Spatřil v dálce cosi, co se podobalo ohni, a zapřemýšlel, jak je asi daleko. Zastavil se a snažil se vzdálenost odhadnout, ale z neproniknutelné temnoty, kde stál, to nebylo možné. Napadlo ho, že to, co se mu zdá jako hořící hranice v dáli, klidně mohlo být plamínkem zápalky jen o pár metrů dál, nebo dokonce celým domem hořícím na kilometry odtud.

Jako indián uhranutý cetkami v rukou dobyvatele zamířil k jedinému osvětlenému bodu na povrchu, po němž kráčel. Více než hodinu klopýtal po kamení a po hroudách hlíny. Vítr mu vanul do tváře, což znamenalo, že ten, kdo oheň zapálil, i kdyby měl psy, odhalí ho jedině tehdy, bude-li dělat hluk. Blížil se ke světelnému bodu bez jasného záměru.

Mohl to být pastevec, mezkař nebo lupič. Věřil, že jak se bude přibližovat, svit ohniště mu to nakonec prozradí. Děsila ho představa, že by mohl narazit na zločince. Také nevěděl, zda kolem ohniště neklimbají prašiví psi. Věděl však, že od člověka, který oheň založil, bude potřebovat jídlo a vodu. Jestli ho o ně požádá, nebo mu je bude muset ukrást, to se rozhodne, až se dozví, s kým má tu čest. Od ohniště zaslechl sbor zvonců, a to jej uklidnilo. Poslední metry však přesto ušel v naprosté tichosti. Postupoval vpřed a chodidla kladl na zem, jako by kráčel sadem po okvětních lístcích růží. Nedaleko tábořiště narazil na skupinu opuncií a zastavil se, aby mohl místo lépe pozorovat.

KNIHA

Jesús Carrasco

Na útěku

2015, Akropolis, přeložil Štěpán Zajac, 188 stran, 249 korun

Na opačné straně ohniště ležel na zemi muž. Přestože byl otočen tváří ke světlu, nemohl rozpoznat jeho věk, protože celé tělo měl zachumlané do přikrývky, od nohou až k temeni hlavy. Nad obzorem se začala zvedat slabá záře podobná vzdáleným řeřavým uhlíkům a vyjevovala přitom tvary stromoví, které dosud skrývala noc. Zdálo se mu, že rozeznává obrysy několika topolů, a došel k závěru, že stádo tu přebývá z téhož důvodu jako stromy. Z temnoty v pozadí se vynořila koza, obešla zezadu pastýře a opět zmizela v kulisách svítání. Její zvonec opsal ve vzduchu křivku zvuků jako vibrující struna. Stranou odpočíval osel. Ležel krotce s předníma nohama zalomenýma pod hrudí. Všude kolem rozeznával nehybná těla koz, které zanedlouho procitnou. U mužových nohou ležela torba a malý pes, který spal stočený do klubíčka.

Sporé světlo ohně komíhalo stíny jako černými plameny. Chlapec prostrčil hlavu mezi pláty opuncií a snažil se rozpoznat mužovy rysy. V paži ucítil bodnutí a přitáhl si ji k tělu. Přezka jeho torby lehce cvakla. Pes otevřel oči a nastražil špičaté uši. Vmžiku se vztyčil a zavětřil všemi směry. Chlapec si druhou rukou přidržoval paži přitisknutou k tělu, jako by zrádná končetina žila svým vlastním životem a sama se chystala pustit do křížku s trny opuncie. Pes se dal do pohybu, nejdříve kolem pastýře a pak se začal ve stále větších kruzích přibližovat k místu, kde stál chlapec. Sledoval ho, jak se blíží, a nezdál se mu nijak zvlášť divoký, přestože věděl, že těmhle psům se nedá nikdy důvěřovat.

Podvraťáci. Tak jim říkali ve vsi. Zvířata bez původu, umenšená nekonečným genetickým křížením a s nejasnými rasovými znaky. Když už zvíře bylo jen na několik metrů od něho, zastavilo se a v tom okamžiku — jak jinak — nasměrovalo své smysly ke keřům opuncií. Zavětřilo, najednou jeho ostražitost bůhvíproč polevila a s vrtícím ocasem zvědavě obešlo vetřelcův úkryt. Když ho pes objevil, nevyděsil se ani nezačal štěkat. Naopak, přiblížil se a očichal ruku, kterou k němu chlapec vztáhl, aby se nerozštěkal. Olízl ji, a tím se chlapcův strach z prozrazení rázem rozplynul. Zdálo se, jako by ho zemité vůně nebo moč, jíž byl nasáklý, přibližovaly psímu světu. Uchopil hlavu zvířete oběma rukama a prsty ho pošimral pod krkem. Tím pohlazením udržel chlapec psa chvíli v klidu. Přesně tolik potřeboval, aby se odhodlal překonat úsek, který ho dělil od torby ležící u mužových nohou.

Otevřel mošnu z pytloviny a vytáhl zbývající půlku salámu. Nechal psa sedět, zabaveného olizováním šišky vyschlého masa, obešel své ochranné hrazení a zamířil v tichosti k torbě. Světlo ohniště promítalo na opuncie za chlapcovými zády jeho vlastní mihotavý stín. Jak se blížil, pocítil najednou strach. Chtěl couvnout a odejít, kudy přišel. Stáhl by se na nějaké bezpečné místo, počkal by, až se rozední, a pak by znovu zvážil své možnosti. Pes za opunciemi pomalu sežvýkával všechno maso, které mu zbývalo, a v tom okamžiku chlapec pochopil, že není cesty zpět.

Vrátil se ke svému původnímu úmyslu, prostému tak, až mu naháněl strach. Tiše se přikrade k torbě, lehounce zatáhne za řemen a za sborového mečení koz si ji trhnutím přisune. Bylo mu jasné, že se nesmí podívat muži do tváře, protože to by byla nejen vyzývavost, ale i nestydatost. S výjimkou jídla, které teď spořádal pes, nikdy neokradl dospělého člověka, a jestli krade teď, tak jen proto, že mu nic jiného nezbývá. Doma totiž i kamení ve zdech bdělo nad pradávným zákonem, který dětem přikazoval hledět do země, když je nachytají při nějaké nepravosti. Musely poddajně klonit šíji jako při ofěře či při oběti na usmíření. Pohlavky byly podle závažnosti provinění konečným trestem, nebo jen předehrou k výprasku jaksepatří.

Od muže ho dělilo už jen pár kroků. Znovu zaváhal a hlavou mu bleskla myšlenka, že torbu neukradne. Jednoduše počká u žhnoucích uhlíků, až se muž vzbudí. Pak před ním stane a bude tím, kým opravdu je — bezbranným klukem, který pro něj nepředstavuje žádné nebezpečí. Přemítal, že při troše štěstí to bude nanejvýš pastevec z jiného kraje, který dospěl až sem za zbytky po posledních žních. Přivyklý samotě, možná bude rád za jeho společnost. Nabídne chlapci trochu jídla a doušek vody a pak se každý vydá vlastní cestou.

Najednou za sebou zaslechl odfrknutí a ztuhl. Zůstal stát jako přikovaný, svaly mu úplně ochably, strachem se propadal do prázdnoty. Rázem zmizel pastýř, torba i stádo. Odnesla je tatáž temnota, v níž se rozplynula i jeho mysl. Zachvěl se a žaludek vydal první známky vzkříšení. Ucítil, jak ho do boku šťouchá cosi tvrdého, a aniž chtěl, podíval se. Čumákem do něj strkal pes. Mezi zuby mu visel provázek od salámu. Zhluboka vydechl, vyhledal na zemi, oč se opřít, a znovu se soustředil na torbu.

Byla z tlusté kůže. Páchla po suché cibuli a potu. Dvěma prsty uchopil řemen a zlehounka jím škubl. Když za brašnu zatáhl, ucítil její tíhu a veškerá jeho obezřetnost byla v tu ránu ta tam. Mysl mu ovládly rozmanité představy jídla a vše kolem něj rázem vystřídaly obrazy toho, co všechno mošna skrývá. Téměř v naprosté tichosti se mu centimetr po centimetru dařilo kořist přemisťovat — až do okamžiku, kdy už to nevydržel, brašnou chamtivě trhl a její zadní strana vyztužená lepenkou se na oblázcích rozezněla jako vypnutá kůže na bubnu.

„Kam s tím jdeš?“

Chraplavý hlas na druhé straně ohniště ho omráčil a plameny osvětlily chlapcovu tvář, v níž se zračilo překvapení. Jako herec z němého filmu nebo dítě, které poprvé v životě zaskočí pocit viny.

„Mám hlad, pane.“

„A poprosit tě neučili?“

V té chvíli by se s brašnou nejraději rozběhl a muže mluvícího zpod přikrývky nechal tam. Napadlo ho, zda by pak byl pes méně přátelský. Ještě nevěděl nic o věrnosti ani o plynoucím čase, jenž sešívá živoucí bytosti jednu ke druhé stále těsnějšími stehy.

„Pomoz mi vstát, chlapče.“

Hoch upustil kožený řemen a drobnými krůčky se přiblížil k muži. O několik metrů dál se zarazil a prohlížel si napůl zachumlané tělo. Muž měl tvář zahalenou přikrývkou, z níž mu od kolen dolů vyčuhovaly nohy. Pod přehozem sebou lehce pohnul, možná aby si zapnul kalhoty nebo aby našmátral zapalovač, a když konečně vystrčil hlavu, chlapec už byl zase zpátky za opunciemi. Zatímco se skrýval, lehounký šerosvit začal vykreslovat zákoutí tábořiště. Zjistil, že stromy kolem jsou topoly, jak správně předpokládal, a v jejich korunách rozeznal stopy sucha. Napočítal devět koz a jednoho samce. Zahlédl konstrukci, jíž si předtím nevšiml. Pyramidální přístřešek vystavěný z větví, které muž nařezal ze stromů za tábořištěm. Z jeho stěn visely podpěnky, provazce, řetězy, železná štoudev na mléko a začernalá pánev. Spíše než útulek vypadala stavba jako jakési sanktuárium. Mezi chatrčí a skupinou topolů byla ohrada spletená z tuhého esparta, podepřená čtyřmi kůly zaraženými do země.

Zatímco jej chlapec ostražitě pozoroval, pastýř se sotva stačil posadit a ubalit si cigaretu. Několik minut mu trvalo, než se vůbec narovnal, protože přikrývka se mu zamotala a uvěznila mu nohy i lokty. Přestože chlapec nemohl dobře rozpoznat jeho rysy, podle toho, jak se pohyboval, odhadl, že bude v pokročilém věku. Vyhublý stařec, který spal oblečený. Tmavé sako s velkými klopami, rozcuchané šedivé vlasy a cosi jako velká bílá štětka, která mu zakrývala tvář pod nosem.

Pastevec zahlédl, jak chlapec vychází zpoza opuncií, ale nevěnoval mu pozornost, neboť byl zaujatý foukáním na knot svého zapalovače. Na dva metry od muže se chlapec zastavil. Na tuto vzdálenost mohl již rozeznat starcovu špinavou kštici plnou slámy a prodřená místa na loktech u saka. Muž seděl na zemi s nohama zabalenýma do deky a chlapce překvapilo, že vůbec může udržet záda takto ohnutá. Stařec pozvedl tvář a zadíval se na chlapce. Cigaretu měl zasunutou za uchem a dlaní zakrýval naoranžovělý knot. Tehdy pastýř udělal posunek, který chlapec uvidí ještě mnohokrát. Palcem a ukazovákem vytvořil písmeno V a bříšky prstů si otřel sliny z koutků úst. Pak totéž místo několikrát přejel ukazovákem, jako by chtěl z úst odstranit chlupy uvolněné ze zpustlého kníru.

„Sedni si, najíš se.“

Muž ukázal prstem kamsi ke svým nohám a chlapec se posadil, kam stařec naznačil. Pastýř hodnou chvíli dál škrtal křesacím kamínkem a rozfoukával knot, aniž se mu ho podařilo zapálit. Chlapec ho tiše pozoroval s pootevřenými ústy, udiven starcovou neobratností — nedařilo se mu otočit křesacím kolečkem na správném místě nebo patřičnou silou. Chlapci se ruce pohybovaly samy od sebe, neboť podobný vynález použil už mnohokrát.

Když se starci konečně povedlo zapálit cigaretu a několikrát potáhnout, volnou rukou se opřel o zem a uvolnil si záda, jako by zapomněl na práci, kterou je třeba udělat. Našpulil rty a zahvízdal, pes se zvedl a rozběhl se za odpočívajícím stádem. Zvíře střelhbitě oběhlo skupinu šedivých koz a dovedlo zvířata k pastevci. Aniž se muž zvedl, jednu z koz jen tak zahákl za zadní pazneht tyčí opatřenou na konci tupým drapákem a přitáhl ji k sobě. Zatímco si jednou rukou zvíře přidržoval, druhou odhodil přikrývku stranou a přisunul nohy k sobě. Chlapec ten manévr sledoval, překvapen náhlou obratností muže, jemuž před chvílí trvalo celou věčnost, než si zapálil cigaretu. Když měl pastýř zadek kozy přímo před obličejem, vložil jí pod struky mosaznou nádobu. První čůrky dopadly proudem tak silným, že rozezvučely kov. Když už nadojil dost, plácl kozu a ta poskočila zpátky k ostatním. Pak napřáhl ruku s miskou k chlapci, a když viděl, že se nehýbe z místa, položil ji na zem a dál pokuřoval.

V tichosti sežvýkali odkrojky upoceného sýra, proužky sušeného masa a trochu tvrdého chleba. Pastevec si dlouze nahýbal vína z měchu a hoch si kladl otázku, kdy se ho asi zeptá, kdo je a co tady dělá. Bál se, že zpráva o jeho zmizení stačila dorazit až sem, protože věděl, že ať už bylo jeho dobrodružství jakkoli namáhavé, od vesnice se ještě příliš daleko nedostal. Na okamžik mu blesklo hlavou, že přátelské přijetí může být jen starcův úskok, aby ho zdržel a počkal si, až tudy budou slídit pronásledovatelé nebo dokonce samotný rychtář. Pro ten případ už jasně věděl, co udělá. Vyrazí k opunciím a zaleze mezi ně. Koně budou kolem trnů nervózně odfrkávat, ale dovnitř se neodváží. Kdyby ho chtěli odvést zpátky domů, budou ho muset odtamtud vyvléct po břiše. Museli by si rozervat košile a rozedřít kůži do krve nebo ho provrtat kulkami přímo z koní a nakonec zabít i svědka.

Když stařec dosnídal, strčil ruku do nejbližšího koše, v němž vozil nádoby s vodou, a vytáhl list zmuchlaného novinového papíru. Zabalil do něj trochu jídla a podal je chlapci, který na něj zíral tak dlouho, až to pastýře omrzelo a balíček položil na zem stejně jako před chvilkou misku mléka. Zbytek jídla uložil do brašny a znovu hocha požádal, aby mu pomohl vstát. Chlapec k němu vykročil a v té chvíli vdechl směsici pachů jeho těla. Nasládlá aureola vína kolem jeho hlavy a škraloupy zaschlého potu na pleti podobající se nevyčiněné kůži. Vestoje nebyl o nic vyšší než chlapec. Měl kalhoty v pase stažené provazem a boty vypadaly jako z lepenky. Když mu pomohl vstát, o pár kroků poodstoupil, zůstal stát a pozoroval mužovy pohyby, jež byly minutu po minutě obratnější. Chlapce znovu udivila lehkost, s jakou se pohyboval, a jak snadno se sehnul, aby sebral pokrývku a poskládal ji. S dekou v jedné ruce opět zapískal na psa, ten se zvedl a odběhl k místu, kde se popásaly poslední kozy.

Stařec přistoupil k přístřešku a strčil do něj hlavu otvorem mezi větvemi, který sloužil za vchod. Vyšel ven se stoličkou ze dřeva korkovníku a s plechovým džberem. Z místa, kde stolička visela, sejmul štoudev na mléko a všechno odnesl k nevelké čtvercové ohradě. Pes soustředil stádo a snažil se je přivést štěkotem a výhružným vrčením. Když dorazili na místo, muž otevřel jeden z rohů hrazení a nahnal kozy dovnitř. Za poslední kozou vrátil kolík na místo a spojil plaňky kusem silného drátu, který visel na jedné z nich. Zvířata namačkaná na sebe mečela, navzájem si lezla po hřbetě a vypadala jako kusy jídla převalující se varem v hrnci.

Pastevec položil džber k rohu ohrady, jenž sloužil jako vrátka. Nádoba měla dno stejně široké jako ústí a chlapci připomněla kýbl, který doma používali na vynášení latríny. Stařec pootáčel horním okrajem nádoby tak dlouho, dokud ji pevně neusadil na prašnou zem a nepřesvědčil se, že se nezvrátí. Zevnitř hrnce vyndal motyčku a tři zrezivělé tyčky. Odstranil z motyky kusy bláta a začal zatloukat železné tyče špičkou do země těsně kolem vnější stěny džberu. Když skončil, přesvědčil se, že je nádoba pevně usazená jako balvan vězící v zemi a nepohne se ani o píď. Přichystal si stoličku a posadil se na ni. Chlapec pachtění nehnutě sledoval, jako by byl svědkem zjevení Panny Marie. Ústa napůl otevřená, přivřená víčka a jen hlava otáčející se v rytmu pastýřových úkonů.

Stařec přímo ze svého sedátka nadzvedl jeden z kůlů v ohradě, a vytvořil tak úzký průchod. Strčil do něj ruku a chytil jednu z koz za nohu. Povytáhl ji ven a nastavil ji zadkem ke džberu. Uchopil ji za struky, nasměroval je nad nádobu a začal dojit. Zatímco pravidelně pohyboval rukama, zkoumavě se zadíval k nebi, jako by hledal známky přicházejícího deště. Chlapec prodloužil starcovy pohyby do dáli jako pantograf a také pohledem probádal oblohu. Na nebeské klenbě nad jejich hlavami svítalo a poslední hvězdy pomalu uhasínaly. Slunce za pahorky na východě na sebe nenechá dlouho čekat a za okamžik se vyhoupne nad obzor. Po mracích ani stopy.

Hoch se znovu zadíval na pastevce. S hlavou bezmála zabořenou ve zvířecím zadku prudce tahal za struky. Zdálo se mu, že stařec je nervózní. Neklidná koza málem převrhla džber a pokusila se vzít do zaječích. Pastýř jí v tom ale zabránil a obě zadní nohy jí připoutal ke dvěma železným tyčím. Když byl s dojením hotov, zvíře odvázal a to se rozeběhlo směrem k topolům, kde se zklidnilo a začalo okusovat špičky nejnižších větví.

Všechny kozy, jedna po druhé, pomalu procházely starcovýma rukama. Chlapec sledoval, jak se džber plní, a pomyslel si, co asi pastýř může dělat s takovým množstvím mléka uprostřed pustiny. Když stařec práci dokončil, vstal a odnesl džber k místu, kde měl štoudev. Všechnu tekutinu do ní vyprázdnil a štoudev zazátkoval. V té chvíli se obrátil k chlapci a promluvil na něj.

„Je mi jedno, jestli jsi utekl nebo ses ztratil.“

Chlapce poznámka zaskočila a odvrátil se. Stařec se na dlouhou chvíli odmlčel.

„Za chvilku si sem nějací lidé přijdou pro mléko.“

Související