Dvaatřiceti tajemnými a zázračnými stezkami moudrosti vyryl Hospodin zástupů své jméno: Bůh Izraele, Bůh živoucí a král světa, Bůh všemohoucí, milosrdný a laskavý, velebný a vznešený, jehož přebývání je věčné. Stvořil tento vesmír třemi Sefarim – číslem, psaním a řečí. Deset je čísel, jako je deset Sefirot, dvaadvacet je písmen, a ta jsou základem všech věcí.

Židovská kontinuita od pradávna závisela na mluveném i psaném slově, na neustále se rozšiřujícím bludišti výkladů, debat a sporů a na jedinečném mezilidském porozumění. V synagoze, ve škole a především doma to vždy znamenalo zanícené hovory dvou či tří generací.

Kniha

Amos Oz a Fania Oz-Salzbergerová

Židé a slova

2015, Paseka, přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fisher, 232 stran, 269 korun

V našem rodokmenu nejde o pokrevní spřízněnost, ale o spřízněnost na základě textu. V tomto smyslu patří Abraham a Sára, raban Jochanan ben Zakaj, Glikl z Hamelnu i sami autoři této knihy do téže rodové linie.

Tato kontinuita bývá v poslední době zpochybňována: nic takového jako „židovský národ“ prý neexistovalo, dokud si ho moderní ideologové scestně nevysnili. S tím nemůžeme souhlasit. Ne snad že bychom byli nacionalisty. Jedním ze záměrů této knihy je znovu uplatnit právo na vlastní rodokmen, dalším však je vysvětlit, o jaký rodokmen podle nás stojí za to usilovat. 

Nejde nám o kamení, klany či chromozomy. Člověk nemusí být archeologem, antropologem nebo genetikem, aby vystopoval a odhalil podstatu židovské kontinuity. Nemusí být ani zbožným Židem. Židem vůbec. A vlastně ani antisemitou. Stačí, když bude čtenářem.

Ve své překrásné básni „Židé“ to již zesnulý izraelský básník Jehuda Amichaj vyjádřil takto:

Židé nejsou historickým národem,
nejsou dokonce ani archeologickým národem,
Židé jsou geologickým lidem s trhlinami,
závaly, vrstvami a žhavou lávou.
Jejich letopisy musí být měřeny
měřítkem jiného rozsahu.

Geologický lid: tato jedinečná metafora možná hluboce a pravdivě vypovídá i o jiných národech. Nemusí se vztahovat nutně jen na Židy. S námi však mocně souzní v okamžiku, kdy si uvědomíme, že židovská kontinuita se zakládá především na textech. „Historická“, etnická a genetická příslušnost k židovskému národu je příběhem trhlin a neštěstí. Je krajinou po geologické pohromě. Můžeme si nárokovat biologický rodokmen sahající řekněme ke galilejským Židům z římské doby? O tom dost pochybujeme. Vždyť v našich žilách pravděpodobně koluje velké množství krve konvertitů i nepřátel, symbolických Chazarů a kozáků. Na druhou stranu, podle tvrzení současných genetiků nám zřejmě dělají některé z našich genů společnost už velmi dlouho.

Je to sice zajímavé, nám se ale jedná o něco jiného.

Rodokmen existuje. Naše letopisy se dají změřit a naše dějiny vykládat. Naším „měřítkem jiného rozsahu“ jsou však slova. A právě o nich tato kniha pojednává.

 

Hned na úvod bychom měli jasně a nahlas říci, jakými Židy jsme. Oba jsme sekulární židovští Izraelci. Tato sebedefinice zahrnuje několik důležitých bodů. Zaprvé, nevěříme v Boha. Zadruhé, naší mateřštinou je hebrejština. Zatřetí, naše židovská identita není posilována vírou. Celý život čteme hebrejské i nehebrejské židovské texty: právě ony pro nás představují kulturní a intelektuální bránu do světa. Náboženského cítění v sobě nemáme co by se za nehet vešlo. Začtvrté, žijeme nyní v kulturním klimatu – v moderní a sekulární části izraelské společnosti –, které ztotožňuje citace z Bible, odkazy na Talmud či dokonce i pouhý zájem o židovskou minulost čím dál častěji s politickými sklony, jež jsou v lepším případě atavistické a v tom horším nacionalistické a triumfalistické. Tento současný liberální odklon od všeho židovského má mnoho příčin, z nichž některé jsou pochopitelné; jde však o scestný postoj.

Co pro izraelské Židy znamená sekularismus? Zjevně více než pro jiné moderní nevěřící. Díky židovskému sekularismu, počínaje mysliteli haskaly, židovského osvícenského hnutí devatenáctého století, a konče dnešními hebrejskými autory, se naše knihovna i prostor pro tvůrčí myšlení neustále rozšiřují. Zde je jedno shrnutí pocházející z eseje nazvaného „Odvaha k sekularismu“ od Jizhara Smilanského, významného izraelského spisovatele, který tvořil pod pseudonymem S. Jizhar:

Sekularismus není projevem shovívavosti ani chaosem bez zákonů. Nezavrhuje tradici ani se neobrací zády ke kultuře, jejímu působení a výdobytkům. Taková nařčení nejsou ničím jiným než lacinou demagogií. Sekularismus představuje odlišné chápání člověka a světa, nenáboženské chápání. Člověk může čas od času pocítit potřebu hledat Boha. Povahu takového hledání teď nechme stranou. Neexistují úlevy ani hotové odpovědi, předem zabalené a připravené k použití. Každá taková odpověď se stává spíše pastí: vzdej se své svobody za to, že získáš klid. Boží jméno je klid. Klid se však rozplyne a svoboda přijde vniveč. Co pak?

Vědomě sekulární lidé nehledají klid, nýbrž intelektuální nepokoj, mnohem více než odpovědi milují otázky. Pro sekulární Židy, jako jsme my, představuje hebrejská Bible velkolepé lidské dílo. Výhradně lidské. Milujeme ho a podrobujeme zkoumání.

Někteří moderní archeologové tvrdí, že izraelské království, jak ho známe z Bible, bylo, pokud jde o hmotnou kulturu, bezvýznamným trpaslíkem. Například biblický popis Šalomounových impozantních staveb je prý pozdější politickou fabulací. Jiní badatelé zase zpochybňují jakoukoli kontinuitu mezi starověkými Židy a těmi dnešními. Snad právě toto měl Amichaj na mysli, když napsal, že nejsme „ani archeologickým národem“. Všechny tyto vědecké přístupy, ať už jsou jejich tvrzení pravdivá či nikoli, jsou však pro čtenáře našeho ražení vedlejší. Bible, jaké dáváme přednost my, nevyžaduje božský původ ani hmotné důkazy a náš nárok na ni nemá nic společného s našimi chromozomy.


Tanach, Bible ve své původní hebrejské podobě, je úchvatný.

„Rozumíme“ mu do poslední slabiky? Samozřejmě že ne. Dokonce i lidé, kteří mluví plynně moderní hebrejštinou, si pravděpodobně mylně vykládají původní významy mnoha biblických slov, protože jejich dnešní užití se výrazně liší od toho, co znamenala ve starověké hebrejštině. Vezměme si třeba tento překrásný výjev ze Žalmu 104,17: „A tam hnízdí ptactvo, chasida brošim bejta“.

Uchu dnešního Izraelce zní druhá část hebrejského verše takto: „čáp si staví příbytek v cypřiších“. Mimochodem, člověk musí žasnout, jak úsporně se starověká hebrejština dokáže vyjádřit. A jak barvité a bohaté každé z těch slov je – všechna tři podstatná jména přímo překypují významy! Ale vraťme se k tomu hlavnímu. Dnešní čápi si totiž v Izraeli nestaví hnízda v cypřiších. Čápi u nás vůbec hnízdí jen zřídka, a pokud jich tu tisíce přistanou na jednu noc při cestě do Evropy či Afriky, jehlovité cypřiše si rozhodně nevybírají.

Tudíž si to zřejmě vykládáme špatně: buď chasida není čáp, nebo broš není cypřiš. Nevadí. Ta věta je krásná a my víme, že hovoří o stromě a ptáku a že je součástí chvály božího stvoření nebo – chcete-li – krás přírody. Žalm 104 skýtá hebrejskému čtenáři bohatý metaforický jazyk, silný a vybroušený požitek, který je srovnatelný s kouzlem básní Walta Whitmana. Nevíme, zda má stejný účinek i v překladu.

Bible se stala něčím víc než jen posvátným spisem. Její literární krása má větší význam než vědecké rozbory či zbožné čtení. Dojímá a vzrušuje podobně jako mistrovská literární díla, někdy jako Homér, jindy jako Shakespeare či Dostojevskij. Svým historickým dopadem se od nich ovšem liší. Pravda, také u zrodu jiných náboženství stály úžasné básně, ale žádné literární dílo tak účinně neukotvilo právní kodex, tak přesvědčivě nenačrtlo společenskou etiku.

Jde samozřejmě také o knihu, z níž se zrodil nespočet dalších knih. Jako by sama Bible dbala příkazu, který připisuje Bohu: „Ploďte se a množte se.“ Takže i kdyby měli vědci a kritici pravdu a starověký Izrael nevystavěl velkolepé paláce ani nebyl svědkem zázraků, jeho vliv na literaturu rozhodně velkolepý a zázračný je. To myslíme v naprosto sekulárním smyslu.

Rádi bychom však zachovali vyváženost. O specificky židovských tématech bychom toho mohli s láskou říci spoustu, je ale třeba zdůraznit, že touto knihou nezamýšlíme oslavovat separatismus či nadřazenost. Židovská kultura nikdy nebyla vůči nežidovským vlivům neprodyšně uzavřená. Navenek sice cizorodými trendy opovrhovala, v skrytu je však často tiše schvalovala. Tolstoj je pro nás stejným velikánem jako Agnon, a Bashevis Singer netrumfne Thomase Manna.

V nežidovské literatuře si ceníme mnohého a naopak nemálo ze židovské tradice se nám nezamlouvá. Řada našich písemných památek, včetně Bible, jež umí být i velmi upovídaná, se ohání názory, které nám nejdou na rozum, a stanovuje pravidla, jimiž se nemůžeme řídit. Všechny naše knihy mohou občas chybovat. 

Související