Marilynne Robinsonová: Lila

Holčička se zimomřivě choulila ve tmě na schůdkách před domkem, vysílená pláčem, málem spící. Už ani nedokázala křičet – stejně by ji neslyšeli, anebo možná ano, a to by bylo ještě horší. Někdo zařval: Ať už je zticha, nebo jí tu hubu zavřu! A tak ji nějaká žena vytáhla za loket zpod stolu, vystrčila ven na schody a zavřela za ní dveře.

Kočky utekly pod chaloupku. Už jí nedovolovaly, aby se k nim přiblížila, protože je občas tahala za ocas. Paže měla celé podrápané a škrábance pálily. Vlezla si pod domek za kočkami, ale i když se jí podařilo některou chytit, zmítala se ta šelma tím víc, čím pevněji ji holčička držela, nakonec ji kousla, a tak ji dívenka pustila. Proč furt mlátíš do těch vrat? O takovou holku nikdo nestojí.

Nato se dveře znovu zavřely a po chvíli se setmělo. Uvnitř utichly hádky a dlouho byla tma. Holčička se pod domkem bála a na schůdkách jakbysmet, jen se utěšovala vědomím, že když zůstane u dveří, třeba se ještě otevřou. Měsíc na obloze jí zíral přímo do tváře a z lesa se ozývaly nějaké zvuky, a přece už skoro usínala, když se na pěšině objevila Panenka a našla ji tam celou zbědovanou, vzala ji do náruče a zabalila do svého šálu, a prohlásila: „Víš, že nemáme kam jít. Tak kam bysme teda šly?“

Jestli někoho nenáviděla ze všech nejvíc, byla to Panenka. Věčně se jí snažila mokrým hadrem vydrhnout obličej nebo ji pronásledovala s polámaným hřebenem a zkoušela jí rozčesat zacuchané vlásky. Panenka většinou přespávala u nich v chaloupce a podle všeho za to platila poklízením. Byla jediná, kdo v té kučce uklízel, a vždycky u toho nadávala: Tohle sakra ani nemá cenu, a někdo na to pokaždé opáčil: Tak se na to ksakru vykašli! Spalo se tam přímo na podlaze na hromadách vysloužilých dek a pytlů. Člověk večer neměl tušení, o koho ráno zavadí.

Když se holčička držela pod stolem, většinou na ni zapomněli. Ten stůl byl odsunutý do kouta, a tak se nenamáhali natahovat, aby ji odtamtud vytáhli, pokud vydržela být potichu. Když navečer dorazila Panenka, klekla si k ní a přehodila přes ni ten svůj šál, jenže pak zase odešla tak časně ráno, že dívenka cítila, jak ho z ní sundává, a byla jí o to větší zima, zavrtěla se a ze spaní i trochu zanadávala. Ale když se ráno vzbudila, čekal na ni suchar, jablko nebo něco takového, hrnek vody. Jednou dokonce našla náznak hračky. Byl to obyčejný kaštan převázaný kouskem látky s dvěma uzlíky po stranách a dvěma dole, což měly být nohy a ruce. Holčička mu šeptávala a na noc si ho strkala pod košili.

O těch časech nikdy nikomu nevyprávěla. Věděla, že by to na druhé působilo hodně drtivě, a přitom na tom vlastně nic zdrcujícího nebylo. Panenka ji vzala do náruče a zavinula ji do toho svého šálu. Tiše, holka,“ zašeptala, „ať nikoho neprobudíme.“

Usadila si maličkou na bok a vešla s ní do setmělého domku, tak opatrně a tiše, jak se jen dalo, nahmatala v koutě svůj uzlík a pak se s ní opět vykradla ven do chladné tmy a po schůdkách dolů. Chaloupka páchla po spáčích a noc byla větrná, plná skřípotu stromů. Měsíc se vytratil a dalo se do mrholení, tak jemného, že jen šimralo na kůži. Holčičce byly tak čtyři roky, snad pět, samá noha, samá ruka, a Panenka ji nedokázala šálem zakrýt celou, zato jí třela svou mohutnou drsnou rukou lýtka a stírala jí vlhkost z tváří a z vlasů. Přitom šeptala: „Já ti ani nevim, co to dělám. Nikdá by mě to nenapadlo. No, vlastně možná jo. Nevim. Akorát tahle noc se k tomu rozhodně nehodí.“

Vykasala si zástěru, aby dívence zakryla nohy, a odnášela ji přes mýtinu pryč. V tu chvíli se možná otevřely dveře a nějaká žena za nimi nejspíš zavolala: Kam neseš to děcko? A po chvíli se dveře znovu zavřely, jako by se to všechno seběhlo jen pro dobré zdání. „No,“ zašeptala Panenka, „tak uvidíme.“

Ta cesta byla vlastně spíš lesní pěšina, ale Panenka tudy chodívala potmě tak často, že překračovala kořeny, obcházela výmoly a ani jedinkrát přitom nezaváhala a nezakopla.

Dokázala kráčet svižně, přestože nebylo vidět na krok. A byla natolik silná, že i tak nešikovné břemeno jako nohatá holčička dokázalo v její náruči podřimovat. Lila si připouštěla, že se to ve skutečnosti nemohlo odehrát tak, jak si to pamatuje, – nebylo to tak, jako by ji někdo nesl ve větru a čísi paže ovinuté kolem ní jí dodávaly pocit bezpečí, čísi šepot do ucha ji ujišťoval, že není na světě sama. Ten šepotavý hlas opakoval: „Musíme tě někde uložit. Musíme někam do sucha.“

A pak usedly na zem, na borové jehličí, Panenka opřená zády o strom a holčička schoulená v jejím klíně, hlavu na jejích prsou, takže slyšela tlukot jejího srdce, cítila ho. To už se rozpršelo pořádně. Občas se o ně rozstříkla mocná kapka. Panenka lamentovala: „Mohlo mě napadnout, že začne lejt. A teď máš eště ke všemu horečku.“ Maličká se k ní dál choulila a doufala, že bude moct zůstat tam, kde je, že ten lijavec nikdy nepřestane. Panenka byla možná ta nejosamělejší žena na světě a ona zase ta nejosamělejší holčička – a teď tu spolu seděly v dešti a navzájem se zahřívaly.

Když přestalo pršet, Panenka s dívenkou v náručí neohrabaně vstala a ovinula kolem ní šál, kam až látka stačila. Pak utrousila: „Vim, kam bysme mohly jít.“ Holčičce padala hlava dozadu a Panenka ji pokaždé narovnala a znovu se ji pokusila zahalit. „Za chvilinku tam budem.“

Byla to další chaloupka se schůdky u vchodu a otlučeným zádveřím. Zestárlý černý pes se vztyčil nejdřív na přední, pak na zadní a rozštěkal se, a na prahu stanula nějaká stařena. „Žádnou práci pro tebe nemám, Panenko. Nemám, co bych ti dala,“ bránila se.

Dívčina průvodkyně se posadila na schůdky. „Myslela sem, že bych si tu jenom krapet dáchla.“

„Co to máš? Kdes sebrala tu malou?“ obořila se na ni starucha.

„To máš fuk.“ 

„Hele, radši bys ji měla vrátit.“ 

„Možná. Ale rači ne.“

„Tak jí dej aspoň něco k snědku.“

Panenka neodpověděla.

Stařena zašla do domku a vrátila se se skrojkem kukuřičného chleba.

„Zrovna jsem chtěla jít dojit,“ rozpovídala se. „Víš co? Pojď s ní dovnitř, ať se zahřeje.“

Panenka stála s dívenkou u kamen, kde zvolna dohořívaly žhavé uhlíky. Šeptala: „Tiše, tiše. Něco pro tebe mám. Musíš něco sníst.“ Jenže holčička se nedokázala probrat, hlava jí pořád padala dozadu. A tak si s ní Panenka klekla na podlahu, aby měla volné ruce, ulomila vždycky drobek chleba a vkládala ho maličké do úst pěkně jeden po druhém.

„Hezky to polykej.“

Starucha se vrátila s vědrem mléka. „Teplý rovnou od krávy,“ hlásila. „Nic lepšího pro děcko není.“ Ten silný, travnatý pach, syrové mléko z plecháčku. Panenka jí ho nalévala do pusy po malých doušcích, hlavu jí přitom držela v ohbí lokte.

„Tak, aspoň má něco v žaludku, jestli to nevyhodí. Teďka přiložim na oheň a trochu ji vykoupem.“

Když se v místnosti udělalo tepleji a v konvici se ohřála voda, stařena dívenku podržela vstoje v bílém lavoru na podlaze, zatímco ji Panenka umývala hadříkem a kouskem mýdla, lehounce jí drhla škrábance od koček a štípance od blech a komárů, třísky zadřené na kolenou a poraněnou kůži tam, kde měla malá ve zvyku kousat se do ruky. Voda v umyvadle byla za chvíli tak špinavá, že ji vychrstly ven ze dveří a začaly nanovo.

Holčička se třásla po celém těle a mýdlo ji štípalo. „Hnidy,“ pronesla stařena. „Musíme ji ostříhat.“ Došla pro břitvu a začala děvčátku odřezávat zacuchané vlasy tak blízko lebky, jak se odvážila – „Je to ostrý. Tak sebou radši nemel.“

Pak jí namydlily a vydrhly hlavu, voda s mydlinkami jí stékala do očí a holčička se zmítala a řvala na ně vší zbývající silou, ať shnijou v pekle. Starucha se ozvala: „Budeš ji muset naučit, že takhle se nemluví.“

Panenka utírala maličké mýdlo a slzy z očí vlastní zástěrou. „Nikdá sem neměla to srdce ji hubovat. Vlastně sem ji nikdá neslyšela řikat nic jinýho.“ Vyrobily jí několikery šaty z pytlů od mouky s dírou prostřiženou na hlavu a ruce. Zpočátku byly tuhé a zatuchlé, jak dlouho ležely složené v almaře, a taky byly po tištěné drobnými kvítky jako Panenčina zástěra.