie přes hluk ulice a ustoupil stranou, aby ho taxík, který právě zhasl cedulku na střeše, při objíždění rohu nepocákal. Goldie byl z vrátných nejmenší: bledý, hubený, živý chlapík, Portorikánec se světlou pletí, bývalý boxer pérové váhy. Přestože měl obličej napuchlý od pití (po příchodu na noční směnu z něj někdy táhla levná whisky), byl pořád šlachovitý, svalnatý a mrštný – věčně žertoval, věčně odbíhal na roh „na kouřovou“, v zimě přešlapoval z nohy na nohu a dýchal si do dlaní v bílých rukavičkách, vykládal španělsky vtipy a rozesmával ostatní vrátné.

„Máte dneska naspěch?“ zeptal se mámy. Na jeho jmenovce stálo BURT D., ale všichni mu říkali Goldie, protože měl zlatý zub a protože jeho příjmení, de Oro, znamená ve španělštině „zlatý“.

„Ne, máme spoustu času, nic se neděje.“ Ale vypadala vyčerpaně, a když si upravovala šátek, který pleskal a třepotal se ve větru, chvěly se jí ruce. Goldiemu (opíral se teď o betonový květináč před budovou a mámě se vyhýbal pohledem) to zřejmě neuniklo, protože se podíval na mě a tváří se mu mihl náznak výčitky.

„Vy nejedete metrem?“ zeptal se mě.

„Máme nějaké vyřizování,“ vysvětlila máma nepříliš přesvědčivě, když si uvědomila, že nevím, co odpovědět. Obyčejně jsem jejímu oblečení nevěnoval velkou pozornost, ale to, co na sobě měla onoho rána (bílý plášť, tenký růžový šátek, černobílé polobotky), se mi vepsalo tak hluboko do paměti, že mi dnes dělá potíže vybavit si ji v čemkoli jiném.

Bylo mi třináct. Nerad vzpomínám na to, jaké mezi námi to poslední ráno panovalo napětí, natolik výrazné, že si toho všiml dokonce i vrátný; jindy bychom si určitě družně povídali, ale toho rána jsme si neměli co říct, protože mi hrozilo vyloučení ze školy. Den předtím jí volali do práce; domů přišla zamlklá a vytočená; a ze všeho nejhorší bylo, že jsem ani pořádně nevěděl, kvůli čemu mě chtějí vyloučit, ačkoli jsem si byl zhruba na pětasedmdesát procent jistý, že se pan Beeman (cestou z ředitelny do sborovny) podíval v nesprávný okamžik z okna na podestě prvního patra a uviděl mě v areálu školy kouřit. (Nebo přesněji: uviděl mě stát s Tomem Cablem, který kouřil, což se na naší škole bralo prakticky jako jedno a totéž.)

Máma kouření nenáviděla. Její rodiče – o nichž jsem si hrozně rád nechával vyprávět a kteří bohužel zemřeli dřív, než jsem měl příležitost je poznat – bývali vlídní cvičitelé koní, jezdili po západě Spojených států a živili se trénováním morganů: temperamentní lidé, zvyklí popíjet koktejly, hrát kanastu, každoročně jezdit na kentucké derby a mít všude po domě stříbrné kazety s cigaretami. Potom moje babička jednoho dne přišla ze stájí, předklonila se a začala kašlat krev; a po zbytek mámina dětství stály vepředu na verandě kyslíkové bomby a v ložnici zůstávaly zatažené rolety.

Jenže – jak jsem se, a nikoli bezdůvodně, obával – Tomova cigareta byla jen špičkou ledovce. Problémy ve škole mě provázely už nějakou dobu. Ne že bych je nikdy dřív nemíval, ale od té doby, co nás před několika měsíci opustil táta, se začaly nebezpečně nabalovat. K tátovi ani jeden z nás neměl právě nejvřelejší vztah, takže jsme bez něj byli celkově mnohem šťastnější, jenže lidi z našeho okolí jeho nenadálý odchod zřejmě zaskočil a znepokojil (táta po sobě nenechal peníze ani novou adresu a neposílal alimenty) a učitelé na naší škole v Upper West Side mě tolik litovali a tolik se snažili dát najevo svoje porozumění a podporu, že mi – stipendistovi – začali všelijak ulevovat, posouvat mi termíny, dávat mi druhé a třetí šance: v průběhu měsíců mi postupně povolovali lano, dokud jsem se neocitl v pořádně hluboké jámě.

Teď si nás – mě a mámu – pozvali do školy před komisi. Měli jsme přijít až na půl dvanáctou, ale máma si tak jako tak musela vzít volno na celé dopoledne, takže jsme na Upper West Side vyrazili časně – na snídani (u které se mi nepochybně chystala promluvit do duše) a taky proto, že potřebovala koupit dárek pro někoho z práce. V noci byla do půl třetí vzhůru, nehybný obličej v záři monitoru, psala e-maily a vyřizovala, co bylo třeba, aby se bez ní dopoledne v kanceláři obešli.

„Nevím, jak vy,“ obrátil se k ní poněkud nasupeně Goldie, „ale já už mám tohohle jara a těch dešťů fakt po krk. Leje a leje...“ Otřásl se, pantomimicky si přitáhl límec ke krku a zadíval se na nebe.

„Myslím, že by se to odpoledne mělo roztrhat.“

„No jo, já vím, ale já už chci léto!“ Třel si dlaně o sebe. „Lidi ho nesnášejí, utíkají z města, nadávají na vedro, ale já – já jsem tropickej tvor. Čím větší horko, tím líp. Už aby to tu bylo!“ Plácal rukama a couval po patách podél ulice. „A víte, co mám ze všeho nejradši? Jak se to tady hned na začátku července vylidní. V baráku pusto a prázdno, všichni někde v tramtárii, že jo?“ Luskl prsty na projíždějící taxík. „To je moje dovolená.“

„A to se tady neupečete?“ Tohle na ní můj odměřený táta nesnášel, tyhle sklony dávat se do řeči se servírkami, s vrátnými, se sípavými dědky v čistírně. „V zimě si vždycky můžete natáhnout kabát navíc, ale –“

„Heleďte, zkoušela jste někdy v zimě otevírat lidem dveře? Já vám povídám, že by vám byla zatracená kosa. I kdybyste na sebe nabalila jánevímkolik kabátů a kulichů. Stojíte tady, je leden, únor, fičí to od řeky. Brrr.“

Nervózně jsem si okusoval nehet na palci a pozoroval taxíky, které se míhaly kolem Goldieho zdvižené ruky. Věděl jsem, že si do půl dvanácté a školní komise ještě užiju mučivé čekání, a musel jsem se hodně přemáhat, abych vydržel stát v klidu a nezačal chrlit kompromitující otázky. Neměl jsem tušení, s čím na mě a na mámu vyrukují, až nás budou mít ve sborovně; samo slovo „komise“ naznačovalo shromáždění důležitých lidí ze školy, všemožné obviňování a účtování, možná i návrh na vyloučení.

Kdybych přišel o stipendium, byla by to katastrofa; od té doby, co od nás odešel táta, jsme žili z ruky do úst; měli jsme sotva na nájem. Především se mi svíral žaludek strachy, jestli se pan Beeman nějak nedopídil, že když jsem byl u Toma Cablea v Hamptonech, vloupali jsme se tam do několika prázdných dovolenkových vilek. Tedy, říkám „vloupali“, ale nešlo o žádné páčení zámků nebo poškozování majetku (Tomova máma dělala v realitce; odemkli jsme si rezervními klíči, které jsme šlohli z poličky v její kanceláři). Většinou jsme jen prošmejdili skříně a šuplíky v prádelníku, ale pár věcí jsme ukradli: pivo z ledničky, nějaké hry na Xbox, dévédéčka (Jet Li: Utržený ze řetězu) a peníze, celkem asi dvaadevadesát dolarů, zmačkané pětidolarovky a desetidolarovky z hrnku v kuchyni, hromádky drobných z prádelen.

Kdykoli jsem na to pomyslel, dělalo se mi mdlo. Od návštěvy u Toma už uplynulo několik měsíců, ale i když jsem se v duchu přesvědčoval, že pan Beeman o našich vloupáních do těch baráků nemůže vědět – odkud by se to dozvěděl? –, moje představivost v panice prchala a kličkovala sem a tam. Byl jsem pevně rozhodnutý Toma neprásknout (přestože jsem si nebyl až tak jistý, že on nepráskl mě), jenže tím jsem se dostával do značně svízelné situace. Jak jsem mohl být takový blb? Vloupání je zločin, můžou vás za to poslat do basy. Předešlé noci jsem celé hodiny ležel v mukách, převaloval se sem a tam, sledoval, jak na okno v poryvech pleskají proudy deště, a přemýšlel, co řeknu, jestli to na mě vytáhnou. Jenže jak jsem se měl hájit, když jsem vůbec netušil, co přesně vědí?

Goldie si zhluboka povzdechl, svěsil ruku a došel pozadu po patách k mámě.

„To se mi snad zdá,“ kroutil hlavou, s jedním okem pořád upřeným na ulici. „V SoHo mají povodeň, o tom jste nejspíš slyšela, ne... a Carlos povídal, že u OSN zavřeli několik ulic.“

Zasmušile jsem se díval, jak z městského autobusu proudí dav dělníků, otrávených jako roj sršňů. Možná bychom měli větší štěstí, kdybychom přešli o jednu nebo dvě ulice na západ, ale dobře jsme s mámou Goldieho znali a věděli jsme, že kdybychom se vydali shánět taxík na vlastní pěst, urazilo by ho to. Zničehonic – tak nečekaně, že jsme sebou všichni trhli – to jeden taxík švihl smykem přes celý pruh, zvedl chochol vody páchnoucí kanalizací a zastavil před námi.

„Dávej bacha!“ zaječel Goldie a uskočil. Potom si všiml, že máma nemá deštník. „Počkejte,“ řekl a vyrazil do vestibulu, ke sbírce ztracených a zapomenutých deštníků, které přechovával ve velké mosazné plechovce u krbu a za deštivých dnů je rozdával.

„To není třeba, Goldie,“ zavolala za ním máma a vylovila z kabelky maličký proužkovaný skládací deštník, „mám svůj...“

Goldie přiskočil zpátky k obrubníku a přibouchl za ní dveře taxíku. Pak se sklonil a zaťukal na okno.

„Přeju vám parádní den,“ řekl.

Související