Chtěl bych vám něco říct o člověku, kterého jsem poprvé potkal v říjnu 1981, když nám oběma bylo sedmnáct. O nesnesitelném, přitom ale okouzlujícím a velice bystrém chlapci a tom nejlepším možném společníkovi pro chvíle zahálky i vzrušené debaty. Jmenoval se Francis Mulvey.

Za ta léta se toho o Franym do světa vytroubilo tolik, že jsem trochu na vážkách, jestli se k těm klepům přidat. Neautorizované životopisy, celovečerní dokument, nespočet profilů, šílených webových stránek, blogů, diskuzních skupin. Dcera mi říkala, že se něco proslýchá o životopisném filmu, ve kterém by měl Frana hrát thajský herec Kitkamol Lata, ale nějak si to nedokážu představit. Zajímala se, kdo bude hrát mě. Řekl jsem jí, ať na to nechodí. Fran by mě ve svém filmu už stejně nechtěl. A právníků má jak psů, to jsem poznal na vlastní kůži.

Moje bývalé hvězdné dvojče žije v současné době dost samotářsky, v médiích ho popisují jako „samotářského autora písní a producenta“, jako kdyby měl „samotáře“ v popisu práce. Možná jste viděli jeho poslední fotografii – je neostrá, pět let stará. Je na ní s dětmi na první inauguraci prezidenta Obamy a vtipkuje s první dámou. Skoro ho nepoznávám. Je upravený, fit, působí jako ze škatulky. Na sobě má smokink, který určitě stál víc než můj hausbót.

Kniha

Joseph O'Connor: Parádní jízda

(Ukázka je z první části – Ships a hustá tma, 1981 až 1987)

2015, Nakladatelství Mladá fronta, přeložila Petra Nagyová, 336 stran, 299 korun

Ale jako kluk a založením byl Fran spíše postavičkou z podsvětí, které bylo nejlíp v obnošené košili, vyhrabané kdesi v charitním krámu v Lutonu, kde nás osud svedl dohromady. Je to městečko třicet mil od Londýna, nacházející se v té oblasti Berdfordshire, jež se věnuje lehkému průmyslu, a může se pochlubit vlastním letištěm, automobilkami a obchodním centrem, které se neustále přestavuje.

Můj bratr žertem říkával, že má taky vlastní časové pásmo, „hodiny, co se zastavily při druhém přistání na Měsíci“. Já ho považuji za svoje rodné město, místo, kde jsem vyrůstal, ale kdybych měl být úplně přesný, byli jsme vlastně přistěhovalci. Narodil jsem se v Dublinu jako prostřední ze tří dětí. V roce 1972, když mi bylo devět, jsme se po neštěstí v rodině přestěhovali do Anglie.

Lutonská sídliště, postavená po válce, byla možná trochu jednotvárná, ale byla tam spousta parků a hřišť, kam jsme s bráchou rádi chodili. Rodiče se spřátelili se sousedy na Rutherford Road, které si pamatuju jako ohleduplné, příjemné lidi.

Bomba to město úplně nebylo, ale na druhé straně každá země má svůj Luton: místo, které je nade vši pochybnost něčím zajímavé, mimo jiné i tím, že je třicet kilometrů od jiného místa. Taková města jsou v Německu, severní Francii, východní Evropě a tisíce jich je i ve Státech. V Itálii jsem sice žádná neviděl, ale určitě tam taky jsou. A Belgie, to je jeden obrovský Luton. Na tom našem bylo asi nejlepší to, že tady člověku prostě bylo dobře – myslím v tom smyslu, v jakém by to například o Malibu nikdy říct nešlo. Zažil jsem si tu dobré i zlé. A taky spoustu bezvýznamných dní, které se vlekly v monotónním rytmu maloměsta. Mládí většinou rozděluji na dobu před a po Franovi. Před ním je to jen řada černobílých vzpomínek. Barvami se Luton rozzářil teprve s jeho příchodem.

Doneslo se mi, že make-up už nepoužívá, dokonce ani růž. Když jsem se s Francisem na vysoké v osmdesátých letech seznámil, chodil na přednášky s takovou vrstvou lesku na rty a tvářenky, že by se za ně nemusela stydět ani Bianca Jaggerová ve Studiu 54. Kromě herců v televizi to byl první chlap, kterého jsem viděl používat stíny, zvláštní temně rudý odstín, který si obstarával v divadelních potřebách. „Používaj to na vrahy a děvky,“ vysvětloval naprosto nevzrušeně, jako by byl mezi nimi doma.

Všiml jsem si ho hned během prvního měsíce na polytechnice. Upřímně, těžko jsem si ho mohl nevšimnout. Jednou ráno jsem ho spatřil v patře autobusu linky 25, když si půjčoval zrcátko od zasmušilé průvodčí, asi padesátileté Jamajčanky, jež v očích studenstva z Lutonu platila za ženskou, která nejde pro ránu daleko. Podala mu zrcátko, ale on ji vzápětí požádal ještě o kapesník, na který jí věnoval otisk své rtěnky, načež jí obojí vrátil. Franovi nikdo nedal do zubů jen díky jeho nevinnosti, která působila na lidi jako zranitelnost.

Co byl zač? Odkud se vzal? O jeho původu mezi mými spolužáky kolovaly různé teorie. Hodně se mluvilo o Číně, Laosu a Malajsii. Je to zvláštní, ale nevzpomínám si, že by někdo přišel s Vietnamem, což kdysi dávno skutečně byla jeho domovina. Jistě se vědělo jen to, že ho coby dítě adoptovali do rodiny v jižním Yorkshire, vypadal úžasně a moc toho nenamluvil.

Mnozí si jeho vrozenou plachost vykládali jako snahu upoutat pozornost, takže si ho schválně nevšímali. Na naší škole studovali studenti různých etnik, podobně jako na jakékoli jiné vysoké škole nacházející se poblíž nějakého velkého anglického města, Fran byl přesto v jistých ohledech zvláštní. Budil dojem, že si je své výjimečnosti vědom a tenhle varovný signál vysílal směrem k ostatním. Podle mě mu to muselo být nepříjemné. Páv se může natřásat z úzkosti nebo jen z nudy, ale tak či onak chce, abyste odprejskli. Fran si rozhodně nevěřil. Nějaké pózování mu taky bylo na hony vzdálené. Nejvýstižněji bych to asi vyjádřil slovem „důstojnost“. V Anglii se takový člověk musí mít na pozoru, protože by mohl budit zdání, že se bere vážně.

Nemůžu ale říct, že by ho někdo urážel. Něco takového se stávalo zcela výjimečně. Spíš vyvolával takový ten potutelný smích, oči obrácené v sloup, hlavně u kluků, kteří nebyli otevřeně nepřátelští, ale chtěli vám dát najevo, že Fran není jako vy – to jen pro případ, že byste si toho ještě nestačili všimnout.

Fran prostě nebyl jako ostatní. Bydlel někde v pronájmu, ale nikdo nevěděl kde. Snad kdesi v Leagrave. Nebo ve Farley Hill. Povídalo se, že má přátele na univerzitě v Readingu, což mu samo o sobě dodávalo nádech jisté městské exotiky. My se na té naší větrem ošlehané výspě místní polytechniky cítili hvězdami z Readingu poněkud zastíněni. Oni dováděli po ulicích, nasávali víno, muchlali se s holkama a sestřelovali si z hlavy barety – hurá! – zatímco my jen tiše soptili na břehu říčky Lea.

Fran chodil na polytechnice na divadlo, film a angličtinu. Já měl sociologii a angličtinu. Podle táty jsem si sociologii vybral jen proto, abych ho naštval, což nebylo tak daleko od pravdy. Pak jsem si zapsal ještě Řecko-římské dějiny, protože všichni prváci měli „dělat“ tři předměty, no a já měl za to, že když jsem dvakrát v telce viděl Bena Hura, mám už celkem slušné základy. Nic jiného mě stejně nelákalo.

V nabídce byla ještě muzikologie, ale to mi v té době neříkalo vůbec nic. Od čtrnáctých narozenin jsem sice brnkal na malou španělku, jakž takž jsem zvládl pár riffů od Beatles, ale studovat záhady hudby se mi v té době zdálo zbytečné, byl jsem prostě ještě trouba. Zbožňoval jsem kapelu Patti Smithové. A tam diplomy nepotřebovali. Nedokázal jsem si představit, jak si Patti u cis moll říká, že má v předznamenání čtyři křížky. K čemu by jí to bylo?

Pozorovat Frana se stalo mým koníčkem. Jsou přece i horší věci. Vidím ho jako dneska: v aule pro tři sta lidí, úplně vzadu, často s cigaretou v ruce. Nějakou dobu tam sedával s holkou, takovou posmutnělou, ale hezkou punkerkou. Odpoledne trávili ve studentském baru „v Pasti“, jak jsme mu říkali. Mlčky si tam prohlíželi knížky o umění a objednávali si „crème de menthe frappé“, což mezi prváky v Lutonu nebylo zrovna obvyklé.

Ochotný barman Paddy jim led do drinku opatřoval tak, že do igelitky ze supermarketu nasypal led z mrazáku a pak po ní ve svých cvočkovaných bagančatech skákal. O Vánocích už však po holce nebylo památky, nebo se s ním aspoň neukazovala. Když jsme v lednu znovu přišli do školy, stála už Franovi po boku jiná, milovnice soulu, prý z oboru technického kreslení. Vídal jsem je za soumraku procházet se ruku v ruce po fotbalovém hřišti jako dva kosáky ve sněhu, který pokrýval dlouhé týdny celý kampus.

A pak se objevil chlapec. Přišly řeči, jak se dalo čekat. Podle toho, co jsem zažil, jsou mladí ve srovnání se starými lidmi často mnohem konzervativnější, snáze je vyvedete z míry a jsou i mnohem méně tolerantní. Pokud byl Fran samotář, nebyla to tak docela jeho volba. Ale nechci soudit, protože sám jsem ho taky nikdy neoslovil, nechal jsem se radši fascinovat zpovzdálí.

Přispíval do studentských novin. Jeho články mi přišly zvláštní, provokativní a velmi, velmi odvážné. Kompilaci Still vydali Joy Division nedlouho po sebevraždě svého zpěváka Iana Curtise. Fran její obal ve své recenzi označil za „umrlčí šeď“. Měl jsem pocit, že už to je skoro za čárou, akorát z nepravé strany. Prošel si – naštěstí jen krátkou – fází, kdy své články podepisoval jako „Franne“. Myslím, že mu imponovaly ty alžbětinské asociace. Evidentně zbožňoval melancholické balady Downlanda a Waltera Raleigha, protože právě článek na tohle téma se objevil pod jeho jménem.

Byl to zvláštní, chytrý kluk, který si v dětství prošel peklem. Nevím, jak to mohl přežít. Mnoho let po našem setkání – bylo to v televizním rozhovoru, který, jak se ukázalo, byl nakonec i poslední – zveřejnil některé podrobnosti ze svého života.

Související