Hned po zhruba 500 metrech jsem si udělal první přestávku u nemocnice v Pasingu, kde jsem to pak měl v úmyslu stočit na západ. Na kompasu jsem zaměřil Paříž, teď vím, jakým směrem jít. Achternbusch1 vyskočil za jízdy z mikrobusu Volkswagen, to zvládl bez následků, pak si hned poskočil ještě jednou a přitom si zlomil nohu, teď leží na oddělení číslo pět.

Říkal jsem mu, že problémem bude Lech, protože je přes něj tak málo mostů. Třeba mě na druhý břeh převezou nějací místní na pramici? Herbert mi vykládá karty, maličkaté, velikosti tak nehtu na palci u ruky, dvě řady po pěti kartách, jenže neví, jak to interpretovat, protože nemůže najít papír s výkladem. Mám tam ďábla (The Devil) a ve druhé řadě oběšence (The Hanged Man), visí hlavou dolů.

Sluníčko jako na jaře, to je to hlavní překvapení. Jak se dostat ven z Mnichova? Co zaměstnává lidi? Obytné přívěsy, výkupny havarovaných aut, mycí linka? Při přemýšlení o mně vyplouvá na povrch jedna věc: zbytek světa se rýmuje.

Kniha

Werner Herzog: O chůzi v ledu

(Ukázka je ze záznamu ze soboty 23. listopadu 1974)

2015, Kalich, přeložila Jana Vymazalová, 96 stran, 150 korun

Jediná, všechno ovládající myšlenka: pryč odtud. Ti lidi mi nahánějí strach. Eisnerka nesmí umřít, neumře, já to nedovolím. Neumře, ne. Ne teď, to nesmí. Ne, neumře teď, protože neumře. Moje kroky jdou rázně. A země se chvěje. Když jdu, tak jde bizon. Když si dávám oddych, odpočívá hora. Běda jí!

Nesmí. Neumře. Když dojdu do Paříže, tak bude žít. Jinak to nebude, protože to jinak být nesmí. Nesmí umřít. Později, možná, až to dovolíme.

Po poli zmáčeném deštěm honí nějaký chlap ženu. Tráva je splihlá a špinavá.

S pravým lýtkem ještě možná budou problémy, s levou pohorkou možná taky, vepředu na nártu. Při chůzi se toho člověku tolik honí hlavou, mozek běsní. Kousek přede mnou se právě málem stala nehoda. Mapy jsou moje vášeň. Začínají fotbalová utkání, na rozrytých hřištích značkují středovou čáru. Bavorské vlaječky na nádraží příměstských vlaků v Aubingu (v Germeringu?). Vlak za sebou rozvířil suché cáry papíru, vířilo to dlouho, pak byl vlak fuč. V ruce jsem ještě cítil ručku svého malého syna, tu jeho zvláštní ručičku, co se na ní palec dá tak divně ohnout proti kloubu. Hleděl jsem do víru těch papírů a rvalo mi to srdce. Pomalu se blíží druhá.

Germering, hospoda, děti mají po prvním přijímání; dechovka, servírka nosí dorty a štamgasti se jí z nich od stolu pokoušejí něco ukořistit. Římské silnice, keltská opevnění, fantazie pracuje naplno. Sobota odpoledne, maminky s dětmi. Jak vypadají dětské hry ve skutečnosti? Jako ve filmu ne. Člověk by potřeboval dalekohled.

To všechno je hodně nové, nový kus života. Chvíli předtím jsem stál na mostě, pode mnou dálnice směrem na Augsburg. Z auta občas vídám lidi postávat na mostech přes dálnici a dívat se dolů, teď jsem jedním z nich. Druhé pivo, už mi to jde do kolen. Malý kluk natahuje mezi dvěma stoly šňůru s lepenkovou cedulí, konce přilepuje izolepou. Štamgasti od svého stolu křičí Objížďka!, za koho se máte, povídá servírka, nato zas hodně nahlas spouští dechovka. Štamgasti by rádi viděli, kdyby chlapec servírce sáhl pod sukně, on si ale netroufá.

Jenom kdyby to byl film, tak bych věřil, že je to všechno pravda.

Nestarám se o to, kde budu spát. Jakýsi muž v lesklých kožených džínách jde východním směrem. „Katharino,“ křičí servírka, tác s pudinkem přitom drží ve výši stehen, křičí směrem na jih, na to já totiž dbám: „Valente,“2 odpovídá jí jeden ze štamgastů.

U stolu to vyvolává bujaré veselí. Muž od vedlejšího stolu, jehož jsem považoval za místního zemědělce, se najednou, opásán zelenou zástěrou, vybarvuje jako hostinský. Pomalu začínám být opilý. Jeden ze stolů blízko mě mne čím dál víc irituje, protože je prostřený, šálky na kávu, talířky a dorty, ale nikdo u něj nesedí. Proč u něj nikdo nesedí?

Z velkých krystalů soli na preclících jsem tak nadšený, že to ani nedokážu vypovědět. Celý lokál teď najednou hledí jedním směrem, kde ale není nic. Po těch několika málo kilometrech pochodu vím, že nejsem zcela při smyslech, všechno, co vím, mám od podrážek. Koho nesvrbí jazyk, toho svrbí podrážky.

Napadá mě, že před hospodou byl vyzáblý muž na vozíku, ale nebyl ochrnutý, byl slabomyslný, a tlačila ho žena, jejíž podobu si už nevybavuju. Na jařmu pro voly visí lampy. Za průsmykem San Bernardino jsem se ve sněhu málem srazil s jelenem, kdo by se tam nadál vysoké, takové majestátní vysoké?

U horských údolí musím vždycky myslet na pstruhy. Chtěl bych říct: útvar postupuje, útvar je unavený, útvar si už dneska svoje odkroutil. Výčepní v zelené zástěře je asi skoro slepý, soudě podle toho, jak se sklání zhruba centimetr nad jídelním lístkem. To nemůže být žádný zemědělec, vždyť je skoro slepý. Jo, výčepní je to. Uvnitř rozsvěcují, takže venku se už asi schyluje k večeru. Dítě v bundě, neuvěřitelně smutné, popíjí kolu, je vtěsnané mezi dva dospělé, teď potlesk pro kapelu. Kanec dobrý, všecko dobré, povídá hostinský do ticha.

 


1 Herbert Achternbusch, německý režisér, malíř a dramatik. (pozn. překl.) 

2 Caterina Valente, italská zpěvačka a herečka. (pozn. překl.)