V anglickém městě Birminghamu žil krejčí jménem pan Talisman. Měl v prvním poschodí ve výstavném domě, který mu patřil, a to prosím přímo na hlavní ulici, i když ne v centru, krejčovskou dílnu a v přízemí obchod. Když někdo šil u Talismana, znamenalo to, že patří k lepším lidem. 

Talismanovi měli jediného syna Augustina, ale jen v uniformě na zarámované fotografii, protože ho před mnoha lety sežral v Africe leopard. To byl možná důvod, proč pan Talisman tolik miloval děti, ačkoliv je paní Talismanová z téhož důvodu nemohla ani cítit. Starala se o obchod a do dílny zásadně nechodila, a když bylo zapotřebí vzít míru na šaty dívkám nad dvanáct let, dělala to jedna z krejčových.

Když se šilo na děti, vypravila se do krejčovství celá rodina. Podobalo se to výpravě k lékaři nebo k fotografovi. Tato výprava však byla mnohem příjemnější. Když pan Talisman bral dětem míru nebo jim zkoušel rozešité šaty, musily sice stát rovně jako u fotografa a nešít sebou, ale pak od něho dostaly za odměnu žvýkačku. Také se mu říkalo malý pan Talisman, poněvadž byl malé postavy jako velké miminko.

Kniha

Chaim Cigan

Malý pan Talisman

2015, Torst, 160 stran, 258 korun

Tím však přitažlivost pana Talismana pro děti zdaleka nekončila. Dvou zkoušek po vzetí míry se už celá rodina neúčastnila. Děti pak mohly chodit na zkoušky v doprovodu starších sourozenců nebo dokonce samy. Rodiče přišli teprve na třetí zkoušku, které se říkalo generální. Byla to poslední příležitost, jak vychytat mouchy, říkal pan Talisman. Otcové sem později chodili spíš pro pořádek, poněvadž tu parádu musili zaplatit. A když při tom nebyli rodiče, rozdával pan Talisman dětem malé, extra balené obdélníčky čokolády a hlavně pokaždé dětem vyhověl a ukázal jim svůj modlitební plášť neboli talis. Tyto dvě zkoušky byly jedinečnou příležitostí, jak jej spatřit na vlastní oči. Talis a tefilin malého pana Talismana byly totiž kouzelné a krejčí znal desítky příběhů o tom, jak se kdy a kde vyznamenaly. 

Ty kouzelné věci se v jeho rodině dědily spolu s podivuhodnými příběhy předků, kteří s jejich pomocí odnepaměti pomáhali Židům v nesnázích. Dá proto rozum, že nikdo na zkoušky nechodil sám a každý měl velký doprovod. Ani tak nikdo neznal všechny příběhy o kouzelném talisu přímo od pana Talismana. Děti si je sdělovaly o přestávkách ve škole nebo při narozeninových party, když je dospělí neslyšeli. Dospělí o kouzelné moci Talismanů a jejich talisu nevěděli. Buď je od tatínka a dědečka malého pana Talismana neslyšeli, když byli sami dětmi, protože o nich nevyprávěli, anebo na to zapomněli, když se stali dospělými. Anebo z dětství ty příběhy znali a před svými ratolestmi je tajili. Buď jak buď, zdálo se, že je otázka, proč se malý pan Talisman jmenuje Talisman, vůbec nezajímala. Děti tomu byly rády, jelikož nadevše milují tajemství. 

Každý modlitební plášť má čtyři cípy, do jejichž rohů jsou navléknuty dlouhé, důmyslně svázané střapce zvané cicis. Představuje celý svět, rozpínající se od východu slunce k jeho západu, a tefilin jsou modlitební řemínky s krabičkami, obsahující vyznání víry: Slyš, Jisraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jeden. Ale žádný talis, do něhož se židovští muži halí, ani žádné jiné tefilin nemají kouzelnou moc přenášet z jednoho konce světa na druhý, jako měl talis a tefilin malého pana Talismana.

První, kdo je používal, byl první opravdický člověk neboli Adam rišon. Může vám připadat divné, že se modlil s tefilin s takovým obsahem, když ještě žádný národ jménem Jisrael na světě nebyl, ale na tom není nic divného. Sám Bůh, a ten je věčný, se modlí s tefilin, v nichž je svitek s úryvkem z Písma, na němž je psáno, že je Jisrael jediný národ na zemi. Když tvořil nebesa a zemi, měl na mysli smysl celého stvoření, a to by smysl nemělo, kdyby v budoucnosti neměl povstat národ, který přijme jeho svatou Tóru. A tak se i Adam, první člověk, modlil s modlitebními řemínky na ruce a na hlavě, ve kterých se psalo „Slyš, Jisraeli“, a ve svém talisu přitom létal od jednoho konce světa k druhému. 

Po něm by jeho talis a tefilin měl zdědit jeho prvorozený syn Kajin, jenomže ten zabil mladšího bratra Hevela a kouzelný talis s tefilin dostal až třetí syn Adama a Chavy, jenž se jmenoval Šet. Předal je Enošovi, za jehož časů lidé začali vzývat jiné bohy než Hospodina, a třetinu zemské pevniny zalilo moře. Vždycky se však mezi Adamovými potomky našel někdo, kdo byl hoden je zdědit, a tak Adamovy talis a tefilin putovaly z pokolení na pokolení.

Dobří muži, kteří si je navlékali, nestačili lítat sem a tam, aby pomáhali lidem, ale pak se na zemi rozmohlo takové násilí a zloba mezi lidmi, že v desátém pokolení od Adama nebylo komu pomáhat. Bůh musil na zemi seslat potopu, aby všechno mohlo začít znovu, poněvadž nalezl alespoň jediného spravedlivého muže, a to byl Noach. Bůh mu poručil, aby si na souši postavil archu a do ní vzal celou svou rodinu a příslušníky všech zvířecích druhů kromě ryb.

Po potopě měl kouzelný talis a tefilin Noach a po něm je převzal Šem, jeho nejstarší syn. Tak se dostaly k Abrahamovi, po něm je zdědil jeho syn Jicchak, ale ten udělal chybu a dal je staršímu z dvojčat Esávovi, který je nenosil. Stavěl se sice před otcem jako velice zbožný muž, ale za otcovými zády prováděl neplechy, o nichž se tu nebudeme šířit.

Když Jicchak zestárl, chtěl mu před svou smrtí požehnat, avšak Rivka, maminka Esáva a Jaakova, své syny znala lépe a věděla, že si požehnání zaslouží mladší Jaakov. Na rozdíl od Esáva to byl upřímný a prostý muž. Jenomže Jicchak miloval Esáva a nedal by si říci. Když se dozvěděla, že poslal Esáva na lov, aby mu z úlovku připravil pochoutku, jakou měl rád, a potom mu požehná, rozhodla se omyl svého manžela napravit. Jicchak byl stářím slepý, a tak připadla na zvláštní lest. Zavolala si Jaakova a přikázala mu:

„Vyber mi ze stáda dvě pěkná kůzlátka a já z nich tatínkovi připravím takovou pochoutku, že na ni nezapomene! Budeš se vydávat za svého bratra a otec to nepozná, a přineseš-li mu, co má rád, dostaneš požehnání ty.“

Jenomže Esáv byl od narození chlupatý a Jaakov byl hladký. Proto se Jaakov bál, že ho otec ohmatá a pozná ho. Aby se tak nestalo, obalila mu Rivka paže a šíji chlupatými kůžemi z těch kůzlat, která jí přinesl, a navíc mu dala talis, který Esáv nepoužíval a ležel u ní celou dobu ve skříni. A nastojte, byla to právě vůně tohoto talisu, poněvadž voněl po poli, na němž se Jicchak modlíval, jež slepého otce přesvědčila, že dává požehnání tomu pravému synovi, a tak druhorozené dvojče dostalo nejen požehnání, ale také kouzelný talis s tefilin.

Ty potom od Jaakova putovaly k Levimu, jeho třetímu synovi, a od něj k Aharonovi, Mojžíšovu staršímu bratrovi. Byl totiž předurčen k tomu, aby se stal veleknězem. Když Aharon v čtyřicátém roce putování pouští po východu Jaakovova potomstva z Egypta zemřel, oblékali talis a tefilin jeho syn Eleazar a po něm je zdědil jeho syn Pinchas. To bychom nevěděli, kdyby je Pinchas nepoužil v souboji se slavným čarodějem Bileamem, nepřítelem Židů. Když totiž zloduch Bileam viděl, že za ním Pinchas chvátá s mečem v ruce, použil jakéhosi zaříkadla a vznesl se k nebi. Pinchas měl však kouzelný talis a na hlavě a na paži přivázané kouzelné tefilin, takže vyletěl za ním, a když ho dostihl, srazil Bileamovi hlavu mečem.

Pinchas žil velice, velice dlouho, tak dlouho, že po řadě pokolení, dávno poté, co král Šalomoun postavil Bohu chrám v Jeruzalémě a vytvořil velkou říši a ta se po jeho smrti rozpadla na dvě království, nikdo nevěděl, že prorok Elijahu je vlastně Pinchas. Tehdy, za vlády krále Achaba a jeho pohanské manželky Izebel, nechala ta zlá královna pobít všechny proroky, kteří byli věrní Hospodinu. Naživu zůstal jen Elijahu, ale už měl takového života dost a prosil Boha, aby si ho vzal. Nežli mu Bůh vyhověl, musil arci někomu předat své poslání a také svůj talis a tefilin. Tím člověkem byl prorok Elíša, který se pak, jak známo, přemisťoval z místa na místo jako blesk jako jeho učitel.

To bylo totiž tak. Královna Izebel byla na Elijaha krátká, poněvadž se dokázal přemisťovat z místa na místo, a tak jí vždycky unikl. Proto mu nejdřív chtěla jeho kouzlo ukrást. Kdyby je neměl, bylo by snadnější ho dopadnout a zabít. Na to i na ono měla své lidi, ale stejně se jim to nepovedlo, takže prorok Elijahu netušil, že má v patách zloděje, a to se ukázalo být pro jeho talis a tefilin osudové.

Protože nevěděl o zlodějích, nevaroval před nimi svého jediného žáka Elíšu, jemuž talis a tefilin věnoval. Prorok Elíša byl však na rozdíl od proroka Elijaha poněkud samolibé povahy a sláva mu stoupla do hlavy. S oblibou dělal zázraky, a i když lid nabádal, aby o tom nemluvil, přece jen počítal s tím, že se zpráva o jeho mocných skutcích roznese. Čím byl starší, tím své neblahé slabosti propadal víc, až s ním jednoho krásného dne oba strážní andělé ztratili trpělivost. Obrátili se na Elijaha, který se mezitím stal Božím andělem, a řekli mu: „Už s ním nechceme nic mít!“ A tak učinili.

Mezi Aramejci byli tehdy slavní astrologové, kteří se vyznali na noční obloze jako my v ulicích svého města. A protože znali Elíšův horoskop, vypočítali si jeho nepříznivou hodinu. Teď, když se od něj jeho strážní andělé odvrátili a zůstal na stará kolena bez ochrany, byl vydán vlivu hvězd jako každý jiný smrtelník. Jednou se zase předváděl, a když se zázrak nedostavil, musil s hanbou utéci. Právě na to jeho nepřátelé čekali. Strhli mu z ramene brašnu s tefilin a talisem, a přestože se Elíša opravdově kál za svou samolibost, po brašně a jejím obsahu byla veta. Když člověk spáchá nějaký hřích, kaje se za něj a Bůh mu odpustí, ještě to neznamená, že nebude potrestán.

Od té doby se po zázračném talisu a tefilin slehla země. Alespoň mezi Židy, protože o létajících pohanech se tu a tam v knihách přece jen něco dozvíme. Křesťané například vyprávějí, že se v Římě objevil slavný samaritánský mág Šimon a ohromoval římskou veřejnost tím, že létal po obloze jako pták. Mohl bych uvést i jiné příklady, ale tento stačí, abychom si kladli otázku, jak mohl Bůh připustit, aby se tefilin a talis, které používali k bohabojným účelům židovští svatí muži, dostaly do nesprávných rukou.

Útěchou nám může být, že Bůh Izraele nepřipustil, aby Elíšovy tefilin a talis zůstaly v rukou pohanů navěky. A když si Šimon Mág před stovkami užaslých Římanů zase jednou plaval po nebi, ucítil náhle, jak mu neviditelné ruce odmotávají tefilin z paže a svlékají z hlavy, a najednou se zřítil z nebe na zem. Nežli spadl, lidé dole spatřili talis, jak plachtí po obloze, a pak se tam jakoby sám od sebe složil. Nakonec uviděli anděla, jak s ním v podpaždí kráčí po obláčcích jako po kamenech v řece. Byl to samozřejmě Boží anděl Elijahu.

Související