Od dětství jsem dlouhá léta ve skrytu duše věřil, že kdesi v ulicích Istanbulu, v nějakém domě, jako je ten náš, žije ještě jeden Orhan, mně podobný, mé dvojče, ba dokonce má dokonalá kopie. Nevzpomínám si, kde a jak jsem k té představě přišel. Nejspíš se ve mně uhnízdila na konci dlouhého procesu tvořeného spletí nedorozumění, náhod, her a obav. Abych dokázal objasnit, co jsem cítil, když se mi ta iluze v hlavě zrodila, musím vyprávět o jednom z momentů, kdy jsem si ji poprvé zcela zřetelně uvědomil.

Když mi bylo pět, poslali mě na nějaký čas bydlet do jiného domu. Moji rodiče si tehdy po jedné ze svých nesčetných hádek a rozchodů domluvili schůzku v Paříži a já s bratrem jsme zůstali v Istanbulu, avšak u různých rodin. Bratr bydlel s babičkou a zbytkem početné rodiny v Nişantaşi, v patrovém domě, který nesl naše jméno. Mne poslali k tetě do Cihangiru. Na jedné stěně jejího bytu, kde mě vždy vítali láskyplně a s rozjasněnou tváří, visel obrázek malého chlapce v bílém rámečku. Teta se strýcem na něj tu a tam ukázali a s úsměvem ke mně prohodili: „Koukej, to jsi ty!“

Ten roztomilý chlapeček s obrovskými kukadly se mi opravdu trochu podobal, to je pravda. Na hlavě měl stejnou čepici, jakou jsem tehdy nosíval i já. Přesto jsem věděl, že moje podobizna to tak docela není. (Byla to jakási kýčovitá reprodukce obrázku „rozkošného dítěte“ dovezená z Evropy.) Mohl tohle být ten druhý Orhan, na nějž jsem ustavičně myslel a který bydlel v tom jiném domě?

Kniha

Orhan Pamuk

Istanbul

2014, Argo, přeložil Petr Kučera, 480 stran, 498 korun

Jenže já jsem teď také bydlel v jiném domě. Bylo to, jako bych se i já nejdřív musel přestěhovat jinam, abych se mohl setkat se svým dvojníkem z jiného domu, ale to setkání mě vůbec netěšilo. Toužil jsem se vrátit do svého skutečného domova, do domu U Pamukových. Pokaždé když mi řekli, že ten chlapec na obrázku jsem já, jsem byl trochu zmatený, moje podobizna a ta mého dvojníka, já sám a mé dvojče a sny o jiném domě, to všechno mi vířilo hlavou a já jsem o to víc toužil být zase doma, obklopen zástupem příbuzných.

Mé přání se brzy vyplnilo a já se zakrátko vrátil do domu U Pamukových. Avšak představa onoho druhého Orhana, žijícího v jiném domě kdesi v Istanbulu, mě už nikdy neopustila. Po celé dětství a pubertu číhala ta okouzlující myšlenka ve snadno přístupném koutku mého rozumu, vždy připravena přihlásit se o slovo. Když jsem se za zimních večerů toulal ulicemi města, snažil jsem se okny nahlédnout do cizích bytů, z nichž proudilo naoranžovělé světlo, představoval jsem si pohodlný život, který uvnitř vedou šťastní a vyrovnaní lidé, a vzápětí jsem se vždycky zachvěl při myšlence, že v jednom z takových domů žije ten druhý Orhan. Když jsem byl starší, proměnila se tahle představa v přelud a přelud ve vracející se noční můru. V některých snech jsem onoho Orhana – pokaždé v jiném domě – vítal výkřiky hrůzy, v jiných jsme se na sebe se zarážející, nemilosrdnou chladnokrevností jenom mlčky dívali. v polospánku jsem se pak ještě pevněji tiskl k polštáři a upínal se ke svému domu, své ulici, místu, kde jsem žil. A kdykoliv jsem se cítil nešťastný, představoval jsem si zase, že odejdu do nějakého jiného domu, jiného života, tam, kde žije ten druhý Orhan, a hned jsem zpola uvěřil, že já jsem on, a utěšoval jsem se představou, jak je můj dvojník šťastný. Ta myšlenka mi přinášela takovou úlevu, že do nějakého jiného domu už nebylo třeba chodit.

Takto jsme se oklikou dostali k jádru věci: ode dne, kdy jsem se narodil, jsem nikdy neopustil domy, ulice a čtvrti, v nichž jsem žil. Třebaže jsem čas od času bydlel v jiných částech Istanbulu, po padesáti letech zase sídlím v domě U Pamukových, odkud pochází mé první fotografie a kde mě matka poprvé zvedla do náručí, aby mi ukázala svět, což bezpochyby souvisí s onou útěšnou fantazií o jiném Orhanovi. Cítím, že právě tohle činí můj příběh tak specifickým pro mne, a tím pádem i pro Istanbul: totiž že v době, jíž udávají ráz četné migrace a kreativní síla přistěhovalců, žije někdo padesát let v tomtéž městě, a dokonce v tomtéž domě. „Proč nejdeš na chvíli ven, měl bys někdy změnit prostředí, cestovat...,“ říkávala vždycky matka ustaraně.

Existují spisovatelé jako Conrad, Nabokov nebo Naipaul, kteří s úspěchem dokázali změnit jazyk, kulturu, zemi, kontinent, a dokonce i civilizaci, a přitom psát. Jestliže jejich tvůrčí sílu živila zkušenost exilu či migrace, mne zase utváří skutečnost, že stále setrvávám ve stejném domě, ve stejné ulici, ve stejném městě a mám před očima stále stejný výhled. Tato vázanost na Istanbul dokazuje, že i osud města má lidský charakter.

Flaubert, jenž navštívil Istanbul sto dva roky předtím, než jsem se narodil, byl tak ohromen lidským hemžením v ulicích a rozmanitostí města, že v jednom dopise napsal, že věří, že za sto let se Konstantinopolis stane hlavním městem světa. Po rozpadu a zániku osmanské říše došlo k přesnému opaku tohoto proroctví. Když jsem přišel na svět, bylo město chudší, zchátralejší, provinčnější a izolovanější než kdykoliv předtím během své dvoutisícileté historie. Pocit rozkladu pramenící z pádu velké říše, chudoba a melancholie vycházející z trosek, které pokrývaly celé město, pro mě odjakživa byly tím, co dávalo Istanbulu svébytný ráz. Po celý život jsem s touto melancholií bojoval, abych ji jako všichni Istanbulané nakonec přijal za svou. Každý, kdo se snaží dát své existenci nějaký smysl, se přinejmenším jednou za život pozastaví nad významem místa a času svého narození. Proč jsme se narodili právě v tomto koutě světa a v tento den? Je tato rodina, tato země, toto město, jež nám loterie života přidělila a jež od nás očekávají lásku – a my je nakonec opravdu máme upřímně rádi –, spravedlivou volbou? Já se někdy považuji za smolaře, že jsem se narodil ve stárnoucím městě, pohřbeném pod troskami a popelem zaniklého impéria a uvadajícím pod tíhou frustrace, chudoby a zádumčivosti. (Vnitřní hlas mi však našeptává, že v tom vlastně byl pořádný kus štěstí.) Pokud se jedná čistě o otázku majetku, pak se občas pokládám za šťastlivce, protože jsem se narodil do vcelku zámožné rodiny (třebaže se někdy tvrdil i opak). Tak jako se většinou dokážu přesvědčit, že bych si neměl stěžovat na své tělo (ačkoliv bych byl radši o něco pohlednější a lépe stavěný) a na své pohlaví (nebyla by pro mě sexualita menším trápením, kdybych byl žena?), je mi většinou jasné, že město, ve kterém jsem se narodil a v němž jsem strávil celý život, je mým nezvratným osudem. A o tomto osudu je tato kniha...

Narodil jsem se 7. června 1952 krátce po půlnoci v malé soukromé nemocnici ve čtvrti Moda. v noci vládl jejím chodbám i zbytku světa klid a mír. Kromě toho, že sopka na ostrově Stromboli začala dva dny předtím zničehonic chrlit plameny a popel, nedělo se na naší planetě nic převratného. Těch pár poznámek v novinách o tureckých jednotkách bojujících v Koreji a zvěstech rozšiřovaných americkými zdroji, že se Severokorejci chystají použít biologické zbraně, to byly jen drobné zprávy. Událost číslo jedna, kterou v hodinách před mým narozením spolu s většinou Istanbulu zaujatě sledovala i moje matka, se týkala „našeho města“: dva dny předtím hlídači a „neohrožení“ studenti z kolejí Konya zahlédli muže v děsivé masce, jak se oknem záchodu pokouší dostat do jednoho z domů v Lanze, a pronásledovali ho ulicemi až do skladu stavebního dříví, kde tento již dříve trestaný zloděj napřed proklel policii a pak spáchal sebevraždu; den nato jeho mrtvolu identifikoval majitel galanterie a poznal v ní tělo gangstera, co před rokem vtrhl za bílého dne s pistolí v ruce do jeho obchodu v Harbiyi a oloupil ho. Moje matka si tyhle zprávy četla v porodnici sama, protože – jak mi se směsicí lítosti a vzteku vyprávěla o mnoho let později – můj otec ji sice odvezl do nemocnice, ale když se chvíle porodu pořád oddalovala, začal se nudit a vyrazil za kamarády. Na porodním sále jí tak byla oporou pouze moje teta, která uprostřed noci přelezla zeď nemocniční zahrady. Když mě matka uviděla poprvé, připadal jsem jí hubenější a křehčí než můj o dva roky starší bratr.

Vlastně bych měl říct „prý jsem jí připadal“. Ten zvláštní slovesný čas, který se v turečtině používá pro vyprávění snů, pohádek nebo událostí, jež jsme nezažili na vlastní kůži, a který tak miluju, je pro popis toho, co jsme prožívali v kolébce, v kočárku nebo když jsme dělali první krůčky, mnohem vhodnější. O našich prvních životních zkušenostech nám přece o léta později vyprávějí rodiče a my jim nasloucháme se stejnou rozkoší a mrazením v zádech, jako kdybychom slyšeli jiné dítě vyslovovat první slova nebo ho viděli poprvé se postavit na nohy. Je to pocit stejně slastný, jako když vidíme sami sebe ve snu, avšak později se nám jeho přičiněním uhnízdí v duši jeden návyk, který nás bude mořit celý život: zvykneme si poznávat význam toho, co jsme prožili – dokonce i těch největších rozkoší –, od jiných. Stejně jako nejranější „vzpomínky“ na dětství, jež jsme tak často slýchávali od druhých, až jsme je nadšeně přijali za své a později usoudili, že si ty události opravdu pamatujeme, a začali je přesvědčeně vyprávět ostatním, se svědectví jiných lidí o našich různých skutcích po nějaké době nejen stanou naším duševním vlastnictvím, ale promění se také ve vzpomínku, která je ještě důležitější než prožitek samotný. Co platí pro náš život, platí i pro město, v němž žijeme: jeho význam se většinou dozvídáme od ostatních.

Když si jako vlastní vzpomínky přivlastňuji to, co jiní vyprávěli o mně nebo o Istanbulu, bývám v pokušení říct: „Kdysi dávno jsem se údajně narodil a vyrostl v Istanbulu, rád jsem prý maloval a byl jsem víceméně zvídavé dítě, a když mi bylo dvaadvacet, začal jsem podle všeho – sám nevím proč – psát romány.“ Líbilo by se mi napsat celou knihu tímto způsobem, totiž jako by můj život bylo něco, co se přihodilo komusi jinému, a současně jako by to byl sladký sen, v němž člověku slábne hlas i vůle. Jakkoliv je však tento jazyk pohádek krásný, připadá mi nepřesvědčivý, protože ukazuje vezdejší život jen jako přípravu na nějaký druhý, skutečnější a světlejší život, do nějž se probudíme jako ze snu. Onen druhý život, který by lidé, jako jsem já, mohli později vést, ovšem není nic jiného než kniha, kterou držíte v ruce. A ta je zcela podřízena vaší pozornosti, milí čtenáři. Budu k vám upřímný a na oplátku prosím o vaši shovívavost.

Související