Deset let po smrti filmového vědce, kritika a esejisty Jiřího Cieslara nyní knižně vyšly jeho deníky z posledních let života.

Zápisky zaznamenávají nejintimnější autorovy postřehy, ale i mnoho z veřejného dění Cieslarovy doby. Pětisetstránková kniha se jmenuje Matouš podle psychoterapeuta, s nímž měl Cieslar poslední roky života pevné pouto.

"Cieslarův deník patří k závažným literárním svědectvím o životě u nás v posledním čtvrtstoletí," uvádí o knize nakladatel. Knihu vydává Torst.

Jeden z nejvýznamnějších tuzemských filmových kritiků Jiří Cieslar se rozhodl pro dobrovolný odchod ze života. Nakonec tak učinil 16. ledna 2006, tři týdny před svými pětapadesátými narozeninami.

Depresemi Cieslar trpěl léta, poslední roky života docházel k terapeutovi, jehož spolupráce mu dodávala sil. Během děje, který zachycuje kniha, ale lékař vážně onemocněl a zemřel čtyři měsíce předtím, než svůj život ukončil Cieslar.

Cieslar si psal deníky celý život, v roce 2003 si je začal vést na počítači – a od tohoto okamžiku záznamy zachycuje právě vydaná kniha. V ní ožívá i množství každodenních příběhů z pražských redakcí, filmového prostředí a z univerzitního provozu.

Nad vším se ale klene Cieslarova touha pochopit sebe sama, svůj úděl a svou nemoc. K vydání velmi intimního svědectví, kde se mnozí lidé z Cieslarova okolí poznají – možná i v dosud neznámých rolích – se deset let po autorově smrti rozhodla jeho rodina.

Cieslar v denících popisuje své psychické bolesti, jež přerůstají ve fyzické strádání, náročné až nemožné plnění úkolů, jež si v manických fázích své nemoci stanovuje, ale i obrovskou touhu a potřebu ještě jedné velké lásky v životě, kterou – byť ne nadlouho – zažívá. Nachází ji v terapeutické skupině, kam dochází.

Jiří Cieslar vystudoval katedru filmové vědy na FF UK, od roku 1975 do roku 1989 pracoval ve filmovém čtrnáctideníku Záběr. Od roku 1990 učil na své domovské katedře. Z ní se později stal Ústav filmových studií, který Cieslar od roku 1995 vedl. V roce 2003 se stal profesorem.

Po roce 1989 Cieslar publikoval v Literárních novinách, později kulturním časopisu A2. Přispíval i do Respektu a Kritické přílohy Revolver Revue, byl redaktorem filmového časopisu Iluminace.

V roce 2003 dostal Cenu F. X. Šaldy. Za normalizace redigoval nejdéle vycházející podzemní periodikum Acta incognitorum eruditorum, kam také psal své recenze na literární a filmová díla. Vydal knihy Luis Buňuel (1985), Filmové zápisky (1991), Concettino ohlédnutí (1995), Viktor Kolář (2002), Hlas deníku (2004).

Související