Šárka

Bylo to v nějakým rozhovoru. Známý zpěvačky se ptali, proč si myslí, že prorazila. A ona říkala, že většina ženských zpívá o sobě, co prožívá, co vidí, co cítí, co se jí stalo. Ale že pokud je něčím jiná, tak tím, že zpívá o příbězích jiných lidí. Lidí, který potkala a tak.

Úplně mi to otevřelo oči. Fakt. Když posloucháte, o čem se holky baví, probírají úplně všechno. Do nejmenšího detailu. Ale jakmile jsou u toho mužský, tváří se často, jako by neuměly do pěti napočítat. Úplně to bije do očí.

Jednou zase sedíme a holky nemelou o ničem jiným než o nějakým klukovi, kterej stojí u baru. Jakej má pěknej zadek. Samozřejmě ho žádná nepůjde sbalit. Jen budou vysílat pohledy a čekat.

Jsme vážně hrozně nesvobodný. Rousseau píše o tom, že se člověk rodí svobodný, ale podle mě kecá. Už dávno pro nás mají připravený role. A nás ani nenapadne je nehrát. Počínaje třeba takovým Petrarcou, kolik napsali mužský básní o ženských, kolik namalovali nebo nafotili aktů. Dřív, když si ještě nikdo neuměl představit, že bychom umění mohly dělat i my. A teď, když můžeme, myslíte, že některou napadne napsat ódu na mužskej zadek?

To jsou ty role. Nesvoboda. Tak to mě právě napadlo. Moje ročníková práce. Mužské tělo jako předmět ženské touhy.

Kniha

Martin Fahrner

Bláznův kabát

2015, Nakladatelství Druhé město, 200 stran, 249 korun

Radek

Co mě na ní fascinuje nejvíc? Asi jak je odvážná. Svobodná. Otevřená. Víte, co si vybrala jako ročníkovou práci? Chlapy. Proč ženský nedělají mužský akty, proč my ženský fotíme a malujeme, proč píšeme básně o tom, co k nim cítíme, ale ony ne. Přitom prý je mužský tělo stejně krásný.

Jsem na ni vážně hrdej, protože s tím má obrovský problémy. Nejen doma, ale i ve škole. Ačkoli není nějaký devatenáctý století nebo středověk, ale pomalu konec dvacátýho. Říká, že teď máme šanci, že teď se musíme rozhodnout, jestli budeme svobodní, nebo si necháme nasazený pouta.

Když o tom mluví, někdy úplně zčervená, jak se rozhorlí. Pak je hrozně přitažlivá. Málokdy dokážu vydržet, než domluví. Směje se. Nech mě, říká, nevidíš, že o něčem důležitým mluvím? A když jí přetahuji tričko přes hlavu, huhlá, že ji ani nenechám dokončit myšlenku. Je to tak nakažlivý.

Vážně věřím tomu, že když se člověk nedá, když neudělá kompromisy a nenechá si nic namluvit, nezopakuje chyby těch před sebou, může prožít skvělej život. Beze strachu, bez komplexů, beze lží, rozumíte. Svobodnej. Navíc spolu čekáme dítě. Nikdy jsem nic tak báječnýho necítil.

Lumír

Ne že bych něco podepsal, třeba nějakou antichartu. Ale přestal jsem se s nimi stýkat, jednoduše už nechodím na akce, na který mí kamarádi chodí dál. Každý vztah vyžaduje kompromisy. I vztah se státem, zdá se. Ne že bych se nestyděl. Ale když má člověk děti, je s tím spoustu práce, na přemýšlení je času málo, naštěstí. Takže jsem si na ně vzpomněl jen málokdy a málokdy se styděl, abych byl upřímný. Častěji jsem se díval na Šárku a měl radost, jaká z ní roste šikovná slečna.

Teprve když vyrostla a začala chodit na vysokou, kvůli tomu jsme se s manželkou naoko rozvedli, jsem na ně začal myslet častěji. Říkal jsem si, že aspoň Magora na tý jeho chalupě bych mohl navštívit.

Sbalil jsem se a teď jsem na cestě. Do Třebíče vlakem a pak na stopa. Musí se vyjít takový dlouhý stoupání, kde nikdo nezastaví, protože se lidi nechtějí v kopci kvůli vám rozjíždět. Stoupám k horizontu a vidím nejdřív hlavu. Nějaký kluk. Pak vidím, že má v ruce housle, a až nakonec že má u nohou demižón. Když jede kolem první auto, hodí si smyčec i housle do jedné ruky a druhou stopuje.

Auta nás míjejí, já už stojím za ním, nad námi plují mraky, kluk hraje na housle a já cítím, že jsem dlouho nebyl tak šťastný.

Radek

Na Strahově jsou koleje očíslovaný. A v sedmičce je ve sklepě klub. Jmenuje se stejně jako ten panelák, ale před název připsali dvě nuly, takže je to 007. Bylo to odvážný, ale nikdo si toho nevšiml. Poslední dobou tam hrajou zajímavý kapely, třeba Hudba Praha, ale i jiný. A vždycky je hrozně narváno, protože se pořád mluví o tom, že je každou chvíli zakážou, že jde o poslední možnost.

Mám tam naštěstí kámoše, kterej mě vždycky nějak protlačí dovnitř. Abych byl upřímnej, mám z toho zvláštní, povznášející pocit, když se dostanu dovnitř a procházím špalírem lidí, kteří nemají šanci. Vlastně proto jsem chtěl vzít s sebou Šárku, aby to taky zažila, abychom si mohli popovídat, jestli ten pocit je něco špatnýho, protože my mezi sebou mluvíme úplně o všem.

Jenže už je pravděpodobně zakázali, protože na nulanulasedmičce visí cedule PRO NEMOC ZMĚNA PROGRAMU, nikde ani noha a kámoš, kterej mě měl protlačit davem, se omlouvá, že je náhradní program a na poslední chvíli sehnali někde od Ostravy nějakýho Jarka, kterej hraje ruský písničky. Místo Dvouletý fámy a Hudby Praha najednou Rusáci, chápete to?

Související