Ta otázka, vlastně ty tři otázky v jedné (až přečasto citované, dokonce ironizované, vím) se mě drží pořád: „Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme?“ Ptám se tak znovu a znovu, i když si tím komplikuju život. Ale bez těch otázek bych to nebyl já. Paul Gauguin je určitě sám nevymyslel, ale vzal je za své, aby ho celý život poháněly po planetě, až ho dostihly na atolu Atnoa, na Markézách v Polynésii. Pojmenoval pak jimi velký, znepokojující obraz, plný obtížně srozumitelných, strnulých postav, jakousi snad závěť či výzvu, která mi nejde z hlavy. Kdyby malíř znal odpovědi, ten obraz by nenamaloval. Postavy z jeho plátna, to jsme nejspíše my, ačkoli se na něm sobě příliš nepodobáme...

Píšu tuto knihu, protože hledám odpovědi na ty tři otázky. Ohlížím se do minulosti, ale nejen na začátku, ani na konci života nemůže být nic jiného než otázky po těch úplně základních věcech. To všechno mezi tím – po cestě a na cestě – jsou tu vydařenější, tu méně povedené pokusy zpřesňovat ony otázky.

Také na počátku této knihy se hned zeptám podobně: odkud jsme tenkrát v listopadu 1989 přišli? Kdo jsme byli a s čím jsme přišli? My, „kteří jsme spolu mluvili“ už před Listopadem. Protože se nám vytýká, že jsme tehdy v devětaosmdesátém prý provedli revoluci, ale bez jakékoli vůdčí ideje, bez sebemenší vize, utopie... A pak další otázka: kam jsme za to čtvrtstoletí došli? A kam jdeme dnes?

Kniha

Petr Pithart: Po Devětaosmdesátém

(Ukázka je z kapitoly nazvané Po cestách necestách k otevřené společnosti)

2015, Academia, 492 stran, 450 korun

Když říkám „byli jsme“, koho myslím tím nevysloveným „my“? Tedy další otázka. Kdo všechno jsme byli ti „my“? Jan Patočka se ve svých rozsáhlých dopisech ze sedmdesátých let minulého století adresovaných jisté velmi vnímavé dámě v Německu – ve skutečnosti hluboké studii o Češích a češství, o jejich dějinách a smyslu – ptá depresivněji. Totiž jako by se ptal spíše na objekt než na aktivní subjekt českých dějin. Ptá se: Co jsou Češi? Začíná tím, že zkoumá, odkud přišli, obhlíží jejich dějiny: velké i malé, jak je on sám pojmenoval. A ty velké dějiny jsou Patočkovi těmi, které – už byly.

V listopadu 1989 a hned po něm jsme najednou pocítili, že se můžeme a máme opět ptát nikoli co, ale kdo jsme my. Týkalo se to všech, nejširší domácí společnosti. Na agoře – fóru probouzející se veřejnosti – jsme ale museli tento první sebezpyt provést především my, dotazovaní na to, jakou že vůdčí ideou, popřípadě utopií jsme v této údajné revoluci vedeni a troufáme si vést i ostatní...

Byli jsme tenkrát vskutku tak nemožní, že jsme ze sebe nedokázali vydat žádnou programovou myšlenku? Že jsme se už před listopadem 1989, ale ani po něm, nenechali vést žádnou ucelenější vizí? Nějakou ideologií? A vůbec: je to dobře, nebo špatně?

Co jsme tedy chtěli? A co jsme nechtěli? Určitě jsme věděli, co nechceme. To nás drželo pohromadě dost dlouho, zřejmě déle, než bylo třeba. Neuměli jsme se rozejít ani včas, ani tak, aby ten rozchod a to, co po něm následovalo, nebyla „hra s nulovým součtem“: oč jedni více získávají, o to víc druzí ztrácejí. Spolupráce v takové hře nepřipadá v úvahu. Nechali jsme si ji vnutit. Vítěz pak bere (pokud možno) vše. Poraženého je třeba nejen porazit, ale potřít.

Chápavě o tom dnes rozjímá Václav Žák, původně disident a od voleb 1990 místopředseda České národní rady. O disentu – tedy o společenství těch, kteří spolu mluvili už před Listopadem a kteří přivedli zemi ke svobodným volbám – říká, že jedněm z disidentů šlo o lidská práva, druhým o boj proti komunistům. Vyjevilo se to už někdy na jaře 1990. Je to sice hrubé, ale veskrze pravdivé zjednodušení.

„My“, jak tu o nás mluvím, to jsou v tomto užším smyslu plus minus ti, kteří byli v té době na hlavní scéně. Ti, ke kterým jsem se pak od Listopadu v politice hlásil a o nichž tiše předpokládám, že snad i oni, aspoň někteří, se hlásí ke mně. Zpočátku Občanské fórum jako celek, ze kterého jsme se postupně vydělili, či spíše byli vyděleni silnější frakcí, v dubnu 1991 založenou Občanskou demokratickou stranou (ODS): nejprve v prosinci 1990 do Liberálního klubu v rámci OF (ano, byli jsme všichni cosi jako liberálové), pak – paritně k ODS – do Občanského hnutí (OH), které se teprve po prohraných červnových volbách roku 1992 transformovalo do politické strany Svobodných demokratů (SD)... Tihle tehdejší „my“ jsou asi ti dnešní posmívaní „pravdoláskaři“, plus minus.

Jádro toho „my“ tvořili každopádně nedávní disidenti, disent „politický“ i „intelektuální“, jak bývá povšechně odlišován. Anebo, jak jsem si je pojmenoval, „disent protestu“ a „disent reflexe“. Byly navzájem promíchány, lidé v nich přecházeli z jednoho do druhého, setkávali se i naráželi do sebe – a tak jsem je potkával i já...

„My“ jsme byli ti, kteří si tehdy v prvních týdnech a měsících po 17. listopadu důvěřovali. To byl náš hlavní přínos: „sociální kapitál“, povědomí o tom, kdo je kdo a kdo se k čemu bude v nové situaci hodit; důvěra nashromážděná v nelehkých podmínkách represivního režimu. Nebýt tohoto sociálního kapitálu, začalo by se, jak se obvykle – a nešťastně – začíná: kdo, která že parta, strana, skupina, frakce... má dostat tuhle a tuhle nebo ještě tuhle funkci. Kolik kteří získají křesel ve vládě – moc se tu rozděluje dřív, než se řádně ustaví.

Pro jistotu je třeba hned na počátku říci, že „my“ jsme určitě nebyli ti, kteří svrhli starý režim. Spíše jsme sjednávali nedramatické předávání jeho moci. A sjednali jsme ho rychle, vlastně elegantně. Bez tahanic o křesla. To byla vlastně naše největší zásluha.

Někteří z těch, co spolu mluvili už před Listopadem, mne od té doby provázejí na cestě, po velkou část mého intelektuálního i aktivně politického života. Napadají mě jako příklad hned dva takoví, s jakými bych se patrně nesetkal, nebýt alternativního společenství disentu. Každý by patřil do docela jiné škatulky, kdyby se v tomto prostředí škatulkování pěstovalo: první byl hodně nalevo, druhá hodně napravo. Jaroslav Šabata a Alena Hromádková.

Brňan Jaroslav Šabata, tzv. reformní komunista, v letech 1968 až 1969 krajský tajemník KSČ v Jihomoravském kraji, přitom z kulacké věřící rodiny na jižní Moravě. Vůdčí osobnost vysočanského sjezdu KSČ, pořádaného „ilegálně“ za sovětské okupace v srpnu roku 1968; brzy poté povoláním betonář nebo třeba skladník. Disident, v letech 1972–1976 vězněný, jako jeden z prvních „politických“... Zaklepal někdy poté, pozdě večer, na dveře maringotky nočního hlídače na jakémsi pražském staveništi a od té doby jsme zůstávali spolu, na lince Praha–Brno, ve stálém dialogu: „spoludisidenti“, signatáři Charty 77, aktivisté Občanského fóra, politikové Občanského hnutí, já premiér, on ministr v mé vládě, ale i potom, mimo oficiální funkce, až do konce Jaroslavova života a vlastně i potom...

Alena Hromádková, ze solidních pražských Vinohrad (otec advokát), kam patřila celým svým vzezřením i habitem, první dáma českého konzervativního myšlení. Myslím, že nás seznámil právě britský konzervativní filosof Roger Scruton při jedné ze svých návštěv v Praze v osmdesátých letech (ještě než jej nadlouho vyhostili). Alena: vysoká, štíhlá, spíš Britka než Češka – přitom kdysi jen krátce pobyla na univerzitě ve skotském Edinburghu, podobně jako já v Oxfordu. Vášnivá, ostře, přesně artikulující své konzervativní krédo v každé možné i nemožné situaci. Bez špetky ironie: mohla to být naše Margaret Thatcherová! I tak vypadala, i se tak oblékala, jako z konce první republiky. Její vinohradský byt jako by byl vitrínou z muzea české měšťanské třídy poražené v únoru 1948.

Vzdělaná, nesmírně sečtělá socioložka, dnes profesorka na Univerzitě Karlově. Ušlechtilá osoba, ale přitom tvrdě nekompromisní. Alena promine, ale politicky nepoužitelná, ačkoli se o to snažila: bude spolu s Ratiborem Majzlíkem patřit k zakladatelům Demokratické unie (DEU), malé pravicové strany devadesátých let. Na politiku byla příliš vášnivá, příliš patetická, příliš často mluvila o morálce a ke všemu ještě pořád bojovně třímala prapor. Mohla si to ovšem dovolit, sama byla k sobě maximálně náročná. Proseděli jsme spolu desítky hodin v hospodách kolem „mých“ Ústředních skladů hlavního města Prahy, mého pracoviště v onom čase „vykonávání dělnických profesí“...

Mohl bych se za jiných, dejme tomu normálních okolností setkat buď s Jaroslavem Šabatou, nebo s Alenou Hromádkovou. V disentu jsem se potkával s oběma a bylo mně to ku prospěchu. Takový to byl svět. Stísněný a přitom mnohem otevřenější než ten normální, normalizovaný kolem nás.

Související